Pietari Inkinen: Vždy hledám souvislosti

Šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Pietari Inkinen si v rozhovoru pro Operu PLUS povídal s Terezou Palasovou nejen o nadcházejících koncertech FOK s Fazilem Sayem či Pinchasem Zukermanem, ale i o cestování, ekologii a světě bez plastů.

Na vašem nejbližším koncertě se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK zahraje turecký klavírista Fazil Say. Už jste někdy společně koncertovali?
Ano, známe se velmi dobře. Hrál se mnou a také jsem už dirigoval některé jeho skladby, takže to pro mě ani není neznámý autor. Vím, jaký má styl komponování, je velmi originální a já si ho proto velmi považuji. Jsem zvědavý, jak to půjde tentokrát – koncert Voda je poměrně náročný pro orchestr, jsou tam různé zvukomalebné prvky, napodobující šplouchání, kapání, vlnobití a tak dále. Naposledy, když jsme spolu koncertovali, bylo to před pár lety ve Švýcarsku, hrál také svůj vlastní kus, ale navíc jsme k tomu ještě na programu měli Mozartův klavírní koncert. Už mám tedy představu, jak bude probíhat zkoušení i koncert. Nyní máme víc prostoru – můžeme se na zkouškách pořádně soustředit na jeho kompozici, těším se na to.

Klavírní koncert Fazila Saye nenese název Voda náhodou. V roce 2013 byl napsán na popud Gstaad Menuhin Festival k roku 2013, který byl vyhlášen Organizací spojených národů Mezinárodním rokem vodní spolupráce. Je zřejmé, že autor tematizuje světové ekologické problémy s vodou, vychází samozřejmě ze situace v domácím Turecku, které se v posledních desetiletích potýká s kritickým nedostatkem vody v krajině. Myslíte si, že umělecká díla, jako je tento koncert, mohou pomoci ekologické situaci?
Tohle je důležité téma. Já velmi doufám, že to může pomoci něco změnit. Jakákoliv snaha v umění přimět lidi přemýšlet o problémech současného světa je úctyhodná a přínosná. Já osobně jsem v poslední době šokován spíše problémem likvidace plastového odpadu a mikroplastů. To se samozřejmě také týká vody – mikroplasty jsou i na dně oceánů, jezer… Všude. Nejsem si jistý, jestli už někdo zkomponoval něco jako „Bezplastovou symfonii“, ale takové dílo by rozhodně mělo vzniknout, abychom tento problém dostali do povědomí lidí, jak jen to jde. Podobně to vidím s globálním oteplováním a dalšími ekologickými tématy. Buďme hlasití a šiřme tyto myšlenky. Jestli to půjde dál tímto tempem, tak se sami řítíme do záhuby. Není vlastně otázkou zda, ale spíše kdy – zdroje na naší planetě jsou vyčerpatelné. Tematizovat problém veřejně je samozřejmě jen první krok k tomu, abychom ho mohli začít řešit, ale právě ten první krok je nesmírně důležitý a umění je dobrý prostředník pro vyslání myšlenky do světa. Pak ale musí přijít nějaká reakce, a to především z nejvyšších sfér společnosti. Potřebovali bychom, aby zareagovali představitelé vlád a prosadili zásadní změny, například aby zakázali používat plastové obaly tam, kde se dají plasty vyměnit za jiné materiály. Pokud chceme zásadní obrat, mělo by se to týkat hlavně velkých nadnárodních firem, aby začaly upřednostňovat vratné sklo a podobně. Ale tohle musí přijít shora, protože firmy přirozeně upřednostňují vlastní zisk. Na to je Smetanova síň malá, aby koncert napsaný na ekologické téma měl takovéto dopady. Nicméně já oceňuji každý krok tímto směrem a každý umělecký počin jako příspěvek do společenské diskuse na toto téma je cenný.

V příští sezóně FOK je také zařazen koncert na téma voda (samozřejmě s odlišným programem – zazní např. Debussyho Moře nebo Sibeliovy Oceanidy). Je v tom záměrná návaznost na letošní vodní program, nebo jsou ještě i jiné důvody, proč se voda může stát tématem koncertu?
Voda je jako přírodní živel, element, zdroj života, nesmírně inspirativní a inspirovala skladatele stovky let před námi, aniž by tehdy tušili cokoliv o ekologii. Je mnoho jiných faktorů a důvodů, proč se jí umělci zabývali a zabývají. Voda dokáže mít fascinující sílu, dokáže být klidná, má mnoho vlastností, které je možno hudbou vyjádřit nebo napodobit. V případě tohoto koncertu jsme program vymýšleli dokonce dříve než ten, na kterém zazní Voda Fazila Saye, ta návaznost vznikla opravdu spíše náhodou. Takže moje odpověď je ne, naším hlavním záměrem nebylo navázat na červnový koncert a akcentovat ekologii v umění. I když já osobně jsem za každou návaznost rád a těší mě, že je možné to i takto interpretovat – každý si v tom může najít vlastní význam.

Zpět k  červnovému Závěrečnému koncertu 84. sezóny Pražských symfoniků. Kromě koncertu Fazila Saye na něm zazní ještě Alpská symfonie Richarda Strausse. Proč zrovna Strauss?
Není to první Straussovo dílo v této sezóně, už na zahajovacím koncertě jsem dirigoval jeho Čtyři poslední písně se sopranistkou Lise Lindstrom. Vždy hledám souvislosti. Máme třeba cyklus koncertů Beethoven – Bruckner, který jde napříč sezónami, takže naše nejvěrnější publikum má i dlouhodobou návaznost. V tomto případě jde o jakýsi rámec sezóny. Myslím, že pro publikum je také mnohem zajímavější, když může v repertoáru srovnávat. Začít a ukončit sezónu jedním autorem je cesta k tomu, jak publikum upozornit, že jde o výjimečného skladatele. A Strauss je opravdu výjimečný. Jeho hudba je monumentální a jedinečná, vychází ze silných námětů, alpská krajina je toho dobrým příkladem. Cesta vzhůru do výšin k základním přírodním silám, kterými byly Alpy zformovány, je vždy dramatická. A tahle majestátní hudba popisující úchvatné scenérie se dobře hodí na závěr sezóny.

Má to být grandiózní závěr sezóny a zároveň příprava na letní dovolenou v Alpách? Tak jste ten program zamýšleli?
Ne, to ne… (smích). To mě ani nenapadlo. Kdo chce, může to tak klidně vnímat. Ano, je pravda, že po téhle našlapané sezóně se už na letní pauzu těším. Ale koncert jsme s touto myšlenkou neplánovali, přemýšleli jsme o tom spíš hudebně. Mluvili jsme o Straussovi delší dobu a v úvahu připadalo více kusů, vybrali jsme tak, aby to korespondovalo s Fazilovým koncertem.

Jak vlastně trávíte letní volné dny? Váš domov je nyní ve Švýcarsku… Chystáte se vyrazit do Alp?
Ano, chystám se strávit polovinu léta ve Švýcarsku. Alpské scenérie mě samozřejmě lákají a za tu dobu, co tam žiju, se mi dostaly pod kůži, trávím tam hodně času. To je myslím ideální pro dirigování Alpské symfonie – člověk by měl mít ty hory trochu v krvi, aby si s každou frází představil nějaký pěkný výhled nebo situaci, která té hudbě odpovídá.

Takže by se dalo říci, že v létě moc necestujete oproti zbytku roku?
Je to tak. Ostatní to mají možná trochu naopak a v létě chtějí cestovat, ale já jako dirigent po tom opravdu netoužím. Když mám někam jet ve svém volném čase, musí pro to být pádný důvod, jako je návštěva rodiny a podobně. Pojedeme tedy „jen“ do Finska, jinak zůstáváme ve Švýcarsku. Vzhledem k tomu, že zbytek roku jsem neustále na cestách mezi svými orchestry, během dovolené netoužím jen tak objevovat nová místa, rád se také na chvíli zastavím. Vždy se snažím v létě rozdělit čas mezi rodinu a přírodu – obojí mám ve Finsku a Švýcarsku.

Posloucháte během svého volného času nějakou hudbu?
Nijak zvlášť. Užívám si ticha. V dnešním světě je všude kolem nás tolik hluku a do toho mi neustále zní v hlavě hudba, která je nádherná, ale nutí mě neustále přemýšlet, analyzovat, srovnávat… Pro uši je hrozně zdravé, když naleznete někde v přírodě místo, kam opravdu nedoléhají zvuky měst a lidí. Je čím dál těžší taková místa najít, ale jsou; třeba Laponsko ve Finsku. Takových míst, kde se člověk ocitá uprostřed ničeho, bychom si měli vážit a dbát na to, aby nám vydržela tichá. Je to slast pro uši. Když jsme u toho, musím říci, že já opravdu nemám rád podkresovou hudbu. Buď si hudbu pouštím, abych se jí plně věnoval, a to opět musí mít důvod, anebo preferuji ticho. Jedinou výjimkou jsou snad restaurace – chápu, že tam když pustíte hudbu v té správné hlasitosti, tak není rušivá, protože překrývá šum hovorů z okolních stolů. Ale to je něco jiného. Doma bych si takový podkres neužil. Ať už je to klasická hudba, pop nebo třeba jazz, vždy když si pustím něco k poslechu, vím přesně, proč jsem si to pustil.

K relaxaci si hudbu nepustíte?
Ne. To je nevýhoda dirigentského povolání. Já při hudbě nejsem schopen relaxovat, ať už hraje jakýkoliv žánr. Vždy mě v tom něco zaujme a zaposlouchám se příliš, rozebírám, kriticky hodnotím… Nejde to jinak.

Tak pojďme od prázdnin zpět k FOK. V září zahájíte 85. sezónu Pražských symfoniků, a to s novým rezidenčním umělcem, famózním houslistou Pinchasem Zukermanem. Jak to vzniklo, že se právě Pinchas Zukerman stal rezidenčním umělcem FOK?
Na Pinchase mám vazbu od té doby, co jsem byl jeho dálkovým studentem. Před tím jsem snil o tom, že bych se s ním mohl někdy setkat, byl to můj hrdina mezi houslisty. A nyní mám to štěstí, že jsme přátelé a kolegové – spolupracujeme na koncertech po celém světě. Je to neuvěřitelné. Když byl za mnou v Praze u FOK poprvé, hned jsem se ho ptal, jak se mu tady líbí a jestli by nepřijel znovu. Po zbývající večery v hotelu jsme diskutovali na téma, jaké skladby bychom mohli společně hrát a jak by se to hodilo do sezóny FOK. Nezůstali jsme u jednoho programu, rovnou jsme vymysleli, že by sezónu mohl hezky zarámovat, kdyby ji zahájil i zakončil. Pak jsme s orchestrem hledali společné termíny a vyšlo to – takové štěstí! Teď to přichází, stále tomu nemohu uvěřit.

Podle čeho jste vybírali program na Zahajovací koncert 85. sezóny?
Chtěli jsme, aby ten program obsahoval určitou vnitřní harmonii. Pinchas s manželkou Amandou Forsyth si vybrali Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello. Nebylo těžké najít, co by k tomu ladilo, Čechy hned napadne spojení Brahmse s Dvořákem a mně zase hned skočí myšlenka na Sibeliovu Pátou symfonii, protože hudebně to je stejný materiál a krásně to koresponduje. Téma pomalé věty v Brahmsovi je téměř identické se začátkem Sibeliovy Páté, a fascinuje mě, jak každý z autorů s ním pak pracuje po svém.

Na Závěrečném koncertě příští sezóny budete s Pinchasem Zukermanem hrát Bachův Dvojkoncert pro housle. Co pro vás znamená zahrát si s ním?
Pinchas je houslová legenda. Určitě budu před tím koncertem trošku nervózní. Naštěstí se známe dobře a já jsem v nejlepší formě, takže myslím, že je na to ten správný čas. Už jsme spolu s Pinchasem takto hráli, ale ne Bachův Dvojkoncert, ten budeme spolu hrát poprvé. Už jsem také orchestrem FOK hrál na housle – v Japonsku na turné jsme dávali dokonce právě Bachův Dvojkoncert jako přídavek. Ale to nebylo s Pinchasem. Kdybych si měl vybrat houslistu z celého světa, se kterým chci hrát, Pinchas by vyhrál, je první v pořadí o několik mil. Pro orchestr to bude také speciální příležitost.

Děkuji za rozhovor.