Svatbu, nebo smrt! Láska venkovanky Ragondy se jen těžko odmítá

Svižná, asi hodinová komická opera Les amours de Ragonde Jeana-Josepha Moureta vznikla k obveselení dvorské společnosti vévodkyně Anne-Louise-Bénédicte de Bourbon-Condé. Datem svého vzniku patří mezi rané podoby tohoto žánru nejen ve Francii. Vznikla totiž už v roce 1714 na libreto Philippa Néricaulta Destouchese. Je zasazena do tehdy módního rustikálního prostředí, do něhož bylo vždy možné pohodlně promítnout problémy vyšší společnosti. 

Její dcera Collette už nápadníka má a svatba je na spadnutí, ale co nebohá Ragonda? Naštěstí láska kvete v každém věku a jejím objektem nemusí být zrovna osvícený krasavec. Colin je trochu prosťáček a tak trochu nekňuba, a proto není divu, že se dostane do hledáčku vdavekchtivé Ragondy. A protože tam, kde chybí motivace, je potřeba jít štěstí trochu naproti, Ragonda zosnuje plán, jak poněkud pomalejšího Colina pobídnout směrem k manželskému chomoutu. Zinscenuje noční rej duchů, z jejichž spárů Colina vytrhne jen pod podmínkou, že se s ní ožení, nebo zemře. Takto postavené dilema má samozřejmě jen jedno řešení. (Dnes bychom tuto strategii nazvali vydíráním.)

Letos se Mouretovy opery ujala společnost Opera na cestách, uvedla ji na historické scéně ve Valticích a nyní také v Brně. Plánované provedení 7. září 2019 v zahradě Jurkovičovy vily ohrozilo deštivé počasí, a tak bylo nakonec rozhodnuto o jejím přesunu do prostor Staré radnice. Vzhledem k tomu, že alternativní místo bylo zvoleno na poslední chvíli, celá inscenace náhle dostala improvizovaný charakter. Natěsnat provedení ze zahrady do malého sálu je obtížný úkol, ale všechny složky si s ním poradily výborně. Asi desetičlenný instrumentální soubor Concerto Aventino pod vedením Jakuba Kydlíčka byl dozajista potěšen akustikou sálu a přijatelnou vlhkostí, při níž střevové struny netrpí neustálým rozlaďováním. O něco složitější pozici měl pěvecký soubor a sólisté, kteří se museli hbitě adaptovat na několik vchodů a východů ze scény. Překvapivě můžeme říci, že celé provedení tím jen získalo, protože v malém sále byl kontakt všech zúčastněných velmi bezprostřední. Pěvci často hráli přímo do publika nebo v publiku a nakonec bylo možné celé představení chápat jako hledání hranic redukce použitých prostředků. V druhém jednání, které se odehrává v nočním lese, se prostě vypínači na stěně zhaslo osvětlení sálu a pěvci si osvětlovali obličeje kapesními svítilnami. 

Pokud je cílem sdružení Opera na cestách přinášet operu tam, kde doposud nebyla a těm, kteří by na ni možná nešli, tak inscenace Ragondy splnila svůj účel dvojnásob. V tak komorním prostředí a improvizovaných podmínkách měli diváci jedinečnou příležitost nahlédnout doslova do útrob celého provozu. Žádná opona, scéna, svícení, efekty. Jen asi desítka pěvců, kteří sdílejí omezený prostor s diváky. Dalším specifikem Opery na cestách je přemosťování studentského a profesionálního světa. (Na podobném principu v Brně už dlouhodobě funguje soubor Opera diversa, ale spíše ve vztahu k soudobé hudbě a hudebnímu divadlu.) V Les amours de Ragonde se potkali studenti zpěvu brněnské konzervatoře se svými kolegy z Janáčkovy opery Národního divadla Brno a společně vytvořili konzistentní a životný tvar.

Hvězdou večera byl bezesporu barytonista Roman Hoza v ženské roli Ragondy, která nabízí bezpočet příležitostí k herecké i pěvecké komice. Jeho afektované výstupy by mu mohla závidět leckterá pěvkyně. Zdatně mu sekundoval tenorista Vilém Cupák v roli přitroublého Colina, která je ovšem pěvecky poměrně obtížná, nicméně pěvec se jí zhostil s úspěchem. V pozici „ostřílených“ matadorů opery se představili Josef Škarka (jako Lucas) a Andrea Široká (Mathurine), kteří spolu s Romanem Hozou určovali standard, k němuž se mladší pěvci mohli upínat. Pochvalu si zaslouží poloamatérský (nebo chcete-li poloprofesionální) sbor, který si dobře poradil nejen se zpěvem, ale také s dobovými tanečními choreografiemi. 

Jakub Kydlíček řídil celý aparát s velkým nadhledem, a pokud bylo náhodou nutné na některého z mladších sólistů pár dob počkat nebo zařadit mezi výstupy improvizované hudební intermezzo, učinil tak s naprostým klidem. 

Největší podíl na celém podniku měla režisérka Patricie Částková. Jako dramaturg brněnské Janáčkovy opery se celý rok věnuje opeře, aby se ve zbývajícím volném čase věnovala… opeře. Její režie byla vtipná, funkční a poučená historickými inscenacemi i ikonografií (velmi vkusné kostýmy ve spolupráci s ní připravila Radka Úradníková).

Les amours de Ragonde aneb Všechny chtějí milovat jsou samy o sobě velmi dobrou hudbou odpovídající dobovému vkusu. Když k tomu přidáte omezený grantový rozpočet, komorní obsazení, improvizovanou scénu a pořádnou porci nadšení pro věc, získáte výsledek možná ne nepodobný tomu, jak se barokní opery opravdu provozovaly. Tedy často v omezených podmínkách odpovídajících možnostem dvora pro hrstku posluchačů. V tomto případě šlo především o pobavení publika. Není sporu o tom, že tento cíl se Mouretově opeře podařilo naplnit i tři sta let po svém vzniku.