Ohlédnutí za Pražskými křižovatkami: Muyte Maker
Hluboké dojmy totiž zůstávají jak ve vizuální, tak sluchové paměti, když si znovu vyvoláváme pocit pohledu na živé pulsující plátno performance. Inspiračními zdroji jsou choreografce Floře Détraz hudba a výtvarné umění. Málokdo si toho možná byl plně vědom, ale v Muyte Maker skutečně zní původní renesanční hudba francouzské a portugalské provenience, skladby Claudina de Sermisy, Clemense non Papa, Clémenta Jannequina nebo starší středověké popěvky. Dadaisticky znějící volné verše, které jsme dostali při vstupu do hlediště na čtení, jsou dobovými texty, které jen dokládají, že černý humor a nadsázka provázejí lidstvo odnepaměti, naopak co obhroublosti a černoty lidového humoru jsme v porovnání s našimi předky ještě vcelku krotcí a distingovaní.
Inscenaci lze chápat jako hudební dílo i taneční choreografii, a to přesto, že všechny čtyř interpretky mají pohyb po celou dobu představení omezen a za velkým stolem (který může připomínat vybavení hodovní síně, stejně tak jako narážku na Zelený stůl) jsou na svých židlích přidržovány za copy utažené do výšky a držené na řetězech protiváhou různých předmětů. Připomínají tak trochu loutky, ale postupně rozehrají pohyby od detailů po dynamická gesta v promyšlené gradaci, jež udržuje diváka v napjatém očekávání, co přijde nového.
Bohaté účesy protkané listy a ovocem připomínají opulentní malovaná zátiší spíše barokního charakteru, jejich čtyřhlasý zpěv okouzluje profesionalitou. Právě to, že jde o čtyřhlas, nám napovídá, že se pohybujeme v hudbě renesanční, a to nizozemské školy a jejího vlivu, čtyřhlas dominuje v 16. století. Měli jsme možnost dozvědět se, že hudební zdroje musely být přizpůsobeny možnostem interpretek, protože původně se jednalo o skladby pro dva ženské a dva mužské hlasy (respektive takto jsou tyto skladby zpívány v současnosti), ale úprava je velmi citlivá a autentická. Diváky uchvátí už první dlouhá skladba, která není složena ze slov, ale ze zvuků ptačího zpěvu. Program sice název neudává, ale zřejmě jde o jednu ze skladeb Clémenta Janequina, který byl pověstný svými zvukomalebnými kompozicemi. Kanonické nástupy a závěrečný harmonický souzvuk lahodí sluchu.
V některých částech však ženy předvádějí i břichomluvectví, rozhovor u televize či hádku, nechybí narážky na zvířecí říši a přirozené pudy v ní kvasící, vždy s dávkou absurdního humoru. Jsou tu čtyři interpretky-ženy, přesto jejich vystoupení není výlučně ženským tématem, nese se v něm vážnost a rozvernost životního přístupu univerzálního pro všechny, ačkoli v písních někdy opěvují ženské atributy svých těl. Obličeje orámované dlaněmi evokují podobizny mladých krásek – jen nejsou statické, ale jejich oči a ústa se stále pohybují v nenáhodných grimasách. Choreografie drobných pohybů ovládá každý pohled, každé gesto i rytmické výpady těl, která z omezení vytvářejí variabilitu. Hlavním principem je izolace, tu tančí tvář, tu jen nohy a ruce. Vizuálnímu dojmu napomáhá také light design, který nenechává divákovu pozornost rozptylovat. Výzkum pohybu, v němž vytvoříme úmyslně překážku, vždy přináší novou kvalitu – nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout Korekci, ve které soubor VerTeDance vytvořil geniální choreografii bez jediného kroku.
Zde dívky mohou volně pohybovat všemi končetinami, ale choreografka s jejich těly zachází jako uměřený malíř a nenechává je z obrazu „vypadnout“. I přesto je představení oslavou svobody pohybujícího se těla a jeho možností v existencialistickém smyslu, kdy si uvědomujeme, že svoboda je otázkou vnitřního rozhodnutí, nikoli vnějších okolností. Právě proto si vybraly pro svůj výzkum období středověku (byť v hudbě už dominuje další epocha), doby válek, hladomorů, z níž přitom vznikala umělecká díla, z nichž čiší optimismus, radost a důvěra, což ovšem souvisí i s náboženstvím a absolutní důvěrou v Boží prozřetelnost, jež tehdy byla atmosférou, do níž se člověk rodil, a mentální jistotou, k níž byl vychováván. Choreografka ale pracuje s tématem základního kontrastu a rozporu, který rozvádí v celém svém díle. Hraje si s kontrasty v rámci pohybu a dalších projevů, staví proti sobě rozdílný výraz tváře a těla, kontrast slov a intonace, jíž jsou pronášena, a do této hry pak zapadá i reakce publika, které sdílí veselí interpretek. Pohledné madony se mění v šelmy, jejichž energii se nic neubrání. Ani diváci, kteří byli počastováni komplexním zážitkem, jaký na našich scénách nebývá tak často k vidění.
Muyte Maker
Koncept: Flora Détraz
Scéna a kostýmy: Camille Lacroix
Light design: Arthur Gueydan (Eduardo Abdala)
Sound design: Guillaume Vesin (Estelle Gotteland)
Umělecká spolupráce: Anaïs Dumaine
Uvedeno 3. 10. 2019, festival Pražské křižovatky, Nové scéna Národního divadla
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]