Zápisník zmizelého: Jedno století inspirace tajemným textem

V náchodské Galerii výtvarného umění byla otevřena výstava věnovaná fenoménu českých literárních dějin a také jedné z největších mystifikací české literatury: Zápisníku zmizelého. Tato sbírka textů se stala inspirací pro řadu českých umělců jak hudebních, tak výtvarných. Autorem výstavy, která potrvá do 10. listopadu 2019, je David Chaloupka.

Když byla v Lidových novinách ve dvojím pokračování (v rubrice fejetonů) 14. a 16. května 1916 publikována anonymní básnická skladba “Z péra samoukova”, nikdo netušil, že půjde o jednu z největších mystifikací české literatury všech dob. V poznámce redakce bylo tehdy uvedeno: “V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě. Domácí se domnívali, že jsou to pouhé opisy národních a vojenských písniček, jak si je mladí chasníci zapisují, a nevěnovali jim tudíž pozornosti. Teprve soudní pátrání vyneslo pravý obsah na povrch. Pro dojemný a upřímný tón zasluhují, by byly urvány prachu soudních aktů.”

Při prvém čtení se mohlo nezasvěceným zdát, že se jedná o baladickou báseň stylově blízkou lidovým písním. Vyspělost použité formy a jazyková úroveň valaštiny, kterou je skladba napsána, ale odporovaly představě o autorovi jako prostém chasníkovi z pohorské vesničky. K autorství se ale nikdo nepřihlásil, a tak literární historici i etnografové Valašska po dalších pět desetiletí určili jen okruh možných autorů tohoto regionu, ve kterém se opakovala jména Jan Misárek Slavičínský, Jiří Mahen (u kterého nebyla vyloučena spolupráce na textu s předchozím autorem a který také mystifikační techniky s oblibou využíval) a Max Kurt. Objevovala se i další jména, z těch nejproslulejších také Petr Bezruč, ale pro skutečné určení autorství chyběl přesvědčivý důkaz.

Třiadvacet, ve skutečnosti dvaadvacet krátkých básní (báseň č. XIV je mystifikačně původcem vymazána z důvodu dramatismu celku, tak aby si čtenář jen domýšlel, co se událo), v pouhých 228 verších tvoří baladu s netragickým koncem. Mladík Janíček propadne erotickému kouzlu cikánky Zefky natolik, že opouští rodiče, sestru i rodný kraj. Na konci odchází se Zefkou, která mu porodila syna, do daleka a nejistoty, tam, kam ho jeho osud přivede.

Skladba vyniká vroucností a citovou naléhavostí, zvláště je působivá erotická nota, se kterou je zaznamenána mužova touha. Znamenitě je vystiženo i na menším prostoru Janíčkovo váhání mezi povinností k rodičům a zakázanou láskou i vášnivým citem k Zefce. Erotická rovina textu přes veškerou cudnost slova má sílu až eruptivní a čtenář si postupně uvědomuje nezadržitelnost událostí, které spalující vášeň přináší. Báseň nese i nečekaný psychologický rozměr v literárním zobrazení touhy (včetně fyziologických reakcí), jejího popírání a propadnutí sexuálním impulsům, posléze i přerůstání erotické fascinace ve vzájemný cit. Zároveň je třeba bez falešného studu uvést i motiv mezirasové přitažlivosti. Ve skladbě dominuje epická a milostná poloha, a jen zlomek veršů obsahuje přírodní reflexe.

Text, jehož název se v dějinách dalšího publikování ustálil na Zápisník zmizelého, získal nečekanou popularitu po zhudebnění Leošem Janáčkem, kterého básnická skladba záhy po otištění hluboce zaujala. Právě tomuto skladateli vděčí za nový název, protože využil dvě slova z původní redakční poznámky. L. Janáček v letech 1917-1919 zkomponoval originální vokální útvar na pomezí písňového cyklu a kantáty. Do kompozice se promítlo mnohé ze vztahu skladatele (který sám sebe označil za „pozdního divocha“) k jeho pozdní múze Kamile Stösslové. Premiéra Janáčkova Zápisníku zmizelého se konala 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. A protože Janáčkovy kompozice zažívaly od konce 1. světové války neobyčejného zájmu po celém světě, tak i jeho vynikající skladba pro tenor (Janíček), alt (Zefka), tři ženské hlasy a klavír, se rychle rozšířila mezi široký okruh posluchačů. Text již posluchači zcela podvědomě spojovali s Leošem Janáčkem, zvláště když byl dlouhá léta považován za anonymní. Dynamika šíření textu byla daná nejen publikováním partitur, ale také vydáváním libreta k Janáčkově skladbě, který původní text pozměnil jen v několika detailech.  Nová vydání, z části v bibliofilských úpravách, přinášela také nové svébytné výtvarné reflexe Zápisníku zmizelého.

Již první výtvarný doprovod prokázal, že text Zápisníku zmizelého (a jeho zhudebnění, ve kterém Leoš Janáček již předpokládal určité scénické efekty, byť v rámci koncertního provedení) nese v sobě vizuální výzvu pro výtvarníky. V časovém souběhu s premiérovým koncertním uvedením (1921) byla brněnským hudebním nakladatelstvím Oldřicha Pazdírka vydána tříjazyčná kapesní partitura Zápisníku zmizelého, doplněná o německý překlad Janáčkova přítele a předního literáta česko-německo-židovského okruhu Maxe Broda, jejíž obálku vyzdobil moravský grafik a výtvarník Ferdiš Duša (1888–1958). Na malém formátu použil svou oblíbenou techniku jednobarevného dřevorytu a pod zjevným vlivem lidového umění vyryl symetrizující výjev líbajícího se mileneckého páru na pozadí krajiny s chalupami a zapřaženým volkem. Tvarem v kombinaci srdce a pavézy odkazuje na perníkářské nálepky nebo malovanou výzdobu vesnického nábytku. Naivizující půvab lidového projevu dovršují dvě drobné holubičky. Dušův dřevoryt tak ukázal jeden z možných ilustračních přístupů k předloze. A tato umělecká parafráze lidové tvorby byla tak úspěšná, že byla použita i při vydání maloformátové i velkoformátové partitury v nakladatelství Artia pro zahraniční trhy (1957) nebo pro vydání kompaktního disku (2004).

V roce 1928 vychází první bibliofilské vydání z iniciativy předního domácí bibliofila Bedřicha Beneše-Buchlovana vyzdobené šesti jednobarevnými dřevoryty plzeňského grafika Josefa Hodka (1888–1973). Celostránkové figurální ilustrace až na poslední přinášejí dějové momenty předlohy a nezapřou Hodkovu zálibu v decentní erotičnosti i znalost lidového dřevorytu a také zapojení některých elementů národního stylu. J. Hodek také celý svazek upravil v zajímavé dvojbarevné sazbě s červenými akcenty iniciál a paginace. Stejně jako u F. Duši nacházíme zde sklon k ornamentizaci.

Mladý grafik Jaroslav Šváb (1906–1999) ve spolupráci se studujícími Odborné školy typografické v Praze připravil vydání Zápisníku zmizelého pro výroční valné shromáždění Spolku československých bibliofilů v Praze roku 1932. V robustně pojaté perokresbě přes dvojstránku titulního listu nacházíme již další přístup k literární látce. Předimenzované oči v tvářích Zefky a Janíčka nesou symboliku prvotního viděného, jež se mění ve vášeň a cit – jak slza je láska: v oku vzniká, k srdci proniká (Publilius Syrus). I tento drobný spisek pracuje s graficky výrazným číslováním jednotlivých básní, byť v podstatně typograficky purističtější podobě. Zatím za nezvěstné je považováno ilustrační dílo Niny Bažantové (1906–1990, též Vanda Bittnerová-Bažantová), která v roce 1933 vystavila soubor deseti ilustračních linorytů k tomuto textu. Zcela jednoduchou a výhradně typografickou úpravu s použitím zelené linky se vyznačuje drobné šestnáctistránkové vydání textu (patrně 1936) nakladatele O. Pazdírka, vlastnícího práva na provedení, tištěné v Lipsku a zřejmě také tam anonymně graficky upravené.

Školní tisk – vydání Odborné obvodové školy pro učně živnosti knihtiskařské v Praze z února 1938 vedle konvenčních figurálních ilustrací Antonína Landy (1899–1968), ředitele tohoto pedagogického ústavu, inovativně pracuje s formou tiskoviny – v tomto případě zápisníku. Výsledná publikace malého formátu je vytištěna na školním čtverečkovaném papíře místy dvojsloupcovou sazbou. Papír obálky i použití školní sešitové přelepky s kaňkou vtipně odkazuje k druhotnému použití školního sešitu jako zápisníku.

Po válečných letech, kdy se podle neověřených zpráv ilustrováním tohoto textu nevhodného pro protektorátní publikování z důvodů rasové nesouměřitelnosti hlavních hrdinů zabýval plzeňský výtvarník Bohumil Krs (1890–1962), vycházejí roku 1948 hned dvě vydání Zápisníku zmizelého. V roce dvacátého výročí Janáčkovy smrti (1948) vychází první kritické vydání textu, rozšířené o odborné statě historické, textologické a muzikologické. V číslovaném nákladu knihu vydalo Nakladatelství právnické a uměnovědné literatury v Praze na Vinohradech jako jeden z posledních svazků zřejmě před převratovou likvidací. Spíše odbornou publikaci na nepříliš kvalitním papíru upravil Brňan Bohdan Lacina (1912–1971), a to velmi střízlivě. Na titulním listu faksimiloval název díla z Janáčkovy rukopisné partitury a tisk v závěru doplnil reprodukcí známého drobného Janáčkova portrétu jiného brněnského výtvarníka Eduarda Miléna. Téhož roku vydal v Hranicích na Moravě nakladatel bibliofilií, grafických alb a exlibris Josef Hladký v nákladu sta výtisků text s pěti linorytovými ilustracemi (ilustrace proti titulu je v části nákladu doplněna jemnou kolorací akvarelem) mladého grafika z Brna Jiřího Vláčila (1924–1983). Tento velmi působivý doprovod, vzniklý pod vlivem domácího i světového surrealismu, se vrací k principu „viděného“ v kombinaci tváří (nebo jejich segmentů) s dějovými motivy předlohy. Výsledek úspěšně balancuje na pomezí lyrismu a dramatismu. Prolínání tváře s figurálními motivy připomene střihovou techniku prolínačky, která byla velmi populární v dobových filmech, např. ve vzpomínkových scénách amerických thrillerů Alfreda Hitchcocka. Po deseti letech se k Zápisníků zmizelého tentokráte jako úpravce i grafik vrátil Bohdan Lacina. Rozšířená edice kritického vydání z roku 1948 byla v roce 1958 pro Krajské nakladatelství v Brně doplněna dalšími statěmi a B. Lacina vytvořil zcela nový doprovod v technice dřevorytu, poněkud poplatný estetice 50. let 20. století. Nekomplikovaný a veskrze dekorativní grafický doprovod obsahuje portrét skladatele doplněný o kytici s motýlem (grafik opět vložil faksimilii názvu díla ze skladatelova rukopisu na titulním listu, tentokráte ale ve dvoubarevné sazbě) na titulní dvojstraně. Zařazení dalších menších dřevorytů s náměty dekorativních kytic se pak opakuje v záhlaví jednotlivých příspěvků. Vegetativní motiv tvoří také druhý plán portrétu Zefky, jediné ilustraci přímo derivované z dějové linie předlohy.

Janáčkovo kongeniální zhudebnění inspirovalo grafika Karla Demela (nar. 1942) k vytvoření grafického alba šesti kombinovaných barevných technik na námět Zápisníku zmizelého. Grafik a tvůrce grafických alb, nezřídka inspirovaných hudbou nebo osobnostmi hudebníků, vydal dílo v nakladatelství Lyry Pragensis roku 1980 v řadě větších grafických listů a alb (Album Lyra) v nákladu 125 číslovaných výtisků (a neurčeného menšího počtu nečíslovaných). Inklinace výtvarníka k hudebním námětům je pochopitelná, protože Karel Demel je absolventem pražské hudební konzervatoře a před nástupem kariéry výtvarníka pracoval jako učitel hudby. Teoretik Karel Šeda v doprovodném textu připomíná některé stavební elementy Demelovy tvořivosti, v tomto případě básnivost, dramatický psychologismus grafikova výtvarného projevu, osobní přístup k milované skladbě, použití znaku atd. Demelovy listy vynikají osobitým dramatismem, výtvarně skladebným a asociačním principem, který spojuje narativní motivy předlohy s magií přírody i symbolikou lidské vášně v individuální i obecné rovině. Některé kompozice se přibližují postupům magického realismu. Všech šest figurativních listů je zpracováno ve velmi jemné a diferencované stopě grafických nástrojů a ve vytříbené, spíše potlačené barevnosti. Grafiky vynikají snivostí a výrazně se orientují na poetiku snu a obrazů erotické halucinace.

Na pomezí let 1996/1997 učinil Jiří Demel za přispění Jana Mikesky zásadní objev a odhalil díky drobného přípisu v dopise Josefa Kaldy (1871–1921) skutečného autora Zápisníku zmizelého. Tento moravský spisovatel publikoval převážně jako Ozef Kalda prózy situované do valašského regionu. Ale byl i autorem nevydaných divadelních her a básní. Určité dobové proslulosti a trvalejšího zájmu získaly jeho kniha próz pro děti Ogaři i libreto ke stejnojmenné (ale dějově nesouvisející) dětské opeře Jaroslava Křičky. Kalda, pracoval větší část života jako železniční úředník, byl zřejmě psychologicky komplikovanou osobností. O mnohém vypovídají jeho krátké povídky, ve kterých se opakují některé motivy obsažené v Zápisníku zmizelého. Několik let trvalo literárně vědecké potvrzení této teorie původu, která ale jednoznačně prokázala Kaldovo autorství. Není také bez zajímavosti, že jméno Zefka (domácky Josefa), obsahuje konec jména a příjmení Ozef Kalda. A tak zhruba od roku 2003 vychází text již s uvedením autora.

Kolem roku 2000 původní text Zápisníku zmizelého ve vydání s Hodkovými dřevoryty (nikoliv Janáčkovo zhudebnění) nadchnul Josefa Vinkláta, který v trvalé spolupráci s grafikem Milanem Janáčkem založil malé domácí nakladatelství v Liberci. V letech 2002 až 2008 vydali celkem 13 vydání tohoto textu ve formě bibliofilské knihy v takřka totožné grafické úpravě (jen s rozdílnou barvou slepotiskové obálky) doplněné o původní grafické listy jako ilustrace třinácti výtvarníků. Ač projekt (který nebyl původně plánován jako dlouhodobý) zpočátku poněkud pronásledovala smůla (onemocnění a úmrtí prvních oslovených výtvarníků Václava Pokorného a Vladimíra Komárka), vznikla ojedinělá řada malonákladových bibliofilských tisků vesměs grafiků starší generace (často svázaných s libereckým regionem a z přátelského okruhu nakladatele), z nichž každý se ilustrátorsky vypořádal s textem zcela po svém. Milan Janáček (nar. 1938) vyloučil z ilustračních doprovodů zcela lidskou figuru a pracoval se symbolikou vegetace a přírodních jevů, naopak figury jsou dominantami ilustrací Václava Pokorného (1914–2005, dvě ilustrační verze) nebo Miloslava Lhotského (nar. 1932). Silně narativní rovinu předlohy sledují ilustrace Vladimíra Veselého (nar. 1931) s „dějovými“ figurálními ilustracemi. Portrét je zase základním elementem grafických kompozic Josefa Benedikta (nar. 1939) a z větší části také Rostislava Zárybnického (nar. 1936). Kombinací simplifikovaných motivů přírody a lidské figury se vyznačují doprovody Daniely Benešové (nar. 1929) a obdobný poetizující klíč kombinace krajiny/portrétu/figury s vegetativními motivy zvolil i Karel Beneš (nar. 1932) nebo Eva Kubínová (1925–2018). Krajina je pak motivistickým východiskem pro Jaroslava Švihlu (nar. 1933). Originálně s textem pracoval grafik Petr Lejsek (nar. 1959), který zdůraznil v listech téma opuštění zařazením motivů zcela bez figur, zobrazujících skličující opuštěná lidská stavení a jiné stavby. Motivy snových představ převládají v akvatintách Jiřího Šindlera (nar. 1938). Jediným barevným projektem v této řadě jsou ilustrace Aleny Antonové (nar. 1930), jedné z posledních žaček Emila Filly, která pracovala se svou obvyklou lehce kubizující deformací lidské figury a doplnila listy o individuální kolorování. Z některých dalších plánovaných ilustračních doprovodů sešlo, např. z důvodů úmrtí grafika Jaroslava Klápštěho.

S Náchodem je spjatý výtvarník Josef Lisák (1923–2013), který vytvořil uměřený ilustrační doprovod k vydání roku 2003, ve kterém se mísí poučenost lidovou grafikou i primitivizujícími tendencemi grafiků období německého expresionismu.

Volná tvorba inspirovaná Zápisníkem zmizelého
Vedle ilustračních doprovodů a grafického alba vznikla i volná umělecká díla pouze inspirovaná díla Zápisníkem zmizelého bez přímé citace textu. Pozoruhodná je řada poloh, ve kterých je námět zpracován ve volné tvorbě. Od vyloženě narativních, přes poetické, s důrazem na českou krajinu, až po výrazně abstraktní zobrazení, někdy vytvořené přímo v době poslechu nebo pod vlivem poslechu Janáčkova opusu.

Z převážně komornějších děl inspirovaných Zápisníkem zmizelého se vymyká monumentální gobelín Antonína Kybala (1901–1971). Malířsky pojatá kompozice, která existovala ve více variantách (jedna z přípravných kreseb nese již dataci roku 1958), se tematicky včleňuje do Kybalovy tvorby padesátých let 20. století, která se již malířsky vyzkoušel v předchozích etapách. Tvorba po roce 1950 byla často inspirována hudebními zážitky, skladbami nebo literárními texty, také lidovou slovesností nebo baladami K. J. Erbena. K těmto zdrojům má ostatně Zápisník zmizelého formálně i obsahově blízko. Kybalovo barevně velkorysé zpracování prvotního momentu mužské fascinace ženských těl v temnotě přináší další variantu jeho oblíbeného námětu – smyslný ženský akt v přírodním prostředí. Vlněný gobelín, realizovaný v textilních dílnách Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí roku 1960, nese všechny znaky jeho vyzrálé tvorby, dokonalou znalost materiálů, abstrahování tělesných tvarů, oddělení barevných ploch a promyšlenou znakovost i zapojení různorodých přírodních elementů i v symbolické rovině.

Koloristicky bohaté a přírodní vitalitou i tvarovostí oplývají kombinované techniky českobudějovického výtvarníka Miroslava Konráda (nar. 1945). Menší sérii prací na téma Zápisník zmizelého vytvořil roku 1978, krátce po ukončení studií na pražské Akademii výtvarného umění (prof. Jan Smetana). Hudební (především primárně poslechová) inspirace provází dílo Jarmily Janůjové (nar. 1948) a její Zápisník zmizelého (1979) je malbou lyricko-expresivního výrazu a svébytné barevnosti. Zápisník zmizelého také zaujal výtvarníka Jaroslava Chebena (nar. 1936), grafika a ilustrátora, který často pracoval s literárními látkami, k rozměrnějšímu pastelu stejného názvu (1981). V práci se prolíná horizontální motiv ženského aktu s krajinou, které protíná vertikální (mužský) motiv stylizovaného kmínku. Ryze abstraktní charakter mají barevné litografie Hany Hölzelové (nar. 1927) z roku 1983 a Vladimíra Nováka (nar. 1947) z roku 1998. Grafik Vladimír Suchánek (nar. 1933) z Nového Města nad Metují je fascinován lidskou tváří a jeho grafický list je proveden autorskou unikátní technikou rozmývané litografie z roku 1973.

Minimalistické a meditativní polohy dosahují záznamy hudby vznikající přímo při poslechu skladby olomoucké výtvarnice Inge Koskové (nar. 1940). Leoš Janáček patří mezi její nejoblíbenější skladatele. V roce 2012 byla vyzvána k účasti na výstavě Interpretace partitur Leoše Janáčka v Památníku Leoše Janáčka v Brně. Z opakovaných poslechů pak dosud vznikly přímé záznamy ve třech formátech (menší formáty technikou kresby dřívkem a tuší, pak dva cykly po 14 kresbách formátu 700 × 1000 mm technikou kresby prsty a černou temperou a naposledy velkoformátová kresba 1500 × 3000 mm). Při příležitosti této výstavy vznikly i kombinované techniky Václava Maliny (nar. 1950), který kombinuji geometrické postupy s využitím Janáčkovy partitury.

Patrně bez přímých souvislostí se Zápisníkem zmizelého se objevuje opakované aranžmá krásné (romské) dívky v lesním prostředí ve fotografickém díle Tarase Kuščynského (1932–1983), např. v cyklu Dana (1972). Zápisník zmizelého ale neinspiroval jen výtvarné umělce, ale také třeba předčasně zemřelého básníka Jiřího Ortena (1919–1941), který parafrázoval jeden motiv a formu Zápisníku zmizelého ve stejnojmenné básni ze sbírky Scestí, která vyšla až posthumně v poválečné době.

Zápisník zmizelého na jevišti, na televizní obrazovce a nahrávkách
Janáčkova unikátní skladba již záhy nalezla cestu na operní jeviště. První scénická produkce Janáčkova Zápisníku zmizelého byla inscenována již 27. října 1926 v Lublani. Prvé domácí scénické uvedení po řadě koncertních provedení uvedl plzeňský operní soubor 26. června 1943, kdy byl part pro klavír orchestrován Otou Zítkem a Václavem Sedláčkem. Bohužel z obou představení se nedochovala dokumentace. Kvalitně je naopak doloženo provedení na Malé scéně Divadla 5. května (dnes budova Smetanova divadla) souborem Opery Divadla 5. května v roce 1945. Zápisník zmizelého v úpravě Ota Zítky byl uveden ve dvojprogramu s Janáčkovými Říkadly pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka. Scénografické složky se ujal významný jevištní výtvarník Vlastislav Hofman (1884–1964), který stejně jako v jednoduché výpravě i dochovaném plakátku akcentoval motiv stromových kmenů. Dílo bylo pak příležitostně scénicky nebo poloscénicky inscenováno, např. roku 1987 v Komorní opeře Janáčkovy akademie múzických umění (scénický výtvarník Josef Adolf Šálek), 1997 ve dvojprogramu Šílenství a vášeň v Národním divadle v Praze v prostorách Divadla Kolowrat (scénografie a návrh kostýmů Jana Zbořilová), kdy byly postavy příběhu zdvojeny tanečními dubly. Autorem choreografie i režisérem komorního představení ve specifickém půdním prostoru byl Pavel Šmok, který již dílo uvedl v úspěšné taneční verzi s Pražským komorním baletem Praha roku 1992. Režisér Martin Otava (také autor scénáře, výpravy a světelného designu) na Malé scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla pak v souladu se světovými inscenačními trendy nahradil původní příběh díla osudy tvůrce, v tomto případě skladatele. Scénická verze, v níž vystupuje Leoš Janáček/Janíček a ženy jeho života (mimo jiné i Kamila Stösslová/Zefka) zažila premiéru v roce 2015 a byla také znovu nastudována v nedávné době. V roce 2016 byl Zápisník zmizelého uveden scénicky i souborem Opera Povera z Brna. A snad nejdále zašla nová inscenace Zápisníku zmizelého, uvedená i na Janáčkově festivalu v Brně roku 2018 belgickým souborem Muziektheater Transparant, kdy skladatelka Annelies Van Parys doplnila Janáčkovu partituru dalšími hudebními čísly (jakousi genderovou odpovědí postavy Zefky). Belgický režisér Ivo van Hove pak podložil dílu zcela novou zápletku: fotografická session úspěšného fotografa a romské modelky, doplněná o další mužskou postava, jakéhosi staršího fotografova alter ego, v soudobém domácím ateliéru v zcela realistické výpravě reálných předmětů.

Atraktivita Janáčkova díla přilákala i filmové tvůrce. Dva televizní filmy nesou pečeť dvou výjimečných režisérů s velkým smyslem pro vizuální stránku projektů. První televizní film vznikl v roce 1969 a jeho režisérem a spoluscenáristou je všestranná osobnost českého hudebního a operního života – Václav Kašlík, který se také výrazně zapsal do dějin televizního zpracování hudebně-dramatických děl. Druhý televizní film vznikl v koprodukci ČSSR a Velké Británie podle scénáře a v režii Jaromíra Jireše (1979/80). Janáčkova skladba zaznívá i v koprodukčním polodokumentárním filmu A Diary of One Who Dissappered (Velká Británie a Česká republika 2003), ve kterém přední anglický tenorista Ian Bostridge pátrá po vzniku díla a zároveň ho provádí.

Grafická úprava přebalu domácích, domácích licenčních i zahraničních gramofonových desek Janáčkova opusu využívala nejen portrétní fotografie slavných interpretů (klavírista Josef Páleníček, tenoristé Nicolai Gedda, Robert Tear). Pro některé domácí nahrávky byla použita i výtvarná díla, např. zřejmě původní přebalová kresba Čeňka Pražáka (Supraphon 1957) s expresivními postavami Janíčka a Zefky a akcentací nočního prostředí, poetická malba Josefa Václava Sládka (Supraphon 1978) nebo reprodukovaný gobelín Antonína Kybala (Supraphon 1963). Výtvarník Zdeněk Chotěnovský barevně modifikoval svůj poloabstraktní návrh s motivem stromu pro edici Janáčkových nahrávek (Panton 1970) a další nahrávka v tomto vydavatelství použila dvě krajinářské fotografie klasika české fotografie Josefa Sudka. Především zahraniční nahrávací společnosti upřednostňovaly přebaly s portréty Leoše Janáčka nebo univerzálně komunikující motivy s notovým papírem, notopisem atd.

Mnohem méně nápaditě si počínají grafici při tvorbě přebalů u kompaktních disků. Znovu je „recyklován“ dřevoryt Ferdiše Duši z prvního vydání partitury (kompaktní disk pro firmu Koart 2004). Některé další grafické přebaly nesouvisejí s předlohou a využívají k reprodukci malířské dílo (Pragostarconcert 2005) nebo jsou výtvarným kompromisem mezi původní prací a ustáleným postupem (Joska Skalník pro Panton a Bonton 1996) a nepříliš nápaditě působí i přebal s abstraktním a strukturálním motivem (Jan Weber pro Supraphon 1998).

Jedno století inspiruje Zápisník zmizelého tvůrce – hudebníky, výtvarníky, režiséry, filmaře a další umělce, kteří vytvářejí nové podoby tohoto díla. A je zcela zřejmé, že text i Janáčkovu kompozici objeví další generace tvůrců.

 

S použitím informací z knihy Jana Mikesky: Tajemství P.s. aneb Odhalení autora textu Janáčkova Zápisníku zmizelého, vydaného nakladatelstvím LÍPA Vizovice roku 1998.