Ostravská Rusalka má poezii i hloubku
Snad proto těžce neseme, když se dozvídáme, jak s touto operou nakládají režiséři v zahraničních divadlech. Bůhví proč ji mačkají do akvária či pošlou do nevěstince a z Vodníka dělají pedofilní příšeru. A když jsou milosrdnější, jako je současně inscenovaná Rusalka v Divadle na Vídeňce, tak alespoň vnesou do příběhu agresi a nenávist. Je to vždy o přístupu režiséra, jak se do příběhu projektuje.
Radovan Lipus je činoherním režisérem, ale opeře rozumí a respektuje ji jako celistvý útvar a vnímá hudební poselství, které do ní vložil skladatel. Společně s dirigentem Jakubem Kleckerem dokázali vytvořit představení, které přináší homogenní dílo, kde se hudba i konání na scéně vzájemně podporují a umocňují. Pohádkový svět vodních mocností, jenž se řídí neměnnými zákony přírody, se prolíná s nezodpovědným a krutým lidským světem a vzájemně se konfrontují. Režie občas sahá po aktualizacích, jež plní současnými reáliemi, ale nepůsobí to násilně, spíše vnáší do děje komické prvky. Jako bomba zapůsobí velký reklamní billboard, na němž jsou obří fotky Prince s Rusalkou s nápisem „Již brzy“. Obří hodiny na horizontu, které nahradí měsíc v úplňku, odměřují čas.
Sbor je oblečen ve stylu Depeche Mode, Rusalka ve svých růžových šatičkách působí mezi nimi jako zjevení. Cizí kněžna je pojatá jako domina v korzetu a těžké tmavě rudé sukni, Ježibaba v černých těžkých šatech je neměnným monolitem a svět Rusalek je v lehkém zelenomodrém mušelínu vylehčený a půvabný. Kostýmy Ha Thanh Špetlíkové jsou nápadité a akcentují charakter každé postavy. Dobrý nápad je z Kuchtíka udělat Kuchtičku, vlastně spíš manažerku kuchtíků v lesklém bílém kostýmku, Hajný v civilním obleku působí spíš jako obchodní cestující. Vodník má těsně přiléhající oblek, tmavě zelený se zdobením, jež připomíná rostliny rostoucí pod vodou.
Scéna Davida Bazika je jednoduchá a silně působící. Základem je velké kolo měsíce téměř přes celý horizont a několik opon za sebou, které zvednutím otevírají další, hlubší svět. Scéně dominuje velký měsíc v úplňku, měnící barvu podle dění na scéně; mění se i ve velký ciferník hodin. Plocha měsíce se videoprojekcí Otakara Mlčocha přeměňuje ve vodní hladinu a svět lidí ve svět vodní říše bez přestavby, takže je v mezihrách prostor pro domýšlení příběhu dalšími vztahovými akcemi.
Předehra vypráví příběh o narození Rusalky. Vodník se chová jako něžný a pozorný otec, přináší z vody zabalené miminko a s malou Rusalkou, která rychle roste, si hraje, stejně jako s ostatními. Velká Rusalka pak k němu přichází s důvěrou jako k moudrému rádci, zatímco se na scéně pohybuje ještě malá Rusalka, alter ego té dospělé. Nelze nevzpomenout brněnskou inscenaci Vladimíra Morávka, který přinesl stejný nápad. Svět vodní říše není tedy „necitelná vodní moc“, ale prostor pro příjemný život pro ty, kteří ctí zákony přírody. Láska k člověku je něco, co překračuje hranice a boří ustálený řád a tedy přináší zmar.
Ježibaba má pomáhat – a tedy pomůže, Rusalka je zbavena svých dlouhých, bílých vlasů a rusalčího roucha, má mikádo a v růžových šatičkách je prototyp naivky. Kontrast současného lidského světa je krutý. „Květiny bílé po cestě“ – na místo toho lidé Rusalku ponižují a ohrožují, vysmívají se jí. Princ jí příliš opory neposkytuje, nerozumí jí a podléhá Cizí kněžně, která je vykreslena jako domina, jíž baví s lidmi manipulovat a Rusalka je pro ni sousto. Spojení s vodním světem je prostřednictvím akvária, což není příliš inovativní nápad, objevuje se i v jiných inscenacích. Voda začne bublat, když se Vodník zlobí, a z akvária vyjíždí na plošině. Princ je manipulativní, ale milý, motiv lovu je znázorněn šípy, s nimiž si hraje i malá Rusalka. Závěr je promyšlený, Rusalka v šedém, s kořeny starého stromu místo pokrývky hlavy, působí omšele a smutně, poslední scéna celá šedne a snáší se šero, kdy světélkuje vše kolem. Když Rusalka skloní hlavu, světélkují i její kořeny na hlavě a vše splývá s okolím. Scéna působí výtvarně velmi poeticky a současně přináší i katarzi.
Jakub Klecker si dal práci s nastudováním a zdůrazňoval především lyriku a zpěvnost Dvořákovy hudby. Orchestr vedl citlivě vzhledem ke zpěvákům a dokázal z něho vyloudit niterná barevná piana a postupně budoval dynamickou linku až k vrcholům ve fortissimu tam, kde nehrozilo, že by pěvce kryl. Orchestr hrál soustředěně a bezpečně, s intonační jistotou. Sbor pod vedením Jurije Galatenka zněl čistě, plně a kompaktně, a to i za scénou.
Sólistické obsazení je většinou trojí, na první premiéře zpívala Rusalku Veronika Holbová, sopranistka, která vládne silným a barevným sopránem, s poněkud ostřejším témbrem a s vibratem, jež se dotýkalo hranic únosnosti – snad se to dá přičíst trémě. Má schopnost niterného a přesvědčivého hereckého projevu a dala Rusalce kouzlo a něhu. V roli Prince jí byl partnerem Richard Samek, jehož tenor je pevný a průrazný, do výšek se poněkud zužuje a v závěru vysoké C se příliš nepovedlo, což ale nezkazilo výsledný dojem. Herecky přesvědčivě přinesl rozmazleného nestálého floutka, zmítaného emocemi. Cizí kněžna v podání Lucie Silkenové byla silnou a bezohlednou ženou, její hlas je pevný a barevně plný, s jistými výškami i sytě znějící střední i spodní polohou, jen občas se vloudily hluché tóny. Ježibaba Jany Sýkorové byla herecky statická a bezradná. Pěvecky se jí rovněž příliš nedařilo spojit do jedné barvy celý rozsah svého mezzosopránu. Vodník v podání Martina Gurbaľa je pečlivý a chápavý otec, dokáže si něžně hrát s rusalkami, ale dokáže se i rozčílit. Hlasově je dobře vybaven, i když postrádá hloubky, které k Vodníkovi patří. Přesto je jeho výkon vyrovnaný a příjemný.
Hajný v podání Jakuba Kettnera je floutek a zbabělec, hlasově mu role sedí a jeho baryton je nosný a zvučný. Kuchtička Ivana Ambrúsová si ponechala prostor pro komické situace a dokázala svůj menší, ale zvonivý soprán dobře rozeznít. Žínky jsou rozpustilé a roztančené bytosti, které zaplňují jeviště půvabným a rychlým pohybem, což příliš nesvědčí jistotě tónu. První žínka Markéty Böhmové má roztomilé kouzlo, spojení pohybu s dechovou oporou však nebylo vždy ideální. Druhá žínka Ivany Pavlů na tom byla hůře, hlas se nenesl a byl bez barvy. Třetí žínka Stanislavy Jirků byla zvučná, pro její part už zbylo jen zklidněné tempo. Přesto dokázaly zůstat sezpívané. Působivým projevem byl zpěv Lovce Petra Urbánka, jehož hlas se dobře nesl z balkonu ve druhém podlaží. Malá Rusalka, Kateřina Ryšková, měla jen němou roli, ale bez bázně a s půvabem procházela celou operou a dokreslovala pohybem a hereckými akcemi během meziher celý příběh. Na konci ji Vodník ze scény odnáší v náručí mrtvou, jako symbol zmaru.
V Ostravě vznikla inscenace Rusalky, která hladí po duši a přináší vše, co do díla vložili tvůrci, libretista Jaroslav Kvapil a skladatel Antonín Dvořák: lyriku, víru v boží prozřetelnost a v lásku, která spojuje bytosti, jež k sobě patří. Je to titul, který bude jistě dlouho na repertoáru a potěší všechny generace publika.
Hodnocení autorky recenze 90 %
A. Dvořák: Rusalka
Národní divadlo Moravskoslezské
Premiéra 17. října 2019
Režie Radovan Lipus
Scéna David Bazika
Kostýmy Ha Thanh Špetlíková
Hudební nastudování Jakub Klecker
Rusalka Veronika Holbová
Princ Richard Samek
Vodník Martin Gurbaľ
Ježibaba Jana Sýkorová
Cizí kněžna Lucie Silkenová
Soubor a orchestr opery Národního divadla moravskoslezského
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]