Otec génia. Leopold Mozart se narodil před 300 lety

Johann Georg Leopold Mozart se narodil v Augsburgu jako syn knihaře Johanna Georga Mozarta a jeho ženy Anny Marie. Studoval na jezuitském gymnáziu a lyceu a podle přání rodičů se měl stát knězem, ale po otcově smrti v roce 1737 vstoupil na univerzitu v Salcburku, kde studoval filozofii a práva. O dva roky později byl však pro nevhodné chování vyloučen, měl za sebou ale již složené bakalářské zkoušky. Vstoupil do služeb hraběte Johanna Thurn-Valsassina a Taxis, kanovníka salcburské katedrály, a získal titul Kammerdiener. Hraběti věnoval svůj opus č. 1: Šest triových sonát. Poté zkomponoval sbírku kantát Německé pašije a několik skladeb na latinské texty. V roce 1743 získal místo čtvrtého houslisty v orchestru Prince-arcibiskupa a stal se učitelem houslové a varhanní hry chrámového chlapeckého sboru. V roce 1757 byl jmenován dvorním skladatelem a v roce 1763 zástupcem kapelníka.

V roce 1747 se Leopold oženil, jeho ženou se stala Anna Maria Walburga Pertlová (1720–1778), jejímž otcem byl zástupce prefekta Hildensteinu. Mozartovi měli sedm dětí, avšak dospělého věku se dožily jen dvě: Maria Anna Mozartová (1751–1829), zvaná Nannerl, talentovaná hudebnice, která hrála na cembalo a klavír a sama napsala i několik skladeb; a samozřejmě Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart (1756–1791), zvaný Wolfgang Amadeus. Právě v roce Amadeova narození vydal Leopold Mozart svou proslulou školu houslové hry Versuch einer gründlichen Violinschule, která ho rázem učinila známým po celé hudební Evropě.

Synovu nadání se Leopold obětoval, cítil to jako boží poslání. Amadeus byl podle něj „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salcburku“. Vlastní kariéra šla stranou, z otce se stal učitel, spolupracovník, tajemník, opisovač not i to, čemu dnes říkáme manažer. I své pracovní závazky vůči arcibiskupskému dvoru Leopold zanedbával. V průběhu svého života sloužil pěti různým arcibiskupům. Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu měl pro Leopoldovo zaujetí synovým talentem pochopení a umožňoval mu koncertní cesty po Evropě. Jiné to bylo za hraběte Jeronýma Colloredo-Waldsee. Ten byl sice vášnivým milovníkem hudby, ale domníval se, že když je Mozart jeho zaměstnancem, má sloužit hlavně jemu. Cesty otce a syna po Evropě proto netoleroval. Napětí postupně narůstalo jak mezi mladým Mozartem a salcburským arcibiskupem, tak mezi otcem a synem.

V roce 1777 arcibiskup nedovolil Leopoldovi, aby syna doprovázel na turné po Německu a Francii. Amadeus se v Mannheimu zamiloval do Aloisie Weberové (sestřenice skladatele Carla Marii von Webera), což podle otce ohrožovalo jeho kariéru; poslal ho proto do Francie. Tam však v roce 1778 zemřela matka Anna Maria. Otec se snažil k sobě syna připoutat, ten však odešel do Vídně a v srpnu 1782 se proti otcově vůli (jeho následný souhlas byl jen formální) oženil se sestrou své první lásky Constancí Weberovou. Vztahy mezi otcem a synem definitivně ochladly. K jisté změně došlo v roce 1785, kdy Leopold navštívil syna ve Vídni. Tehdy právě Amadeova sláva vrcholila, otec zažil jeho četná úspěšná vystoupení i chválu, kterou mladého skladatele zahrnul Joseph Haydn. Po návratu do Salcburku se už otec a syn nesetkali a o dva roky později Leopold zemřel. Je pochován po boku Constance na hřbitově sv. Šebestiána v Salcburku.

Vztah otce a syna Mozartových a jejich koncertní cesty po Evropě popisuje Wolfgang Hildesheimer v biografii Mozart z roku 1977 (česky v roce 2006 v překladu Hanuše Karlacha). Připomíná, že syn otci „vděčil za úctyhodnou výchovu, za vynikající vzdělání a za všechny dojmy, které ho formovaly v době dospívání.“ A pokračuje: „Jistě přicházela nejedna zkušenost příliš záhy a příliš akumulovaná. Otec vláčel syna světem příliš časně, celé roky cestovali západní Evropou; i robustnější dítě by stěží vydrželo ty nepřetržité změny pobytu, a už vůbec ne takové, které se musí doslova a do písmene všude předvádět. Ovšem ta léta cestování byla trmácením i pro otce, a co teprve pro ženskou část rodiny. Protože byli odkázáni na ne právě štědré příjmy, museli být neustále připraveni vystoupit v každém vznešeném salonu. Dařit se muselo, indispozice znamenala materiální ztrátu. Navíc pochopitelně záleželo na náladě a libovůli jednotlivých knížat, jestli udělí pokyn anebo povolení ke koncertu, anebo i jen na dobré vůli dvořanů.“

O vztahu otce a syna Mozartových se nám zachovalo také množství dopisů. „Čteme ty dopisy s chutí,“ píše Hildesheimer. „V jejich nepřikrášlujícím, lapidárním konstatování je cosi nezlomného, racionálního: tak to bylo a tak to je, a my to musíme brát, jak to přijde. ,Trpělivost,‘ utvrzuje se pak. Bez sebesoucitu, bez náladovosti vyjadřují sice namáhavost cestování, ale i odměnu, požitek z poznávání neznámého; a především uspokojení, když se koncert uskutečnil podle programu.“

Když Leopold Mozart umíral, jistě by ho ani nenapadlo, že synovi zbývají jen něco přes čtyři roky života. Signály sebezničení podle Hildesheimera neviděl: „Upnul se k Wolfgangově kariéře, k co nejlepšímu využití jeho výjimečných schopností, tak jak je sám viděl. Neviděl jenom jedno: génia, jeho vnitřní nutkání a nepoučitelnost jeho vůle.“ Hildesheimer také připomíná onen zlom ve vztahu Amadea a jeho otce i otcův vliv na syna: „Leopold Mozart by nás dnes příliš nezajímal, kdyby neovládal Wolfgangův život až do pozdního stadia. Ve třetí dekádě Mozartova života sice otcův vliv ustupoval, ale synova poslušnost trvala dále, přinejmenším jako zjevně vědomý záměr. Objektivně viděno: Mozart vždy otce poslouchal jen nerad, ale poslušný syn si toho ani nebyl vědom. Zlom nastal 9. května 1781, kdy Wolfgang vypověděl službu u arcibiskupa Colloreda; a nedal se už napravit, když se Mozart 4. srpna 1782 oženil s Constancí Weberovou.“

Leopold Mozart se celý život obával vzpoury proti mocným, byl prototypem věrného poddaného a knížecího zaměstnance, který si nikdy nestěžoval, pragmatikem, který věděl, že musí dětský věk dcery a syna využít, než se z nich stanou hudebníci jako všichni ostatní. Volkmar Braunbehrens píše v knize Mozart ve Vídni z roku 1997 (česky v roce 2006 v překladu Vlasty Reittererové) správně o tom, že Leopold straší v biografiích jako „hrozný otec“, který „své děti vláčel Evropou jako zázraky přírody, zneužíval je k cirkusovým výstupům a vykořisťoval je, věčně špatně naložený a nadmíru přísný muž, s nímž se nedalo vyjít.“ A připomíná, že jej musíme jako hudebníka teprve poznat: „Již z výčtu jeho nejdůležitějších děl a činností je zřejmé, že jako osobnost hudby musí být teprve objeven. I když se leccos nedochovalo, víme, že napsal ,pouze‘ dvanáct oratorií (či spíše duchovních školských her), osm mší, sedm litanií a četné další církevní skladby, přes šedesát symfonií, třicet serenád, partit a divertiment, jedenáct koncertů (kupodivu však žádný pro ,svůj‘ nástroj – housle), nemluvě o komorních skladbách a dalších drobnostech. Je hloupost, když se stále uvádějí jen ,Dětská symfonie‘ nebo ,Jízda na saních‘.“

Autor dodává, že Leopold Mozart byl na svého syna ohromně pyšný, ale že to nebyl jediný důvod, proč – kromě obživy – vozil Amadea a Nannerl po evropských dvorech: „Všiml si také, že se na veřejnosti mohou lépe učit, při setkáváních s neobvykle početnou řadou hudebníků, ze zkušeností z cizích zemí a měst, z jejich mravů a zvyků, jejich historie a pamětihodností, a v neposlední řadě také z cizích jazyků. […] Leopold Mozart spatřoval v nadání svých dětí vždy boží dar, jenž mu zároveň ukládal zodpovědnost, aby z něj vytěžil to nejlepší, čeho byl schopen.“ Amadeův geniální talent by se jistě projevil i bez toho všeho, ale otci Leopoldovi nelze zásluhy upírat; mimo jiné je cenné i to, že podle Braunbehrense se Leopold „nikdy, ani v nejranějších začátcích, nepokoušel svého syna stylově ovlivňovat, nenutil jej k napodobování svého vlastního kompozičního stylu, nýbrž podporoval jej právě tam, kde hovořil vlastní řečí. V tomto smyslu byl Leopold Mozart spíše než pedagogická autorita partner a otcovský přítel.“