Czech Ensemble Baroque provedl Mozartovo Requiem

Orchestr o 23 hráčích na historické nástroje, které neoplývají velkou nosností, zato mají barvy, chuť a vůni autenticity, umístili spolu s šestnáctičlenným sborem blíž ke středu chrámu a zkrátili tak dlouhý dozvuk, který způsobuje v prostoru slévání tónů. Výsledkem byl kompaktní a kulatý zvuk, který se nesl až do zadních chrámových prostor.

Posluchači si akustickou proměnu pochvalovali již při první skladbě na programu, Sinfonie di Camera D 17, kterou složil otec Leopold Mozart. Dvoje housle, dvě violoncella, kontrabas, fagot a basso continuo opravdu neoplývaly nosností zvuku, navíc je skladba velmi komorní a přísně klasicistní, je příkladem přesného skladebného stylu, řemeslně napsané „Taffelmusik“, která nechce posluchači nic zásadního sdělit, jen navodit příjemnou náladu. V prostoru chrámu se tak podařilo navodit stylovou atmosféru.

Po této skladbě nastoupili již notoricky známí představitelé Johanna Sebastiana Bacha, jehož představuje Luděk Randár, a Wolfganga Amadea Mozarta v podání Radovana Krále. Je nutné ocenit, že již upustili od počátečního násilného humoru za každou cenu a namísto afektu se věnují osvětlení souvislostí a vztahů, za nichž dílo vznikalo. Excentrický a ješitný Mozart dostal příležitost vyvrátit fámy ohledně svého díla a převést jeho vznik do reálných kontur. A především zdůraznit, že v poslední sborové větě č. 6, s názvem Lacrimosa dies illa, v třetím díle Sequentia, končí po osmi taktech práce autora, neboť zemřel. Dál je dílo dokomponováno Mozartovým oddaným žákem Franzem Xaverem Süssmayrem, jemuž stačil autor ještě předat pokyny, jak dílo dokončit. To, že dílo je kontrapunktické a je tu hojně používaná fuga, při použití hlubších nástrojů, jako jsou basetové rohy, tři různě laděné trombony a fagot, mu dodává na duchovní závažnosti.

Komorní obsazení orchestru i sboru přináší závazek interpretů, neboť jakékoli vybočení či pochybení je okamžitě slyšet. Každý má přesně vymezenou roli, kterou musí přinést, aby celek vyzněl přesvědčivě a příjemně. Navíc zpěváci nejsou jen sboristé, ale sólové výkony jsou předváděny členy sboru, kteří se ihned po svém úkolu vrací skromně ke sborové práci.

Markéta Böhmová nechává rozeznít svůj zvonivý a podmanivý soprán, Lucie Netušilová Karafiátová, která sice zaskakovala za nemocnou kolegyni Moniku Jägerovou, nedala najevo znát žádné rozechvění a vedla pevný a bezpečně intonující soprán. Jakub Kubín dokázal přivést svůj dobře se vyvíjející tenor k bezpečnému a příjemnému zvuku a Jiří Miroslav Procházka měl standardně zvučnou spodní polohu sonorního basu. Společně s bezpečně sezpívaným sborem, spolehlivě připraveným sbormistryní Terezou Válkovou, která také zpívala sopránový part, přinesli posluchačům přesvědčivý a příjemně znějící zážitek. Ten samozřejmě měl měrou největší na svědomí dirigent a duše souboru, Roman Válek, jehož energická gesta nedovolila nikomu ani na chvíli vydechnout. Soubor opět potvrdil, že si vydobyl své nezpochybnitelné místo na mapě hudebního Brna a že si našel nejen svoji interpretační cestu, ale i své vděčné publikum.