Osm tváří klavíristy Ricarda Descalza na koncertě sdružení Konvergence

Skladatelské sdružení Konvergence, zaměřující se na provádění děl soudobých autorů, si pro své posluchače připravilo 12. prosince 2019 poněkud netradiční večer. Jestliže je jejich skalní fanoušek zvyklý chodit do kostela sv. Vavřince, a to na komorní koncerty v podání ansámblu Konvergence a tam slyšet žánrově si dost podobné kompozice, tak nyní zavítal do Atria na Žižkově na sólový recitál s žánrově velice různorodým programem. I přes určité narušení tradiční dramaturgie však jistě zklamán nebyl. Hlavní aktér dnešního večera, klavírista Ricardo Descalzo, totiž svým projevem a interpretačním zaujetím strhl snad každého posluchače v sále.

To, že jsme se od Konvergence tentokrát dočkali tak odlišného koncertu, mělo své opodstatnění. Například výběr místa byl závislý na nástroji. Většina dnes interpretovaných skladeb totiž počítala s hrou ve strunách, popř. s tzv. piano préparé (do češtiny zavádějícím způsobem překládaným většinou jako „preparovaný klavír“), což – i přesto, že vkládání určitých předmětů na struny klavíru ho nijak nepoškozuje – jsou ne všichni majitelé ochotni na svých nástrojích připustit.  S takto benevolentním přístupem se organizátoři dnešního koncertu setkali pouze v Atriu na Žižkově.

Výběr programu byl pak dán širokou repertoárovou základnou Ricarda Descalza, který byl tentokrát i hlavním dramaturgem koncertu. Hlavním pojítkem dramaturgie se tedy dnes stala jeho osobnost místo (u Konvergence tradiční) myšlenkové kompoziční spřízněnosti interpretovaných skladeb. Základní znak Konvergenčního sdružení, tj. – dle významu jejich názvu – sbíhání a sbližování, tímto dnes dostal poněkud jiný rozměr.

Program koncertu zahrnoval více či méně experimentální klavírní kompozice, včetně čísel, která by (i přes svou vysokou uměleckou úroveň) jistě uspokojila i masového konzumenta hudby. Výrazným rytmickým paternem, inspirovaným minimalismem, se vyznačovaly například Techno etudes (2000) japonské skladatelky Karen Tanaka; „divokou jízdu vrcholící v masivním finále rytmy vypůjčenými z drum’n’bass“ přinesly Demonic Thesis (2010) Johna Psathase, který zde kromě klavírního zvuku používá i nasamplovaný podklad. Velkou energetickou smrští s repetitivními prvky pak taktéž celý program končil: Techno Music (2011) Antona Svetlichnyho, spojující hudební svět výrazných rytmických paternů se světem barvu hledajících experimentálních kompozic, se stal velkou gradační tečkou na závěr.

Dramaturgie v průběhu střídající klidné s hudebně vypjatými kompozicemi byla započata pozvolným „nájezdem“ hudební intenzity. O to se zasadila skladba o něco staršího data, Mirror of Stars (1977) Akira Nishimury, která předznamenala (v tomto případě pouze na klaviatuře vytvářenou) šíři barevného spektra, jež se v dalších kompozicích ještě rozšiřovala. Neuvěřitelně zvukově pestrá byla hned skladba následující, The book of sand (2011/2019) skladatele Františka Chaloupky, inspirovaná povídkou Kniha z písku J. L. Borgese. K tradiční hře na klaviatuře se v této skladbě přidala i rozličnými nástroji vytvářená hra ve strunách, jejíž spoluhráčem byl zvukový sample.

Na programu byly také skladby dvou skladatelů ze sdružení Konvergence, Tomáše Pálky (Dnes modlitbu ode mne odeber jak krev, 2002) a Ondřeje Štochla (Tři echa před úplňkem, 2012; v původním znění pro violoncello a klavír). Přestože každá představila dost odlišný hudební materiál, obě sdružoval skladbou vyvolaný pocit vnitřního klidu a ticha, tak typický pro tvorbu (zvláště) Tomáše Pálky. V určitém ohledu jako snad nejexperimentálnější zazněla také kompozice s názvem Ecos en una cuerda (2018) Adriána Mocanuy, který zde pracuje s klavírem spíše jako se strunným nástrojem. I přes použití minimálních prostředků – skladba je založena na rozeznívání jediné struny – se Mocanuovi díky práci s různými pokročilými interpretačními technikami podařilo dosáhnout velké zvukové pestrosti i strukturální zajímavosti.

Všechny zmíněné barevné odstíny a pozoruhodnosti by však jistě do takové míry nevynikly nebýt dnešního interpreta. Ricardo Descalzo je schopen díky své výrazné úhozové flexibilitě i bez použití speciálních interpretačních technik dosáhnout velké barevnosti svého nástroje; pokud skladba navíc nabídne hru ve strunách atp., otevře se před posluchačem celý duhový svět. Na tomto interpretovi je navíc velice sympatická velká skromnost a pokora, se kterou přistupuje k hudebnímu nastudování. Necítíme v něm ani špetku strhávání pozornosti na svou osobnost; veškeré úsilí se zdá být směřováno směrem k té nejlepší interpretaci, která sluší provozované skladbě. Vcelku pozoruhodným faktem je i jeho hra zpaměti, což v případě interpretace soudobé hudby, která záměrně postrádá předvídatelnost, nebývá úplně zvykem.

Citlivost, lehkost a samozřejmost jeho interpretace si pak od publika vyžádala celkem tři přídavky, z nichž asi nejvýraznější byla kompozice s názvem AF britského téměř zapomenutého skladatele Roberta Sherlawa Johnsona, věnovaná památce skladatelova zemřelého přítele a spolužáka. Ať už ale Descalzo interpretoval kompozici se závažným podtextem, hrůzu budící, otevírající osobní rány a těžkosti, nebo dílo tíhnoucí k vnitřnímu zklidnění, byl na sto procent autentický a interpretačně přesvědčivý. Proto byla každá z dnes provedených osmi skladeb (mimo zmíněné přídavky) v jeho podání diametrálně jiná. A zřejmě to byl hlavní důvod, proč se tento večer jevil jako jeden z těch, na které se nezapomíná.