Lukáš Vondráček příliš pohlcený okamžikem

V rámci klavírní řady FOK vystoupil v sobotu 14. prosince 2019 v Rudolfinu na sólovém recitálu Lukáš Vondráček, v současnosti nejúspěšnější český pianista v zahraničí. Vítěz bruselské soutěže královny Alžběty přednesl náročný program z děl Roberta Schumanna, Bedřicha Smetany, Maurice Ravela a Franze Schuberta.
Lukáš Vondráček (foto Petr Dyrc)

Lukáše Vondráčka dnes slýcháme na českých a moravských pódiích možná častěji, než když tento třiatřicetiletý pianista ještě žil v Čechách. Jde o osobitého umělce s mimořádným talentem. Kam tedy v Kristových letech dospělo kdysi zázračné dítě, které ve třinácti nastoupilo na univerzitu?

U člověka, který má pověst drtiče klavíru, bylo sympatické, že zvolil repertoár, v němž virtuozita nehraje primární roli. Kdyby chtěl oslnit, vybral by si Liszta nebo Rachmaninova. Takto dal najevo, že chce sdělit podstatnější věci.

Schumannovy Dětské scény, cyklus půvabných a něžných miniatur, v nichž se snoubí naivita s vážností, jsou interpretační oříšek. Dokážou znít přesvědčivě pod dětskýma rukama, vracejí se k nim ale i ostřílení interpreti, aby ono „dětství“ uchopili znovu s nadhledem a zkušeností dospělého. Onen nadhled mi v pojetí Lukáše Vondráčka chyběl. V žádném případě tím nemyslím, že by jeho pojetí bylo nezralé: jde spíše o to, že byl – vlastně po celou dobu recitálu – tak pohroužen do detailů, že chyběl jakýsi sklenující element. Těch detailů byla přehršel – Vondráček se umí do partitury zahloubat a vynést působivé momenty. Někde to přežene a celek pak zní nevyrovnaně nebo zbytečně excentricky: je tu rozkolísaný rytmus, záměrná nesouhra rukou, tu a tam přehnané tempo či provokativní akcent. Melodie z ničeho nic „umře“ v místě, kde by měla vrcholit, a podobně.

Lukáš Vondráček (foto Petr Dyrc)

Nijak tohoto pianistu nepodezřívám, že chce být za každou cenu originální nebo že by nebyl pokorný vůči autorovi. On originální je, což je v současnosti cenné. Jen mi při jeho poslechu vlastně nebylo jasné, co chce říci a jakou – jestli vůbec jakou – emoci chce vzbudit.

Smetanovy České tance (zazněla Cibulička, Hulán a Skočná) byly zahrané s bravurou i stylově. Opět však na mě působily fragmentárně, hudba neplynula spontánně a přirozeně. Nejméně snad tento styl vadil v případě Ravelovy Sonatiny. Třívěté dílko plné barev a polyfonií vyhovuje Vondráčkově schopnosti pracovat s vrstvami zvuku.

Lukáš Vondráček (foto Petr Dyrc)

Všechny výše uvedené výhrady pak nejbolestněji působily v Schubertově Sonátě B dur, která vyplnila celou druhou polovinu večera. Zahrát autorovo poslední dílo pro klavír tak, aby těch čtyřicet minut uplynulo jako jeden celek, není nemožné. Podařilo se to nedávno například Marcu-Andrému Hamelinovi (recenzi jsme publikovali ZDE). Zde jsme sledovali dlouhý zápas umělce s partiturou, do kterého očividně vkládal všechny své síly a emoce, ale bez většího emocionálního dopadu na posluchače, bez toho, aby bylo jasné, kam směřuje a jaké chce skladbě vtisknout kontury. Pomůžeme-li si metaforou, tentokrát zůstal Lukáš Vondráček krůček přede dveřmi, za nimiž je ono Umění s velkým U. Přitom však stačilo málo – přidat špetku odstupu, nenechat se pohltit okamžikem, přijít po té bolestné analýze se syntézou.

I když má Lukáš Vondráček za sebou víc odehraných not než kdokoli v jeho věku, čeká jej dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti. Nepochybuji, že se u něj ještě dočkáme nezapomenutelných výkonů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
21 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments