Brněnská filharmonie na Stadionu jako v Babylonu

Jedna řada abonentních koncertů brněnské filharmonie se jmenuje Filharmonie na Stadionu a ve dnech 30. a 31. ledna 2020 zde provedla druhý abonentní koncert sezony. Prostor, který byl ve třicátých letech postaven jako víceúčelový společenský sál a tělocvična Sokola, sloužil až do druhé poloviny šedesátých let jako jediný koncertní sál pro symfonickou hudbu a také nahrávací prostor. Jeho akustika byla velmi ceněná. Po postavení Janáčkova divadla se začaly symfonické koncerty hrát zde a po prostoru Stadionu zbyla jen nostalgická vzpomínka, nahrávání zde ale pokračovalo. Rekonstrukce Janáčkova divadla donutila Filharmonii Brno se na Stadion vrátit a sokolové zase díky tomu dali prostoru noblesu a čistotu. Jenže také upravili interiér sálu, a to s ohledem na produkce elektroakustické hudby. Sál proto přišel o dozvuk a čistotu zvuku a na balkóně je slyšitelnost poloviční. Pravému současnému poslání sálu to naopak vyhovuje, což dokládá již jeho nynější název – Babylon.

Lednový večer nabídl rozšířené obsazení orchestru na úkor poslední řady a sliboval tedy lepší slyšitelnost. Navíc už skladatel myslel na slyšitelnost sólového nástroje a počítal s jeho nazvučením. Alfred Garrijevič Schnittke, syn Žida a povolžské Němky, žijící v Sovětském svazu, měl už pro svůj původ problematickou existenci. Ta mu zase umožnila nasávat a zpracovávat množství hudebních podnětů a propracovat se k vlastnímu osobitému stylu. Koncert č. 1 pro violoncello a orchestr je jeho posledním dílem, které psal v roce 1985 po několika mrtvicích. Nekonečná melodie, vzpínající se k nebi jako modlitba a zároveň bolestný křik a výčitka, konvenuje staroruským sborům. Autor skladbu dedikoval tatarské violoncellistce Natalii Gutmanové, která koncert poprvé provedla s Mnichovskou filharmonií v roce 1986.

V Brně se partu ujal izraelský violoncellista Matt Haimovitz, který je známý svými experimentálními projekty a vztahem k soudobé hudbě. K partu přistoupil s energií a dal mu emotivní výraz a prožitek. Jeho violoncello se neslo nad orchestrem krásným kulatým tónem v melodickém oblouku, který se postupně měnil a nástroj vzápětí vydával naříkavé, skřípavé zvuky, umocněné glissandy. Orchestr podporoval a umocňoval gradovaný děsivý nářek disonantními a civilizačními zvuky, hřmotností žesťů i bicích, vyvolávajících bouři, aby přešel do zklidnění, pianissima a do ztracena. Publikum přijalo skladbu s nadšením a ovacemi. Sólista poté přidal sólovou skladbu Philipa Glasse The Paris Sky s působivou kadencí.

Po přestávce překvapila Symfonie č. 2 D dur, op. 43 Jeana Sibelia svou zpěvností a melodičností. Orchestr ji hrál uvolněně a s důrazem na melodickou pastorální zpěvnost a na gradaci v poslední části, kdy melodický vrchol zněl v širokém rozpětí. Závěrečné accelerando ve violoncellech postupně narůstalo přidáváním dalších nástrojů a vyústilo v původní chytlavou melodii, až příliš připomínající píseň švédské skupiny ABBA.

Dirigent Michael Schønwandt, který působil jako hudební ředitel v orchestru opery v Kodani a jako dirigent u prestižních orchestrů v Evropě, je v současnosti šéfdirigentem Královské opery Montpellier. K oběma dílům přistoupil s přehledem a věcností a přesnými gesty vedl Filharmonii Brno k preciznímu výkonu. Přes akustické překážky, díky kterým se ztrácel hlas dřevěných nástrojů, dokázal vytvořit homogenní a plastický zvuk. Byl to večer naplněný překvapivými duchovními zážitky a poznáním.