Tomáš Pálka: V kompozicích mi jde o zastavení se v čase

Jakým způsobem probíhá kompoziční proces současného skladatele? Kde bere inspiraci? Jak se vyrovnává se skladebnými postupy minulosti? A jak na tuto často komplexní a pro většinové ucho netradiční hudbu reagují posluchači? Tato témata byla předmětem mého dopisování s Tomášem Pálkou, všestranným hudebníkem, skladatelem, pedagogem a terapeutem. Přestože žije už několik let v Německu, jeho skladby můžeme slyšet několikrát ročně i u nás, a to v rámci koncertů Konvergence, skladatelského sdružení, jehož je spoluzakladatelem a jehož členové se ubírají podobnými kompozičními cestami.

Kde bereš inspiraci ke komponování? Bývá spíše hudební, nebo mimohudební?
Spíše mimohudební. A to od samého začátku, co se komponováním zabývám. Můj tehdejší učitel, dnes kolega – Pavel Zemek Novák –, tehdy (možná jen mimoděk při jedné konzultaci) pronesl, že technikou, formou, melodikou a dalšími hudebními principy je nutné se zabývat a je nutné je řešit, aby měl skladatel „dobrý“ rozhled. Pak je ale dobré to všechno hodit za hlavu, všechna ta pravidla o vedení hlasů, o „zakázaných“ paralelních postupech nebo „nelogických“ instrumentacích apod. Vlastně cokoli originálního většinou vznikalo právě porušováním předepsaných (nebo i nepsaných zažitých) formulí. Pokud je ale někdo porušuje, aniž by o nich měl přehled, může sklouznout velmi rychle a snadno k banalitě. Já jsem měl od začátku spíše mimohudební inspirace, o to důležitější byl zodpovědný přístup k metodice. Dnes se pravidly spíše nezabývám, hudební inspiraci ale přesto nevylučuji. Nápad, který se rodí a většinou ho dlouho v hlavě nosím, má nejčastěji mimohudební inspiraci a technika, která ho má „realizovat“, je pomůcka, která tam od začátku jaksi automaticky naskakuje. Myšlenka se nakonec ukáže jako nosná, anebo jako nedostatečná. Podle toho pak skladbu buď napíšu, anebo se tím přestanu zabývat.

Používáním určitých hudebních principů (například motivická práce) ale svým způsobem navazuješ na kompoziční postupy minulosti…
Ano. V období dospívání jsem se dlouhodobě zabýval moravskou a slovenskou lidovou tvorbou. Myslím, že mě oslovila melodika a motivická práce (podobně jako Leoše Janáčka) do té míry, že z těchto principů svým způsobem vycházím dodnes (modalita, redukce motivického materiálu apod.). Tyto principy probíhají transparentně na pozadí vedle dalších, které jsem přijal za své. A tím je víceméně vše, s čím jsem se jako skladatel setkal, od Thomase Tallise a jeho úžasné osmisborové prostorové kompozice Spem in Alium po George Crumba a jeho kvartet s bicími nástroji Black Angels anebo Johna Cage. Těch inspirací je nepočítaně a ze všech nějakým způsobem čerpám do svého kompozičního světa.

Jak tedy vypadá konkrétně tvůj kompoziční postup? Jsi typ skladatele, který si skladbu nejprve předem promyslí v jejích základních obrysech (typ zvukovosti, tektonika celé skladby atd.), nebo jde o určitý spontánní „flow“ myšlenek?
Jako student jsem se samozřejmě zabýval všemi parametry od zlatého řezu, přes tónový výběr, vertikální souzvuk, napětí, rytmický kontext eskalace, pregnance nebo stagnace atd. Dnes se cítím od všech předem daných formulí a pravidel osvobozen. S nápadem přichází jaksi spontánně řešení formy a hudebních aspektů včetně kontextu, proč se skladbou vůbec zabývat. Tedy – co sděluji, proč to vůbec mám potřebu sdělovat, co to sdělení má někomu přinést a proč by to vůbec mělo někomu něco přinášet.

Mě zajímala vždy duchovní rovina života. Tím nemyslím přímo určitý konkrétní přístup (například různé formy náboženství nebo esoteriky a jejich derivátů a/nebo reflexe), ale spíše to, co se člověku může v průběhu života jevit jako zajímavé nebo podstatné – popsal bych to spíše jako kladení si základních otázek: proč tady jsme, co tady vlastně děláme a proč, kam to všechno směřuje, co je dobré a co špatné, kde jsou hranice dobrého a špatného. Kdo to všechno určuje? Naše svědomí? A pokud ano, co je to svědomí, odkud se bere atd. Ve své podstatě je to nekonečný sled otázek, kterými se může člověk zabývat (pokud chce a má na to nervy). Takže abych se vrátil k otázce – tohle jsou většinou první podněty, které vedou nakonec ke zkomponování nové skladby. A tyhle otázky jsou tam nějak zašifrované.

To, jak skladba nakonec působí nebo jak ji posluchač přijme, to je samostatná otázka. Není ale podstatné se zabývat důvodem vzniku a ani samotným vyzněním. Jsou to ve výsledku dvě odlišné věci. Často se stává, že posluchač u mých skladeb „relaxuje“, odvedou ho od každodenních myšlenek a shonu. A to je ve své podstatě vlastně dobře, o co mi mimochodem také jde. O zastavení se v čase. Další zamýšlení se nad kontextem je spíše individuální záležitost.

A jakým způsobem tedy pracuješ s časem?
Myslím, že asi nejlépe sedí kritika Borise Klepala na CD Ztišením k poznání: „Tomáš Pálka jako by svou hudbou uváděl posluchače do totálního bezčasí.“ Ještě na konzervatoři jsem psal skladbu jako reflexi na Lisztovo pozdní klavírní dílo, které se zcela vymyká jeho celoživotnímu dílu komplikovaných a technicky náročných klavírních eskapád. Tady se soustředí na jednoduchou linii, která vypovídá velmi mnoho, snad možná mnohem více právě díky zaměření se na samotný detail v jinak naprosto jednoduché struktuře. Jedna ze skladeb nese název Nuages Gris. Přesto, že skladba zůstává v intencích romantických, jedná se u autora z hlediska pojetí hudební struktury a výpovědi samotné o velký posun intelektuální, s nezodpovězenou otázkou v závěru – jako by se ptal, co bude dál. Tehdy mne skladba velmi oslovila a myslím, že i dost ovlivnila z hlediska uvažování o „nadčasových“ otázkách.

Čas (přenesený i do tektoniky a formy) je tak pro mne jakousi „nehybnou“ anebo velmi pozvolna se měnící strukturou – přirovnal bych to k pozorování mračen na obloze, které nenápadně mění svoji strukturu, ale zůstávají, pouze se proměňují nebo mění své skupenství. Jedno přechází v druhé, stále se přetváří. Fascinovalo mne to a stále fascinuje. Přeneseně vidím tyto souvislosti úplně ve veškerém dění a veškeré existenci. Čas je zde jakýmsi mračnem. Pracuji s ním ale vědomě tak, aby toho, co sděluji, nebylo ani moc, ani málo. Je to můj subjektivní pocit. Feldmann například nechá posluchače hodiny poslouchat opakující se a pozvolna se měnící hudební proud. Jeden je tím fascinován, druhý znuděn. Je těžké najít jednotný klíč, protože žádný neexistuje. Platí zde pravidlo naprosté individuality, kdy každému vyhovuje trochu něco jiného. Řídím se proto víceméně vlastním instinktem.

A to se pak, předpokládám, promítá i do délky skladby. Všimla jsem si, že většina tvých skladeb má zhruba stejnou délku (cca 10 až 15 minut). Je to záměr?
Je to víceméně záměr. Je to totiž časová proporce, která vychází z mého pojetí času v poměru k Fibonaciho poměrové proporční řadě a tedy i principu zlatého řezu – 1:2:3:5:8:13 atd. Zároveň jsem přesvědčený (alespoň dosud) o tom, že na kratších časových úsecích se nedostane posluchač plně do hudebního proudu – skončí moc brzy. Anebo naopak: u delších proporcí se stává, že je posluchač přehlcen. Samozřejmě se tam odráží i dobové tendence (řekněme něco jako uspěchanost) anebo filosofické roviny (vše potřebuje „svůj“ čas). Tímto způsobem se snažím udržet vše v určité vzájemné – byť možná subjektivní – rovnováze.

Co vnímáš ve své tvorbě jako nejdůležitější hudební parametr?
Pro mě jsou vlastně důležité všechny. Jenom všechny dohromady můžou přinést ten výsledek, o který mi jde. Nezaměřuji se tedy jen na melodii, harmonii, zvuk, barvu, formu, ale i na souvislosti mezi nimi – vyjádření prostoru pomocí barev, vnímání harmonie vznikající akustickým vrstvením apod. Hledám souvislosti a snažím se je modelovat paralelně a ve vrstvách. Nemám pro to žádnou příručku. Vycházím ze svých zkušeností a s každou další skladbou se tyto zkušenosti zúročují. Současně ale vždycky hledám nové přístupy, jinak by mě to asi ani nebavilo, protože by se z komponování stávala nebo mohla stát nějaká rutina s až příliš zaběhnutým a osvědčeným řádem.

Přesto základní charakter tvých kompozic bývá podobný: vychází z potřeby ztišení se. Na to navazuje i tvé CD Ztišením k poznání. Je tento svět ticha ta jediná cesta, jak se zamýšlíš jako skladatel profilovat, nebo máš skladby i jiného zaměření?
Ano, mám i takové skladby – například Fest-Ouvertute-Fantasy pro varhany z roku 2012, nebo Záhada Touhy (podle reklamních spotů Salvadora Dalího) pro varhany, housle a EA stopu s projekcí z roku 2010, nebo Landscape: HypnoticPulsation pro dechový kvintet z roku 2017, nebo skladba pro klarinet a smyčcové kvarteto MetaFolkPhoses z roku 2012 a jiné. V dlouhodobé linii ale převažují ty introvertní, tiché. Je to můj svět, se kterým nejvíce rezonuji.

Zamýšlíš se nad tím, jak bude posluchač tvou hudbu vnímat?
Zajímá mě to. Zajímá mě reflexe a to, co si kdo myslí. Jsem rád, když kdokoli přijde a spontánně pomocí svého výrazového slovníku řekne, jak na něj skladba působila, proč se mu líbí nebo nelíbí. Sám se tou otázkou ale nezabývám dopředu, tedy ve chvíli, kdy skladba vzniká. Názory poté mě ale zajímají a je docela možné, že pak podvědomě určité podněty reflektuji, když píšu novou kompozici. Není to ale ve vědomé formě, spíše to běží někde na pozadí.

A když to shrneme, jakou by tedy tvoje hudba měla plnit funkci?
To je těžké – každý si tam najde svoje, i na základě toho, co sám v životě právě řeší, v jaké se nachází situaci. Stává se, že přijde jeden posluchač a řekne, že pro něj byla skladba „těžká“ a téměř depresívní a nezávisle na něm někdo jiný, kdo řekne, že ho ta hudba vynášela do hvězdných sfér. Je to opravdu individuální. Můj záměr často je – zastavení se v čase, zamyšlení se nad podstatnými otázkami, hledání pravdy. To tam spontánně vkládám, ale netvrdím, že to tak vždycky vyzní anebo musí vyznít.

Zaujala mě myšlenka v jedné z recenzí na tvé CD, že „album je tak tiché, že vyžaduje od posluchače soustředění až nadlidské, kterému by mělo předcházet ztišení sebe sama“. Z tvé předchozí odpovědi ale spíš vyvozuji, že cílíš na to, aby se posluchač ztišil PŘI poslechu tvé hudby, ne že se musí ztišit už předtím…
Tím termínem „předcházet“ bylo možná myšleno to, že v dnešní době je pro leckoho někdy problém vůbec k nějakému ztišení dojít. Můžu to potvrdit i z pohledu terapeuta, protože lidé ke mně přichází často právě proto, že tzv. „neumí vypnout“ a jsou tak přetížení, že nedokáží bez cizí pomoci sami sebe ztišit a dostat se hlouběji „sami k sobě“. Já spontánně hledám cestu k posluchači tak, že svými skladbami hledám takové prostředky, které ke ztišení vedou. Čím hlouběji se člověk dokáže ponořit, tím více snad může chápat nebo vnímat to, co se snažím sdělit.

Snažíš se o to, aby divák vnímal tvou hudbu tak, jak jsi ji zamýšlel (tj. vnímáš jako potřebné v programu sdělovat své inspirační zdroje a záměry), nebo mu naopak necháváš volnost, aby si v hudbě našel něco svého?
Snažím se říci jen to málo, co si myslím, že by měl posluchač vědět. Nestavím na tom ale svůj záměr. Hudba by měla mluvit sama za sebe. Myslím si ale, že určitý kontext nebo uvedení do problematiky je přínosný. V každém případě nemám rád psaní románů a okomentovávání každého aspektu ve skladbě, abych tím dopředu vše vysvětlil a posluchače na to připravil. Takový přístup mě docela odrazuje. Několikastránkové programové brožury s výčtem zásluh a celosvětové hranosti skladeb s podrobným výkladem toho, co a jak je ve skladbě myšleno, to je mi dost cizí. Spíše mě přitahuje tak trochu barokní přístup, princip anonymity a tajenky-křížovky, kterou si musí každý vyluštit sám, aby zjistil, jaká je „pro něj správná“ odpověď.

Děkuji za rozhovor!