Wagnerovský koncert v Severočeském divadle v Ústí nad Labem

V neděli odpoledne 8. března 2020 jsme se vydali s kolegou a předsedou Společnosti Richarda Wagnera Martinem Nejedlým a jeho sedmiletou dceruškou Karolínkou na wagnerovský koncert v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Vezli jsme v autě velmi vzácný náklad. Byla to sádrová kopie busty skladatele Richarda Wagnera, jejíž bronzový originál se nachází v prostorách za balkonem nově otevřené zrekonstruované budovy Státní opery v Praze. S ředitelem ústeckého divadla Milošem Formáčkem jsme pak ještě před koncertem nalezli vhodné místo v interiéru divadla, kde bude zapůjčená busta, dílo sochaře Václava Krčála mladšího, do konce roku umístěna. Přítomní diváci si této novinky v interiéru balkonu divadla samozřejmě všímali a s potěšením a uznáním její instalaci kvitovali. Kdo zná prostory zdejšího divadla, ví, že jsou velmi pěkné. Neobarokní divadelní budova s řadou secesních prvků podle návrhů vídeňského architekta Alexandera Grafa (též autora projektu divadla v Ostravě z roku 1907) byla otevřena v roce 1908. Velkou rekonstrukcí pak prošla na přelomu devadesátých let a v současnosti má v hledišti okolo sedmi set míst.

V úvodu je ještě třeba říci, jaký měl Richard Wagner vztah k Ústí nad Labem. Víme, že pobýval třeba v Mariánských Lázních a též v severočeských Teplicích. V roce 1842, kdy už byl skladatel kapelníkem v Drážďanech, strávil v červnu tři týdny v hostinci pod romantickým hradem Střekovem, který je od Ústí coby kamenem dohodil. Údajně tam v noci pobíhal po hradbách v bílém hábitu jako strašidlo. Zde měl načerpat inspiraci ke své pozdější opeře Tannhäuser. Hospůdka v podhradí se dnes jmenuje Wagnerka. U vchodu do hradu se nachází pamětní mramorová deska se jménem skladatele. Tu sem nechala nainstalovat Marie Pospíšilová, ředitelka ústeckého divadla v letech 1907–1913. Ještě jedna zajímavá věc. V městském muzeu probíhá současně velmi zajímavá výstava o střekovském hradě. Povětšině zde jsou obrazy, ale i jiné dokumenty vztahující se k této památce. Při naší návštěvě zde zaznívala doprovodná hudba z opery Tannhäuser.

V letošním roce sice není žádné kulaté wagnerovské výročí, ale je proto velmi chvályhodné i obdivuhodné, že operní soubor Severočeského divadla v Ústí nad Labem zařadil do letošní sezony Wagnerova Tristana a Isoldu, nesmírně náročné dílo, na které si, pokud vím, troufají jen velké scény. Také jsem Tristana několikrát na těchto renomovaných jevištích, jako jsou Vídeň, Mnichov, Drážďany (soubor hostoval na jevišti tehdejšího Smetanova divadla v Praze roku 1976), vícekrát viděl. V Praze byla opera naposledy uvedena ve Státní opeře v roce 2012 a předtím o dvanáct let dříve na jevišti Národního divadla v provedení Jiřího Kouta. V Ústí inscenovali Tristana a Isoldu v roce 1972 v hudebním nastudování Františka Vajnara a v režii Norberta Snítila. Jinak se zde hrál dříve též Bludný Holanďan, který se objevil na zdejší scéně před třinácti lety.

Když jsme si po koncertě družně povídali s ředitelem divadla a dirigentem Milošem Formáčkem i dalšími sólisty, kteří v nedělním pozdním odpoledni účinkovali ve wagnerovském koncertním programu, netušil jsem ještě, že to bude v ústeckém divadle na neurčito poslední hudební představení. V úterý pak bylo v důsledku epidemie koronaviru vyhlášeno vládou moratorium na veškeré kulturní akce. A v úplné současnosti přišla další, ještě přísnější zdravotní opatření. Dle slov dirigenta budou sólisté studovat role doma. Pro operní soubor je to o dost komplikovanější, protože zkoušky na náročnou inscenaci Tristana a Isoldy již probíhají a premiéra byla plánována na 17. dubna. Ta se samozřejmě posune na pozdější termín, nejnověji na 18. června. Hlavně aby vše dobře dopadlo a dílo se mohlo opravdu hrát. Hudební kvality některých scén právě z Tristana byly na nedělním koncertě vynikající a napovídaly tomu, že provedení celého díla by bylo velmi zajímavé a nanejvýš žádoucí.

Současně tedy ústečtí připravili koncert z díla Richarda Wagnera, jehož nosnou částí byly úryvky právě z Tristana, doplněné o dvě hudební čísla z jeho dalších oper Mistři pěvci norimberští a Bludný Holanďan. A chválu si zaslouží Ústí též proto, že se v deseti operních divadlech naší republiky v současnosti žádná opera Richarda Wagnera nedává. Ale snad se to zlepší, protože na červen připravuje opera v Plzni Lohengrina a na podzim se konečně objeví na jevišti Státní opery v Praze Mistři pěvci norimberští.

Úplně poprvé jsem viděl v ústeckém operním sále orchestr usazený na jevišti a překrytém orchestřišti. Tak se to dělá při koncertech v divadlech vždy. Jenomže na Wagnera je třeba pokud možno co největší orchestr, a tak tomu bylo i nyní. Tentokrát se mi zdálo právě kvůli divadelnímu orchestru, rozšířenému o výpomoci na skoro 45 hráčů, místo hrací plochy poněkud těsné, ale na zvuku to nic neměnilo. Akustické poměry ve zdejším sále jsou velmi dobré. Diváky uvítal pan dirigent Miloš Formáček a na jevišti představil předsedu Společnosti Richarda Wagnera v Praze, pana Martina Nejedlého, který stručně pohovořil o Společnosti, jejímiž emeritními členy byli třeba tak proslulí wagnerovští pěvci jako Ludmila Dvořáková, Naděžda Kniplová nebo Antonín Švorc. Poté se již dirigent postavil před orchestr a hřmotnějšími, ale jásavými tóny započala předehra k Mistrům pěvcům norimberským, osmé skladatelově opeře, napsané po Tristanovi a Isoldě. Deset minut nádherné muziky, kdy se orchestr vypjal k maximálnímu výkonu.

Poté přichází na jeviště vysoký muž, aby zazpíval dlouhý a velmi náročný úvodní monolog Holanďana z opery Bludný Holanďan, v podstatě po Rienzim druhého významného Wagnerova díla (nepočítám-li rané opery Víly a Zákaz lásky). Dílo mělo premiéru v Drážďanech roku 1843, tedy když zde byl skladatel kapelníkem, a též, jak již bylo zmíněno, pobýval pod ústeckým Střekovem. Oním sólistou byl známý Richard Haan, který má již s tímto partem bohaté zkušenosti. Třeba právě na zdejším ústeckém jevišti, kde byla tato opera uvedena v režii Martina Otavy v roce 2007. Osobně vzpomínám na jeho Holanďana ve velkolepém předvedení díla ve Vratislavi v roce 2015, v plenéru na umělém jezeře o rozloze jednoho hektaru, na němž byly postaveny dekorace dvou škunerů ve skutečné velikosti. Pěvec, ačkoli se pohybuje na operní scéně již velmi dlouho, nemá s touto postavou problémy, obzvláště ve vysokých tónech, které jsou jeho barytonu vlastní. Osobně ale preferuji v této roli temnější hlasy.

Pak přišlo na řadu hlavní dílo koncertu, Tristan a Isolda, a sice část druhého dějství. Krásný a náročný duet obou hlavních představitelů báječně zazpívali Eliška Weissová a Jakub Pustina. U Elišky Weissové nebylo pochyb, protože je to nyní naše nejlepší pěvkyně v interpretaci závažných wagnerovských dramatických postav (Ortruda v Lohengrinovi), ale i v jiných dílech, v poslední době v titulní roli v Pucciniho Turandot v Praze. Její mocný hlas jsem v Ústí slyšel vloni ve Smetanově Libuši. Jen bych řekl, že její fond je na zdejší divadlo moc velký. Pánbůh ale za takový dar zaplať! Ovšem i lyrické pasáže jí vycházely dokonale. Velkým překvapením byl Tristan Jakuba Pustiny. Tento pěvec, mimo jiné častý partner při koncertech Gabriely Beňačkové, se přeškolil z barytonu na dramatický tenor. To není až tak překvapivé. Namátkou bych jmenoval třeba vynikajícího amerického tenora Roberta Deana Smithse. Hlas našeho pěvce zní vyrovnaně v celém rozsahu, má pevné výšky a právě ono barytonální zabarvení je pro wagnerovského tzv. Heldentenora vhodné.

Dobře si vedla v roli Isoldiny společnice Brängeny i mezzosopranistka Karla Bytnarová. První půle koncertu byla odměněna vřelým aplausem ne příliš početného publika (v té době se již v Ústí vyskytly první případy koronaviru a mnozí raději zůstali doma). Po přestávce pak byla hrána předehra k opeře Tristan a Isolda. Byl jsem na tu chvíli v první boční lóži kvůli pořízení bezprostředních záběrů. Krajní hudebníci byli ode mne vzdáleni na dosah ruky a byl jsem tak zapojen do hudebního proudu, že jsem si připadal jako jejich člen. Krásné bylo pozorovat gesta a výraz dirigenta Formáčka, jak byl s celým kolektivem doslova vtažen do nádherné Wagnerovy hudby.

Na jevišti se v posledním hudebním čísle nově představil také Tristanův věrný druh Kurwenal v podání Richarda Haana a později ještě Brängena a král Marke, jehož zpíval sonorním basem Serguei Nikitine, člen souboru ústeckého divadla. V této části musím vyzdvihnout krásné podání závěrečné Isoldiny smrti z lásky hlavní protagonistkou…

Co dodat. Na to, že šlo o provedení v krajském divadle, byla úroveň vynikající. Pravda, hostující sólisté byli renomovaní pěvci, ale právě jejich výkony podněcovaly k nebývalému vzepjetí i celý domácí orchestr. Všem tedy vřelý dík a přání, aby se vše ohledně uvedení opery v budoucí době po překonání zdravotní krize podařilo.