Anna Netrebko v Praze: Jolantina česká ulička
Tak jsme se tedy konečně dočkali… Od zimy roku 2002, kdy se v Praze poprvé objevily citylighty zvoucí na koncert José Cury, jsme si už pomalu zvykli, že se operní hvězdy na vrcholu sil i slávy přestaly České republice vyhýbat. Díky v tomto směru průkopnickým agenturám Panart a Nachtigall Artists, ale i stále progresivnějším hudebním festivalům si u nás v posledních letech podávají kliku nejžádajnější sopranistky, tenoři či barytonisté, a je to tak určitě dobře. Možná bychom si často přáli vidět a slyšet všechny ty skvělé umělce raději v operních inscenacích než „jen“ na koncertech, ale to už je téma pro jinou debatu. Tedy – přivítali jsme už u nás zkrátka leckoho, ale ta největší, nejslavnější a nejzářivější star současnosti, zkrátka Božská Anna, jako by se našim krajům vyhýbala. Když jsem se na případné plány na uspořádání koncertu Anny Netrebko v Praze ptal před třemi lety paní Aleny Nachtigalové, odpověděla mi jako tisícímu tazateli na tutéž otázku naprosto věcně: „ Netrebko by chtěl každý, ale její management nemá v současnosti o Českou republiku zájem.“ Asi není čemu se divit: německy, anglicky či francouzsky mluvící trh versus ten český jsou světy, které se ani nesluší porovnávat.
A přesto nechybělo mnoho a pražský debut dnešní megastar jsme mohli mít za sebou už od doby onoho prvního operního citylightu. V roce 2002 byl dnes už zaniklý festival Pražský podzim ve své nejlepší formě, a jako takový chystal na 28. září ve Státní opeře galakoncert orchestru Mariinského divadla z Petrohradu pod taktovkou samotného Valerie Gergieva. Protože se mělo jednat o výběr árií a scén ze slavných ruských oper, mohli jsme se těšit i na kvarteto solistů: spolu s mezzosopranistkou Jekaterinou Semenčuk, tehdejším velkým tenorovým objevem Daniilem Štodou a basistou Jevgenijem Nikitinem byla avizována i sopranistka jménem Anna Netrebko. V propagačních materiálech se však její jméno dlouho neohřálo. Někdy v téže době podepsala nahrávací smlouvu se společností Deutsche Grammophon a její život nabral téměř okamžitě jiný směr. Směrem na Prahu proto místo ní odletěla s petrohradským souborem Olga Trifonova, která u nás od té doby vystoupila ještě mnohokrát, naposledy v koncertním provedení Stravinského Slavíka v Národním divadle.
Osobně jsem viděl Annu Netrebko až v následujícím roce v salcburské inscenaci Dona Giovanniho v roli Dony Anny a už tenkrát bylo jasné, že má svět co do činění s výjimečnou zpěvačkou – tak nádherný hlas, oslnivý půvab a výrazný herecký talent se v jedné křehké osobě sejdou opravdu zřídka. Dodnes vzpomínám i na svůj pokus koupit si tehdy v obchodě s CD Anninu debutovou nahrávku Opera arias. Prodavač mi s pokrčením ramen sdělil, že už je vyprodaná, ale když jsem prodejnu smutně opustil, doběhl mě na ulici a na rohu mi vítězoslavně odprodal poslední kopii, kterou našel ve výloze…
Od těch dob úspěchů i nahrávek Anny Netrebko neustále přibývá a měli bychom připomenout, že jedno z jejích CD s názvem Souvenirs bylo téměř v utajení nahráno v březnu 2008 v pražském Rudolfinu. Jak se dodnes traduje, byli to členové Pražské komorní filharmonie, kteří zpěvačku uprosili, aby Dvořákovu píseň Když mě stará matka nazpívala pro album v češtině. V této podobě se nejslavnější z Cigánských melodií Anně zjevně zalíbila, protože se nachází i na živé nahrávce ze salcburského festivalu In the Still of Nigt, kde jí na klavír doprovází Daniel Barenboim.
V Salcburku, který v karieře Anny Netrebko zaujímá zcela zásadní místo, vystoupila v loňském roce s obrovským úspěchem v koncertním provedení Čajkovského Jolanty, a odtud byl patrně už jen krůček k myšlence uspořádat s touto operou evropské turné. To začalo letos na podzim ve slovinské Lublani, a protože legenda praví, že si Anna osobně vymohla na pořadatelích návštěvu Prahy, došlo k českému koncertnímu debutu nejžádanější pěvkyně světa v pátek 23. listopadu 2012 v Obecním domě.
Budiž řečeno, že Jolanta je opera, které se v koncertní podobě daří obvykle lépe než ve scénické. Ani ne půl druhé hodiny dlouhé jednoaktové dílo z roku 1891 se vyznačuje poněkud statickým dějem, ale polovině z celkových deseti postav dává možnost vyniknout v působivých áriích, přičemž jádrem opery je rozsáhlá scéna a duet titulní postavy provensálské princezny a rytíře Vaudemonta.
Začněme rovnou s Netrebko: předstoupila před vyprodanou Smetanovu síň v jednoduchých bílo stříbrných šatech a téměř okamžitě se proměnila v Čajkovským zamýšlenou zasněnou nevidomou dívku. Pokud mohu posoudit, svou roli od salcburského vystoupení pro letošní turné ještě detailněji vypracovala. Jolanta je totiž poměrně komplikovaná jevištní postava – žije ve svém vlastním světě a její okolí jí tají, že je slepá. Co je to zrak, zjistí až díky Vaudemontovi, a až v tu chvíli propadne zoufalství, ze kterého jí vysvobodí až lékařův zákrok, po němž dívka ke svému úžasu konečně pozná krásy světa. Vše zmíněné bylo ve zpěvaččině výkonu dokonale obsaženo. Slastné vlnění těla ve chvíli, kdy jí družky zpívají ukolébavku, hrůza nad vlastní dosud netušenou slepotou, která Jolantě nedovoluje nalézt Vaudemontem požadovanou rudou růži v koši s květinami, nebo triumfální odhodlání změnit svůj osud z ústředního dueta, to vše byly velké okamžiky, které si v podání Anny Netrebko budeme dlouho pamatovat. Krásným a rovněž nezapomenutelným okamžikem bylo ztvárnění Jolantina prvního setkání s Vaudemontem a jeho přítelem Robertem – Netrebko se k mužským protagonistům pomalu a obezřetně blížila středovou uličkou mezi řadami diváků, což některé z nich evidentně vytrhlo z letargie…
Jediné krátké arioso „Otčevo eto prežde ne znala“ má hrdinka trochu nevděčně hned na začátku opery a pro neznalého posluchače tak trochu splývá do jednoho celku se scénou s Jolantinými družkami. Tak jako v Salcburku, ani v Praze se za něj potlesku nedočkala. Mnohonásobně jí to však vynahradil aplaus po extatickém dvojzpěvu s Vaudemontem, který opět dokázal, jak velká je Netrebko zpěvačka. Její soprán se stále jistý ve všech polohách, určitě už není tak průzračný jako na počátku kariéry, ale spíše tmavší a objemnější, pro mě rozhodně zajímavější než dříve. Maně mě napadlo, jaká asi bude její Taťána v Eugenu Oneginovi: ještě že bude možné se o tom přesvědčit už v květnu ve Vídeňské státní opeře, kde bude psát Netrebko dopis Oněginovi v podání Dmitrije Hvorostovského.Velkou nespravedlností by bylo nezmínit neobyčejně vyrovnanou pěveckou sestavu, která určitě nezůstala ve stínu prominentní sopranistky. Tenorista Sergej Skorochodov sice nedosahuje popularity Piotra Beczaly, jenž se jako Vaudemont zamiloval do Jolanty v Salcburku, ale určitě k ní mílovými kroky směřuje. V posledních letech jeden z předních sólistů Mariinského divadla už vystupoval na mnoha prestižních scénách i festivalech, a pokud mohu posoudit, je předurčen být nástupcem Gegama Gregoriana, báječného protagonisty operních nahrávek Valerije Gerieva z devadesátých let. Skorochodov skvěle odzpíval svou romanci a nic nezústal dlužen svému nelehkému partu ani ve velkém duetu s Jolantou.
Jako představitel barytonové postavy Roberta byl pro turné dlouho uváděn Alexej Markov, který v roli, která mu nabízí především nádhernou árii „Nie tarapis“ zcela oslnil v Salcburku. Nakonec jej však nahradil Američan Lucas Meachem, a přiznám se, že váhám, zda nebyl ještě lepší. Jistý a příjemně zabarvený hlas a mužně ležérní herecké provedení daly postavě Vaudemontova přítele a původně i Jolantina snoubence vše, co potřebovala k úspěchu.
Další velkou hvězdou pražské Jolanty se stal basista Vitalij Kowaljow v roli krále Reného. Pěvec patří už řadu let ke světové špičce a je znám i z řady nahrávek, mimo jiné z audio i video verze Pucciniho Bohémy s Netrebko a Villazonem v hlavních rolích. V Salcburku v této roli vystoupil John Relyea, známý u nás z provedení Mahlerovy VIII. symfonie v O2 Aréně: i v tomto případě soudím, že hlasově i představitelsky přesvědčivější byl protagonista pražského koncertu.
Poslední výraznou postavou opery je lékař Ibn-Hakia, zde v podání Vladislava Sulimskyho. Rovněž tento basbarytonista patří k předním členům souboru Mariinského divadla, v loňském roce dokonce vytvořil postavu Enrica na oceňované Gergievově nahrávce Lucie z Lammermooru pro label Mariinsky (mimochodem, Sergej Skorochodov v ní vystupuje v menší roli Normana – sekunduje zde Natalii Dessay v titulní úloze a Piotru Beczalovi coby Edgarovi). Sulimsky má nepochybně pozoruhodný hlas, ale vedle fenomenálního Kowaljowa se trochu ztrácel – salcburský Jevgenij Nikitin jako doktor z Orientu podle mého soudu vyhověl nárokům role lépe.
Vynikající byli i představitelé menších rolí: charistmatický Luka Debovec Mayer (Bertrand), JunHo You (Alméric) i trojice Jolantiných přítelkyň v podání Moniky Bohinec, Theresy Plut a Nušky Rojko. Výbornou úroveň má Slovinský komorní sbor (sbormistryně Martina Batič), zvukově vyváženě a v souhře přesně zněla i Slovinská filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma (též dirigenta zmíněného „pražského“ CD Anny Netrebko Souvenirs). Abych nedlužil srovnání se salcburskou Jolantou ani zde, doplňuji, že v něm sólisty doprovázel možná trochu subtilněji orchestr Mozartea Salzburg za řízení Ivora Boltona.Tak jsme se tedy konečně dočkali… Ale bohužel už je to za námi. Nezbývá než si přát co nejdříve další podobně fenomenální hudební zážitek. Možná by bylo ještě interesantnější zažít srovnatelnou pěveckou sestavu v inscenaci některého z našich operních divadel, ale jak už jsem uvedl, je to opravu téma pro úplně jinou debatu…
Hodnocení autora recenze: 90%
Petr Iljič Čajkovskij:
Jolanta
(koncertní provedení)
Dirigent: Emmanuel Villaume
Sbormistryně: Martina Batič
Slovenian Philharmonic Orchestra
Slovenian Chamber Choir
23. listopadu 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha
Iolanta – Anna Netrebko
Count Vaudemont – Sergey Skorokhodov
Robert – Lucas Meachem
Rene – Vitalij Kowaljow
Bertrand – Luka Debevec Mayer
Ibn Hakia – Vladislav Sulimsky
Almeric – JunHo You
Laura – Nuška Rojko
Marta – Monika Bohinec
Brigitta – Theresa Plut
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]