Proč nesmí Covent Garden prodat svého Hockneyho?

Když se sir David Webster v srpnu roku 1944 poprvé rozhlédl po hledišti Royal Opera House v Londýně (ROH), byla z něj odstraněna všechna sedadla a jeho prostor sloužil jako taneční parket pro vojáky, kteří přežili vylodění v Normandii. Webster, tehdy manažer obchodu v Liverpoolu, si však přes havarijní stav sálu dokázal představit jeho obnovení. Ještě za války přijal post provozního ředitele a během pouhých šesti let vybudoval v Covent Garden domov nejlepších zpěváků a tanečníků světa. Byl to zdrženlivý muž, který nejraději stál mimo světla reflektorů a nechával jiné sklízet chválu za své úspěchy.

O tři čtvrtě století později instituce, kterou vybudoval, sundala jeho portrét a pokouší se ho nyní prodat za 18 milionů liber, což zdůvodňuje finanční krizi způsobenou pandemií. Takto absurdní hodnotu má portrét muže středního věku, hledícího na vázu tulipánů, jehož autorem je David Hockney, slavný britský malíř, kterého si Webster vyhlédl, když byl ještě mladý a levný. Dnes je Hockney držitelem rekordu za nejdražší v aukci prodaný obraz žijícího malíře (90 milionů dolarů) a Websterova památka je tak znehodnocena, že se v ROH chystají jeho podobiznu bezmyšlenkovitě odprodat jako nějaké harampádí a jsou si jistí, že nikomu nebude chybět.

Jenže chybět bude – nikoliv jako pouhá památka na minulost, ale jako symbol toho, co má Covent Garden ztělesňovat a čím může být. Prodat Webstera není řešením ani krátkodobým, natožpak skutečným, a musíme mu zabránit, neboť David Webster je extrémně významným představitelem britského národního příběhu i identity.

Jak se Websterovi podařilo z vojenského tanečního parketu vybudovat nový Jeruzalém? Když jsem psal před dvaceti lety knihu Covent Garden: The Untold Story (Covent Garden: Nevyřčený příběh), objevil jsem kufr plný dopisů a dokumentů, které tuto osobnost ukázaly v novém světle. Jakožto mladý manažer liverpoolského obchodu Bon Marché trávil Webster většinu času přímo v obchodě, kde konverzoval se zákazníky a kradmo mlsal pralinky z cukrářského pultu. Jeho žoviálnost však skrývala velké ambice. „Šlapat po lidech, aby ses dostal na vrchol, je v pořádku,” napsal. „Pak můžeš přestat.“ Ještě než mu bylo 30 let, stal se předsedou liverpoolského symfonického orchestru, kde zvýšil počet koncertů z 32 ročně na 148, za což se mu dostalo širšího uznání.

V roce 1944 musel náhle změnit město. Prokurátor liverpoolské policie se ho chystal obžalovat za homosexualitu. Webster žil se svým partnerem Jimmym Clevelandem Bellem a svůj vztah se nesnažili příliš skrývat. Liverpool pro ně začal být těsný. Londýn se zdál být bezpečným útočištěm a práce v Covent Garden tedy přišla právě včas.

Jeho prvním počinem bylo najít hudebního ředitele, kterým se stal Karl Rankl. Dále uspořádal otevřené konkurzy po celé Anglii. Do role Carmen obsadil děvče z nottinghamského statku jménem Constance Shacklock, aniž by tato dívka operu Carmen kdy viděla nebo slyšela. Vesnický sbor, který obsadil do Wagnerova Prstenu, byl tak horlivý, že úplně zastavil chod vedlejšího ovocného trhu.

Pod vedením Webstera se ROH stal lidovou operou, se zpěváky které si vybral z ulic anglických měst a publikem, které lákala levná sedadla a umělci, se kterými se mohli ztotožnit. Má sestra, ctitelka jednoho ulsterského tenora, tam chodívala třikrát měsíčně za plat sekretářky základní školy.

Margot Fonteynová se na prknech Covent Garden stala nejvyhledávanější baletkou na světě a Frederick Ashton poutavým choreografem. Ač Joan Sutherlandová, která tehdy přijela z Austrálie, neobstála na konkurzu s jeho zástupcem, Webster prohlásil, že to byla „první zpěvačka od dob války, která má potenciál se stát hvězdou,“ a historie mu dala za pravdu. Všechna umělecká rozhodnutí se děla v jeho kanceláři nebo – mimo pracovní dobu – v jeho bytě na Weymouth street, zatímco Jimmy servíroval drinky.

Se správní radou divadla z větší části nekomunikoval, přestože v ní byli impozantní osobnosti jako například ekonom John Maynard Keynes a novinářský magnát Lord Drogheda. Keynes byl vizionář, který na umění získal štědrou státní podporu a označil ho jako „zásadní element ve výchově člověka, přičemž pravidelné chození do divadla a na koncerty musí být součástí řádné školní docházky.” Operní soubor v Covent Garden byl vrcholem britského talentu a pod Websterovým vedením se v něm pravidelně rodily hvězdy. Když mu bylo 65 let, odsloužil svůj poslední rok ve vedení opery; brzy poté, v roce 1971, zemřel. Bez Davida Webstera by Covent Garden neexistoval a umění v Británii by nezažilo svůj poválečný rozmach.

Rozhodnutí prodat jeho portrét je výsledkem neznalosti dějin a ohromného nevděku. Učinil ho současný generální ředitel Alex Beard, muž, který strávil celý život ve státem podporovaném umění. Rozhodnutí pak schválila panikařící správní rada v čele s Davidem Rossem, zakladatelem Carphone Warehouse, předním dárcem britských konzervativců a kamarádem Borise Johnsona.

Zbytek rady sestává z filantropů a dárců, z nichž nikdo nesahá ani po paty lidem, jako byli Maynard Keynes, Isaiah Berlin, A. J. Ayer, a další za časů Webstera. Tato sebranka, podporovaná vládou z Downing Street, byla vybrána z důvodu finančního zajištění a jejich umění tahat peníze ze svých kamarádů tak, jak to úspěšně dělá baronka Duffield už od roku 1990.

Ale v čase pandemie se náhle nikdo z nich k bohatství nepřizná a tak dali Webstera napospas. Místo toho, aby dělali svou práci a sháněli peníze od dárců a grantů, prodávají minulost i budoucnost Covent Garden.

Až pandemie opadne a Brexit skončí, ROH se bude muset znovu postavit na nohy z národních zdrojů, stejně tak jako za časů Keynese a Webstera po druhé světové válce.

Bude muset najít nové talenty a přilákat širší publikum, které se bude lišit od podnikatelských tříd, které už dlouho vykupují nejlepší sedadla a celý bar. Dokud je Websterův portrét vyvěšen v Covent Garden, je taková obnova realistická. Pokud se Webster prodá, bude Covent Garden sotva stát za spasení.