Sopranistka Jolana Slavíková: Když už s někým soutěžit, tak jen sám se sebou

V současné době jste sólistkou Státní operety v Drážďanech. Pamatujete si vaše první setkání s operetou vůbec?
To si pamatuji velmi dobře, protože to bylo mé první setkání s jevištěm vůbec. Na Pražské konzervatoři jsme měli operetní herectví a Polská krev byla první inscenace, kterou jsme s naším ročníkem nacvičili. Byla to úžasná praxe, v níž jsme mohli prakticky propojit zpěv, tanec, mluvené dialogy a hraní divadla vůbec.

Jak se díváte vy, jako představitelka mladé generace, na operetní žánr? Má co říci dnešnímu publiku?
Myslím, že má. Ale uznávám, že přitáhnout hlavně mladé publikum do operetního divadla, je jak pro režiséry, tak pro protagonisty tvrdý oříšek.

Máte příležitost v Drážďanech či jinde zpívat i operní role?
S menšími operními rolemi jsem zatím hostovala ve Frankfurtské opeře, v Capitolu ve francouzském Toulouse a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Drážďanská opereta měla vždy na hracím plánu několik oper, to se teď ale mění a operních rolí bude v našem divadle čím dál méně, což je pro mě velkým zklamáním. Přece jen miluji operu a zpívat jen operetu a muzikál mě dlouhodobě nenaplňuje.

Jak jste získala angažmá v Drážďanské operetě a jaké role tam zpíváte?
Pro drážďanskou operetu jsem předzpívala v době, kdy jsem byla v operním studiu ve Výmaru. S prvním předzpíváním jsem sama nebyla vůbec spokojená a byla jsem si jistá, že už se mi neozvou. Když mě pak kontaktovali, zda bych přijela na „Arbeitsprobe“, tak mě to samozřejmě ohromně potěšilo a dopadlo to! V příští sezoně bych měla ztvárnit Stasi v obnovené premiéře Čardášové princezny, Valencienne ve Veselé vdově, Popelku v úspěšném broadwayském muzikálu Cinderella, o dalších rolích zatím jednáme s vedením.

Pojďme se vrátit o nějaký rok zpět. Kdy vás vůbec napadlo stát se zpěvačkou a co předcházelo vašemu přijetí na Pražskou konzervatoř? Pocházíte z rodiny muzikantů nebo divadelníků?
Pocházím z maličké vesnice Mokrýšov s pětatřiceti obyvateli, má rodina jsou zemědělci tělem i duší a na klasickou hudbu tam moc nenarazíte. Už od dětství jsem ale pořád zpívala, opravdu pořád! Když mi dědeček potom daroval CD s nahrávkou Mé vlasti, úplně mě ta hudba pohltila. Nikdy jsem nic takového neslyšela a pamatuji si, že vždycky po škole jsem hodila batoh do kouta a poslouchala hodiny tohle jedno CD! Mí rodiče nás potom se sestrou přihlásili do ZUŠ ve Skutči, kde jsem hrála na housle, zpívala ve sboru Rubešáček a pomalu mi začalo docházet, že hudba a muzicírování je opravdu něco, co mě jen tak nepustí. Přes našeho sbormistra pana Jánka jsem se pak dostala k Libuši Márové, která mě soukromě připravila na přijímačky. S Libuškou nás dodnes pojí velké přátelství a já jsem moc vděčná, že do mého života vstoupila taková žena, jakou je ona.

Jak na studia na Pražské konzervatoři vzpomínáte?
Měla jsem ohromné štěstí, že jsem byla v ročníku nadaných a skvělých lidí, s kterými se dodnes stýkáme. Neustále jsme navštěvovali operní představení v Národním divadle a Státní opeře, koncerty v Rudolfinu! To kulturní vyžití bylo prostě k nezaplacení. Samozřejmě jsme si to mohli dovolit, protože jako studenti jsme měli opravdu hodně levné vstupenky a myslím, že to je naprostý základ umožnit studentům uměleckých škol vstup na kulturu (skoro) zadarmo!

Po Pražské konzervatoři jste dále studovala na vysoké škole ve Frankfurtu nad Mohanem. Můžete našim čtenářům trochu podrobněji popsat, jak takové studium v zahraničí vypadá? V čem je hlavní rozdíl, byť jsem si vědom, že Pražská konzervatoř je střední škola a ve Frankfurtu jste studovala na vysoké škole. Jak vás vůbec napadlo jít studovat do zahraničí a proč do Německa?
Do Německa jsem chtěla jít už od gymnázia. Nejen kvůli jazyku, ale strašně mě lákalo poznat jinou zemi, kulturu. Což je zvláštní, protože pocházím z opravdu malé vesničky a nevím, kde se ve mně vzala ta touha jít ven. Manžel o mně říká, že mám „oheň u zadku“, tak to bude možná ono. (smích)

Hlavní rozdíl vnímám v tom, že se studenti soustředí sami na sebe a proces učení je tam prioritní. Nesetkala jsem se s tím, že by nás někdo mezi sebou porovnával, že by se pomlouvali spolužáci, kteří třeba měli technické problémy. Na takovéto hry tam není čas a jen člověka zdržují od toho, co je důležité. Zároveň tam mezi studenty panuje velká otevřenost a ochota si navzájem pomoci. Toto tam ale samozřejmě může fungovat, protože to je od samotných profesorů takto dlouhodobě nastaveno. Bylo tam třeba naprosto normální jít k někomu jinému na konzultaci. Má profesorka Hedwig Fassbaender mi několikrát řekla „Běž na hodinu k té a té, třeba od ní lépe pochopíš jak zpívat passaggio…“ Student je zodpovědný jen za sebe a za nikoho jiného. Je to tvé studium, tvá rozhodnutí a tvůj život! To jsem tam cítila, tu otevřenost, podporu a pozitivní přístup a to mi na Pražské konzervatoři chybělo. A není to tím, že konzervatoř je střední škola a ve Frankfurtu to byla vysoká. Jde spíš o nějakou důvěru ve studenta a o schopnost otevřené komunikace, o to, jak se bavit o ožehavých tématech, jak dávat zpětnou vazbu po nepovedeném koncertě a nezašlapat studentovu sebedůvěru do země. Těch témat je spousta… Takhle to ale teď mohu hodnotit, protože jsem zažila něco jiného a vím, že to jde jinak a že to tak je lepší, jak pro samotnou práci, tak také pro psychiku a zdraví studentů i profesorů.

Ve Frankfurtu jsem studovala bakalářské studium a musím říct, že je to opravdu zápřah! Ten největší rozdíl je hlavně v tom, že v Německu máte speciálního profesora na všechno – pěveckou techniku, písňovou literaturu, oratorium, operu, soudobou hudbu. Do toho korepetice francouzské, anglické, ruské a české literatury (tam mi ten jazyk docela šel… (smích)) s rodilými mluvčími. Samozřejmostí jsou mistrovské kurzy s velmi renomovanými lidmi (Hemut Deutsch, Rudolf Piernay, Brigitte Fassbaender atd.)  Jsou tam zkoušky z harmonie, kontrapunktu, klavíru, zpěvu z listu… Hudební teorie je tam opravdu oříšek, ale musím říct, že jsem byla díky paní profesorce Höslové z Pražské konzervatoře velmi dobře připravená. Frankfurtské pěvecké oddělení je známé i tím, že je tam velký důraz kladen na pohyb – joga, pilates, tai-chi, Alexander Technik, Feldenkrais, dechové techniky pro zpěváky… Samozřejmostí jsou workshopy ohledně dávání zpětné vazby, marketingu, mentálního zdraví a časového managementu. Prostě to shrnu tak, že v té škole jste čtyři roky od rána do večera. Magister už je tam trochu volnější, protože si můžete sami více volit, jaké předměty chcete navštěvovat. Ale nelituji ani vteřinu, že jsem do ciziny šla. Frankfurt je opravdu internacionální město a já jsem hrdá, že jsem mohla poznat studenty z celého světa, navázat nová přátelství a zažít tu konkurenci a množství talentů, kterých ve světě je.

Na vašich webových stránkách jsem si přečetl, že jste byla rok členkou Durynského operního studia. Tento mezičlánek mezi uměleckými školami a divadly u nás citelně chybí. Co vám toto členství přineslo a jaký tam byl pracovní režim?
Ono je něco jiného být v mikrokosmu vysoké školy se všemi plusy a minusy, které takové studium přináší, a pak se ocitnout v té divadelní každodennosti! Operní studia jsou takovým mezistupněm, protože stále máte „kontrolu“ pedagogů, ale už pracujete v divadle. Jste součástí zkušebního procesu, jste část ansámblu a to jsou nesmírně cenné zkušenosti, které vám žádná sebelepší škola dát nemůže. V durynském operním studiu jsem měla devět operních rolí v pěti různých divadlech. Ten pracovní režim tam byl opravdu na hraně. A to může být velké minus – jste levná pracovní síla, a pokud neustojíte to tempo, prostě vás vymění za někoho jiného. Neříkám, že je to tak všude, ale tenhle trend považuji za zločin – během pár let co nejvíce vyždímat z mladého zpěváka a když už pak nemůže (protože zpíval 150 představení v sezoně, nebo musel vzít role, na které ještě nebyl připraven…), vezmeme prostě jiného. Samozřejmě je důležité nabírat jevištní zkušenosti, ale v operním umění je poctivá, postupná práce a trpělivost klíč k úspěchu.

Pokud mám správné informace, u nás jste na profesionální scéně vystoupila pouze v Liberci. Máte v plánu spolupráci s nějakým naším operním domem?
Ráda bych více zpívala v Česku. To si přeji už dlouho, ale stále jsem bohužel neměla čas v tuzemských divadlech předzpívat.

Také jste se úspěšně zúčastnila několika pěveckých soutěží. Kterého ocenění si nejvíce vážíte a v čem vidíte přínos soutěží pro mladé zpěváky?
Soutěže jsou super, pokud se chcete ukázat. Nikdy nevíte, kdo vás uslyší – ať už to jsou agenti, intendanti, ředitelé festivalů atd. Soutěže jsou ale také dost dvojsečné, je totiž něco úplně jiného zkoušet šest týdnů roli, připravit a vžít si tu danou postavu, rozvrhnout si síly, anebo si nazpívat pět árií a s těmi objíždět různá soutěžní klání.

Sama ale soutěže beru jako nutnost. Příprava na ně vás posune dál, to je skvělé, ale umění a lidský hlas je příliš subjektivní na to, aby se tato klání mohla nazývat soutěžením. A bohužel to může podporovat porovnávání se s jinými, což je cesta do pekel. Když už s někým soutěžit, tak jen sám se sebou.

Jak se udržujete v kondici, když jsou teď divadla skoro rok zavřená? Pracujete stále pod nějakým pedagogickým vedením? Jak vypadá vůbec váš pracovní režim v době, kdy divadla normálně fungovala?
Pracuji moc a konečně mám čas na pořádnou technickou piplačku, to mám ráda. Pravidelně teď pracuji s Christinou Vasilevou, práce s ní mě moc baví a posouvá dál. Ve Výmaru ještě studuji poslední semestr magisterského studia a také jsem teď navázala spolupráci s Kateřinou Kněžíkovou.

Poslední dva roky cítím, že se můj hlas vyvíjí jiným směrem, než jsem si sama myslela. Na konzervatoři jsem začínala jako mezzo, pak můj hlas chtěl výš a já jsem byla ve Frankfurtu vedená jako soprán, ovšem ani mí profesoři tam si nebyli moc jistí, jaký typ hlasu vlastně jsem. U Musetty jsem si uvědomila, že to sice snad slušně zazpívám, ale druhé a třetí dějství, které je v nižší poloze, mi strašně sedělo. A tak jsem stále pátrala, co vlastně zpívat. V době pandemie jsem konečně měla čas vyzkoušet role, které jsem si vždycky přála zkusit – Rossiniho koloraturní árie pro mezzosoprán a můj hlas si v tomto libuje. Takže role jako Cenerentola, Ramiro, Annio (La clemenza di Tito – Mozart) aj., na tom teď pracuji a jsem ráda, že jsem konečně našla repertoár, který mi opravdu sedí.

Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna? Co vás čeká v příští sezóně?
Chtěla bych více hostovat. Samozřejmě to záleží na situaci, teď nás nejspíš čekají turbulentní roky, co se kultury týče.

Také máme s mým bývalým spolužákem a kamarádem Markem Pavlíčkem nápad na nový projekt, který plánujeme během tohoto roku. Myslím, že by mohl být zajímavý a hlavně prospěšný pro mladé studenty, kteří třeba uvažují o studiu v cizině.

Máte nějaké vysněné role?
Ježibaba a Scarpia! (smích) Pořádní zlouni, to by bylo něco pro mě! Ne, vážně – ráda bych si zazpívala Oktaviána v Růžovém kavalírovi (to si dovedu představit – pozn. Z. B.), Straussova hudba se mě velmi dotýká! Teď ale pracuji hlavně na repertoáru Mozarta a Rossiniho.  

Kterou roli jste zatím zpívala nejraději?
Protože miluji Mozarta, tak musím napsat Zerlinu, kterou jsem měla tu čest zpívat ve Výmarském divadle. Musím ale zmínit ještě jinou roli, na kterou nikdy nezapomenu – a sice roli Vlasty v opeře Pasažérka Mieczyslawa Weinberga v divadle v Geře. Vlasta byla skutečná postava, Češka, která zahynula v Osvětimi. Weinbergova hudba je famózní a příběh osvětimských obětí je tam tak hudebně a psychologicky vykreslen, že byly momenty, kdy mé tělo reagovalo na dění na jevišti šokem a třesem, který jsem absolutně nemohla kontrolovat. Jak kdyby se smazala hranice toho, co je skutečné a co je „jen“ hrané! Je pro mě stále velkou záhadou, proč není tato opera prováděná v Čechách (tomu se divím také – pozn. Z. B.). Věřím, že by to byl nezapomenutelný počin, jak pro diváka, tak pro interprety!

Dnešní doba přeje režisérům, kteří často nerespektují autorův zápis, je jim zcela jedno, co se v opeře zpívá, díla přesouvají do úplně jiné doby, boří vztahy mezi postavami. Jak řešíte případné neztotožnění se s režisérovou koncepcí? Můžete v domácím angažmá odmítnout roli? Pokud hostujete v jiném divadle, znáte před podepsáním smlouvy režisérovu koncepci?
Jako zpěvák máte příliš malé slovo, pokud s něčím nesouhlasíte, tak to je často asi to jediné, co s tím můžete dělat. Samozřejmě se člověk může pokusit o rozhovor mezi čtyřma očima, pokud ale nesedí váš návrh do režisérovy koncepce, máte prostě smůlu. O rolích mohu diskutovat a musím říct, že vedení v operetě se nám v tomto snaží vyjít vstříc.

Nestýská se vám v zahraničí?
Když je člověk v neustálém pracovním tempu, tak často na stýskání ani není čas. Až díky pandemii jsem si uvědomila, jak moc mi chybí rodina a zázemí a moc si přeji, abych měla možnost zpívat více v Čechách. Cizinu ale potřebuji také. (smích) Cítím, že to bude teď má cesta, najít balanc a být šťastná za to, co mám. Je toho opravdu hodně, za co mohu být vděčná a nechci na to zapomínat.

Sopranistka Jolana Slavíková pochází z České republiky. Po soukromém studiu operního zpěvu u Libuše Márové byla přijata na Pražskou konzervatoř. (přečtěte si více…)