Emergency Dances III.: Sebe-vědomí

Přesto, že primárně byl projekt Emergency Dances určen mladým začínajícím tvůrcům, jeho třetí řada dala příležitost jménům, která nejsou v performativním prostředí zcela neznámá, nicméně postavila je do role méně obvyklé, a navíc ne zcela konformní. Protože i zkušený umělec se čas od času ocitne na rozcestí, které mu nabízí jiné a dosud nevyužité možnosti seberealizace. Výzva, kterou opravdový kumštýř nesmí odmítnout.

Zkušená tanečnice Nikola Križková ve svém autorském sóle Passing reflektuje univerzální téma přemíry slov a zvuků kolem nás, které dává do kontrastu s dálkovou chůzí, jež probíhá v tichosti a je jakousi meditativní záležitostí, v níž lze nalézat sama sebe a o sobě přemýšlet. Autorka bere pohyb chůze jako elementární základ svého choreografického uchopení a zároveň i jako inspiraci ve vztahu k dalším aspektům souvisejícím s možností volného pohybu v aktuálních souvislostech. Zrádnost mnohovrstevnatosti tématu v malé choreografické formě lehce navozuje dojem neuspořádanosti vnitřního pocitu a konkrétnosti sdělení, nicméně charisma tanečnice, originální scénografické řešení videoprojekce Amadora Artigy umístěné do bílého kruhu na podlaze, a především live mix hudby elektronického space-minimalu (JPLS), odpoutávají zásadně pozornost od eventuálního tanečního aktivismu a v divácké paměti zanechávají surrealistickou fresku s křehkou, ale civilně působící tanečnicí uprostřed.

Ambice performerky Evy Staré prozkoumat způsoby vytváření své vlastní reality ve vztahu k okolí a jeho hodnocení, pracovaly s velkým potenciálem nejen v osobnosti protagonistky, ale i díky scénickému zakomponování kostýmu a konkrétnímu motivu využití tanečních bot. Škoda, že se v záplavě podnětů a možností, se kterými šlo v představení Mass pracovat, tanečnice nějak utopila. A bohužel pod vodu stáhla i dramaturgii Jindřišky Křivánkové. Přitom vystoupení začalo velmi vtipně a v typické osobitosti performativního projevu Evy Staré. Také tanec na špičkách v nečekaném stylu či schválně iracionální kombinace oděvů slibovaly dramaturgickou gradací a vypointování interního příběhu. Ovšem najednou jako by vše popadalo z výšky na zem a sedací pytel to nezachránil. Zbyla jen zoufale a zdlouhavě působící monotónnost opakování již viděného.

Jako metafora zobrazení různých možností v různých realitách je tato pootevřená otázka bezesporu tematicky velmi zásadní, nicméně pro jeviště, jaké je v Paláci Akropolis, trochu těžko skousnutelná. Jakkoliv se pozornost dramaturgie zaměřuje na určitý detail, performance by měla udržovat linearitu obsaženého sdělení, protože stírá hranice mezi výzkumem v rámci umělecké tvorby a exhibicionistickou random akcí. Ovšem, jestli je následný (např. tento recenzní) způsob hodnocení taktéž součástí výzkumu a posílá tak performativní dění do dalšího levelu, lze vzít předcházející slova zpět a čekat, jak se to odrazí.

Třetí v pořadí se na jevišti v sólové performance představila Ridina Ahmedová skutečně reflektující programové zaměření večera. Titul Sádlo může být vnímán jako kontroverzní a zároveň i jako terapeutický, což jen umocňuje jeho společenskou angažovanost.

Představení, které vzniklo v režijní spolupráci s tanečnicí a performerkou Alenu Dittrichovou, nemá nikterak komplikovaný průběh, což je jeho podstatou. Využívá především vizualitu fyzické přítomnosti polonahého těla Ridiny Ahmedové, pracuje s jeho umístěním k jevištnímu prostoru. Zaměřuje se na detaily konkrétně měnící jeho vnější vnímání skrze využité svršky pro kostým, ale i jeho fyzickou reakci na vzniklé situace. Vlnu silných emocí však vyvolávají především příběhy vyprávěné ze záznamu. Nadváha jako celoživotní trauma je popisovaná hlasy několika žen, které se v audio nahrávkách svěřují s tím, čemu byly od dětství vystavovány ze strany nejen cizích lidí, ale i svých nejbližších. Téměř flegmaticky pak působí Ridina Ahmedová, která si klidně na své nahé břicho napíše „sádlo“ a k tomu namaluje pusinku. Paradox estetického vnímání podle místa a kulturní tradice je sice rozveden jen v náznaku a určitě by stálo za to prohloubit performativní výzkum i tímto směrem, ale už jen to, že se téma takto veřejně otevírá, je velká hodnota posunující kulturní význam a společenskou funkci současného performativního divadla zase o něco výš.

Součástí Emergency Dances jsou již pravidelně následné debaty s tvůrci a diváky. Moderátorka této třetí série, filosofka performance Alice Koubová, se zaměřila na povzbuzení a následné sdílení subjektivní divácké zkušenosti, která je nejen zpětnou vazbou pro tvůrce, ale i možností, jak nalézt svůj osobitý pohled a individuální způsob vnímání zhlédnutého díla, jak se píše v programu. Edukativní ráz těchto diskuzí je tedy primárně předurčuje pro divácky méně zkušené publikum. Ovšem i tato snaha o rozvoj publika skrze systematické vedení dává možnost získání nových poznatků v oblasti teorie performance. Jak je vidět, projekt Emergency Dances je nejenom příležitostí pro tvůrce a performery, ale pro i obor performance jako takový.

Emergency Dances III
Premiéra 14. června 2021 v Paláci Akropolis

Nikola Križková: „PASSING”
Choreografie, interpretace: Nikola Križková
Video: Amador Artiga
Hudba: JPLS

Eva Stará: MASS
Koncept, choreografie, interpretace: Eva Stará
Dramaturgie: Jindřiška Křivánková
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Oldřich Vojta
Video, light designer: Eliška Kociánová
Produkce: Elisa Speváková

Ridina Ahmedová: SÁDLO
Koncepce, hudba, účinkuje: Ridina Ahmedová
Režijní spolupráce: Alena Dittrichová
Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová, Alice Koubová
Scénografie: Jan Tomšů