„Hudba mi pomáhá žít…“ Jordi Savall slaví kulaté výročí
Jordi Savall pamatuje „těžké dětství v městečku postiženém občanskou válkou.“ Savallova rodina v katalánském městě Igualada nesla následky diskriminace Francova režimu a Jordi byl nucený už ve čtrnácti letech pracovat v místní továrně. Toto období, jak sám řekl, ho přimělo uvědomit si, že na světě existuje nespravedlnost.
V šesti letech vstoupil do místního pěveckého sboru a tato zkušenost ho později vedla k rozhodnutí věnovat se hudbě. V šestnácti letech se rozhodl tajně učit na violoncello s úmyslem uniknout z Igualady a studovat. Dostal se na konzervatoř v Barceloně, během svého studia však v knihovnách narazil na rozsáhlý a nehraný repertoár pro violu da gamba a začal se věnovat tomuto nástroji naplno přesto, že ho kolegové pokládali za šílence. Hra na tento nástroj byla v 60. letech stále v počátcích a gamba byla považována spíše za kuriozitu, než plnohodnotný hudební nástroj.
Roku 1968 se Savall přestěhoval do Basileje, kde se zdokonaloval ve hře na gambu u průkopníka staré hudby Augusta Wenzingera na Schole Cantorum. Roku 1973 převzal po svém učiteli výuku nástroje a po několik let vedl třídu a řadu hudebních projektů.
V průběhu let založil spolu se svojí manželkou Montserrat Figueras tři hudební soubory: Hespèrion XX (1974), La Capella Reial de Catalunya (1987) a Le Concert des Nations (1989).
Pro Savalla byl zásadním průlomem do kulturního povědomí (zároveň důležitým komerčním úspěchem) film Alaina Corneaua Všechna jitra světa (Tous les Matins du Monde) z roku 1991 s Gérardem Depardieu v hlavní roli. Snímek vyhrál řadu prestižních ocenění, mimo jiné Césara za nejlepší soundtrack. Film významnou měrou seznámil veřejnost nejen s violou da gamba, ale i s francouzskou barokní hudbou či historicky poučenou interpretací a dodnes působí jako jedna z nejlepších „reklam“ pro obor staré hudby.
Úspěch pomohl Savallovi odstartovat zcela nezávislou uměleckou činnost. Seznamoval lidi s gambou a historickou hudbou Iberského poloostrova, svými projekty a způsobem interpretace zpřístupnil starou hudbu milionům lidí a dokázal, že tento žánr nemusí být pouze zájmem uzavřené skupiny znalců.
Savallova přínosu se dočkala i opera. Savall se například zasloužil o znovuobjevení skladatele, jakým je průkopník španělské opery Vicent Martín i Soler, zejména pak provedením a natočením jeho oper Una cosa rara v roce 1991 a Il burbero di buon cuore v letech 1995 a 2012. Slavná provedení Monteverdiho Orfea či některých Vivaldiho oper jsou dodnes vyhledávaná na záznamech DVD a řada interpretů jim dnes přikládá významnou referenční hodnotu.
Produkce staré hudby ze Savallovy dílny má svůj originální styl. Savall má dar vyzdvihnout z archivů historické hudební prameny a tvůrčím způsobem doplnit „bílá místa“ v jejich interpretaci. Řada dalších interpretů jeho pojetí kopíruje i se Savallovou „uměleckou licencí“ a jeho kritici rádi podotýkají, že to, co slyšíme, není autentická hudba středověku a raného novověku, ale postmoderní konstrukt. Mají v jistém ohledu pravdu, ale je nutné si uvědomit, že se zde jedná o umění a nikoliv o restaurátorskou činnost. Interpretace, se kterou Savall přednáší hudbu publiku, je nejen plná emocí, barev, ale snaží se, aby byla nositelkou myšlenek, dotýkajících se lidství, tolerance a plodné kulturní komunikace. Savall říká, že “propojuje hlavu se srdcem“ a svůj zevrubný výzkum “proměňuje skrze interpretaci v emoce”… Jeho koncept má tak stále co říct široké veřejnosti a pro ostatní interprety v tomto oboru bude jistě těžké tuto laťku překonat.
V uměleckých souborech se angažovala a angažuje celá Savallova rodina. Až do své smrti byla ústřední sólistkou manželka Montserrat Figueras, jejíž odchod po dlouhé zhoubné nemoci byl pro Savalla po 44 letech manželství (od roku 1967) těžkou životní ránou. Přesto se nezastavil ani v uměleckém, ani osobním životě. Savall se oženil podruhé roku 2017, a to s filozofkou Mariou Bartels. Savallova dcera Arianna je pěvkyně a harfistka, syn Ferran kromě zpěvu hraje na theorbu a jiné drnkací nástroje.
Savall dosud natočil okolo 160 nahrávek a stále ve své produkci pokračuje. Záběr evropské klasické hudby od Monteverdiho po Bacha posouvá k hudbě španělského středověku, sefardských židů, Izraele, Turecka či Arménie. „A je toho ještě mnohem víc, co udělat…“, říká Jordi Savall. „Hudba mi pomáhá žít. Když se vrhám do hudby, cítím se blíž Montserrat.“
V roce 2008 jmenovalo UNESCO Jordiho Savalla a Montserrat Figueras „umělci míru“. Savall věří, že stará hudba může vést k porozumění současných politických a společenských problémů. Podle něj je hudba nejen mostem mezi civilizacemi, ale i mostem mezi přítomností a minulostí. „Čím více nahlížím do starých hudebních pramenů, tím více vidím, že to, co se v minulosti dělo, se děje také dnes, jen s jinými zbraněmi. … V Béziers roku 1209 zabili 20.000 lidí kvůli potírání Katarů a říkám si – teda, 20.000 lidí, to je hrůza – ale pak poslouchám Chanson de la croisade, a teprve tady začínám lépe rozumět. Bez paměti není civilizace. A hudba je část té paměti.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]