Matiné ve Španělské synagoze: Zemlinsky v těch nejpovolanějších rukou

Festival Zemlinsky 150 (k uctění 150 let od skladatelova narození) je pořádán v rámci čtyřletého projektu Opery Národního divadla a Státní opery s názvem Musica non grata, který se snaží přiblížit pražskou hudební scénu první poloviny 20. století se zvláštním zaujetím pro perzekvované autory. V souvislosti se zmíněným výročím se letos dostal do popředí Alexander Zemlinsky, kterému pořadatelé věnovali celý třídenní festival (celkem čtyři koncerty a jedno představení) oslavující (a troufám si říct i propagující) hudbu tohoto významného dirigenta a skladatele.

Po válce bylo dílo Alexandra Zemlinského téměř zapomenuto; v současnosti se však právem začíná vracet na koncertní pódia. V rámci zmíněného festivalu zazněly mimo jiné dva smyčcové kvartety (č. 2 a 3), které skladatel složil při svém uměleckém působení v Praze. (Mezi roky 1911-1927 byl šéfem Nové opery německého divadla a zasloužil se o propagaci tehdy nově vznikající hudby – ve světové premiéře uvedl např. slavné Schönbergovo Erwartung – i rozkvět umělecké prestiže divadla, když inscenace obohatil o přední umělce své doby.)

Oba zmíněné kvartety byly dramaturgicky šikovně vpleteny do programu festivalu. Druhý Zemlinského kvartet (na programu večerního koncertu 9. října v Českém muzeu hudby) byl doplněn druhým Schönbergovým kvartetem, třetí pak Mozartovým „Disonantním“ kvartetem. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že šlo o přílišnou dramaturgickou opatrnost (proč nenabídnout oba kvartety v rámci jednoho koncertu? zvlášť, když se jednalo o stejné interprety…), dávala obě spojení svůj smysl: Schönberg byl Zemlinského žák a švagr a jeho hudbu ve své době propagoval; Mozartovi se Zemlinsky hodně interpretačně věnoval a byl za své snahy významně oceňován. Takto byl navíc program pestřejší a jistě přivábil i více posluchačů, když obsahoval také některá – pro nás v současné době – větší skladatelská jména.

Jak už bylo řečeno, oba koncerty byly propojeny i interpretačně: obou z nich se zhostilo Zemlinského kvarteto. Tento soubor, který minulý rok oslavil 25 let své existence, nese nejen jméno festivalem oslavovaného autora, ale také má na repertoáru všechny jeho smyčcové kvartety (celkem čtyři). Dalo by se tedy říci, že festival nemohl oslovit větší odborníky na Zemlinského hudbu tohoto obsazení. Výběr nezklamal.

Ale nepředbíhejme; nejprve nám soubor přinesl Smyčcový kvartet č. 19 C dur „Disonantní“ (K. 465) W. A. Mozarta. Více se rozepisovat o technické zdatnosti jednotlivých hráčů, bezchybném a precizním vypracování či geniální souhře by v případě takto etablovaného tělesa bylo zcela zbytečné; to už o nich víme. Když však půjdu o úroveň hlouběji, musím říct, že přece jen mým uším v Mozartovi něco chybělo, popřípadě přebývalo; zvláště v souvislosti se současným trendem dobové interpretace bych některé prvky této interpretační řeči prohlásila za přílišně romantizující. Míru rubata, diminuenda či způsob výstavby dynamických gradací (zvláště ve druhé větě) bychom místy zřejmě neoznačili za plně podléhající stylu, přestože v interpretačním pojetí výborně fungovaly. Stylovou odlehčenost však interpretace většinou nepostrádala; velice sympaticky vyzněly například konce frází v odlehčených opakovaných akordech po gradaci (první a čtvrtá věta), které přinesly kýženou klasicistní průzračnost.

Zemlinského Smyčcový kvartet č. 3, op. 19 mi však vyrazil dech; soubor jako by se dostal Zemlinskému přímo pod kůži. Na posluchače dýchl podtext dobové atmosféry se vší složitostí a tíhou tehdejšího světa (zvláště v první větě), do kterého tu a tam probleskla strohá ale teskná melodie v houslích, interpretovaná s příznačnou emocionální zdrženlivostí a místy až se svíravě přiškrceným tónem (zvláště na začátku třetí věty, kdy tuto melodickou úlohu převzala viola), jež přesně seděla nastolenému stylu. Taktéž výstavba některých interpretačně záludnějších hudebních ploch se vydařila; v této souvislosti bych vyzdvihla zvláště působivé vystavění statické plochy, kterou končí třetí věta a také úplný závěr, který se vyvaroval dojmu „natahovanosti“.

Nedělní koncert měl tedy k vytvoření pocitu jedinečnosti ty nejlepší podmínky. Kromě již popsané vydařené dramaturgie a výborné interpretace ale koncert profitoval i výběrem místa, jelikož Španělská synagoga na Starém městě má svou speciální atmosféru a vyzývá k hlubšímu zamyšlení nad hudebně-politickými koncepty minulosti. Věřme, že „musica non grata“ jí již také patří.

Zemlinsky 150, koncert 4: “Zemlinsky – Mozart”
10. října 2021, 11:00, Španělská synagoga, Praha

Alexander Zemlinsky: Smyčcový kvartet č. 3, op 19
Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet C dur, “Disonantní” 

Zemlinského kvarteto