S Jevgenijem Iršaiem nejen o komponování

Jevgenij Iršai (* 1951) svá první hudební studia absolvoval na Speciální hudební škole v rodném Leningradu (dnešním Petrohradu), kde později na tamější konzervatoři vystudoval kompozici a hru na klavír. V devadesátých letech začínal na Slovensku jako korepetitor Státní opery v Banské Bystrici, kde dále vyučoval i na Konzervatoři Jana Levoslava Belly a Katedře hudby na Fakultě humanitních věd Univerzity Mateja Bely. Od roku 2001 do současnosti působí na katedře kompozice a dirigování Vysoké školy múzických umění v Bratislavě.

Dovolím si vzít první otázku lidově řečeno „od podlahy“ – umožníte nám nahlédnout do vaší momentální skladatelské činnosti? Na čem nyní pracujete?
V poslední době jsem si zvykl komponovat několik skladeb najednou. Když se u nějaké zaseknu, mám možnost pokračovat v komponování jiné skladby a později se vrátit k té první. Výhoda je v tom, že v rámci jednoho dne můžu překvapivě dokončit dvě až tři skladby. Momentálně pracuji na cyklech skladbiček pro klavír, pro kytaru a také na větší skladbě pro orchestr. Mám ještě několik nedokončených skladeb z minulého roku pro smíšený sbor a pro komorní orchestr. Uvidíme, co z toho nakonec bude.

Kromě toho, že v jeden den můžete dokončit dvě až tři skladby, jaké jiné výhody skýtá práce na více skladbách najednou? Je to třeba i konfrontace mezi formami nebo instrumentací, které jste si pro komponované skladby zvolil?
Žádná další výhoda v tom teda není. Jednoduše jsem si zvykl na takový způsob práce. Máme podobné příklady z historie – četl jsem, že například Sergej Rachmaninov měl tři místnosti, ve kterých komponoval a v každé z těchto místností ležela jiná partitura. Pracoval na jedné skladbě, potom šel do druhé místnosti a pracoval na jiné skladbě. Já bohužel nemám tolik místností, v nichž bych mohl komponovat, ale zase mám počítač, který neměl Rachmaninov. Otázka je, co je lepší – odpověď si prosím domyslete sami.

Na petrohradské, potažmo leningradské Konzervatoři Rimského-Korsakova vás kompozici mezi lety 1969 až 1975 učil Vladislav Alexandrovič Uspenskij. Řekl bych, že v našich končinách se nejedná o velmi známé jméno, jeho hudba je však excelentní. Mísí se v ní prvky ruské národní hudby s důrazem na propracovanou, neotřelou a barvitou instrumentaci. Ovlivnil vás v tomto směru?
Na Konzervatoři – podotýkám, že v Rusku je to název pro vysokou uměleckou školu – jsem skladbu zpočátku studoval pod vedením Alexandra Černova-Pena a později, po jeho předčasném úmrtí na rakovinu, jsem pokračoval pod vedením Vladislava Uspenského. Měl jsem štěstí, protože oba byli mimořádně nadaní umělci a silné osobnosti. Alexander Černov-Pen na vysoké škole zprvu vystudoval odbor chemie, hudbě svůj život zasvětil až posléze. Skvěle poznal ruskou a světovou literaturu a poezii. Studenty důsledně učil pracovat se slovem, rozvíjel u nich cit a pochopení pro důležitost dramaturgie v hudbě. Vladislav Uspenskij mě zase vedl k přesnému a zároveň volnému cítění hudebního času a práci s detaily.

Kdo z dalších skladatelů vás nějak výrazněji ovlivnil a v čem, dá-li se to nějak pojmenovat?
V 60. a 70. letech byla leningradská kompoziční škola velmi silná. Dá se určitě mluvit o určitém rozkvětu a vyvrcholení. Právě během těchto dvou desetiletí měla leningradská škola ohromné množství skvělých a významných skladatelů. Patřil mezi ně například Boris Tiščenko, Sergej Michajlovič Slonimskij, Vladislav Uspenskij, Valerij Gavrilin, Lucian Abramovič Prigožin, Andrej Petrov, Jurij Falik, Gennadij Banščikov, Alexander Knaifel, Galina Ustvolskaja, Georgij Firtič a mnoho jiných. Takřka od každého jsem se něco naučil, i když často podvědomě. Nemůžu na tomto místě nezmínit skladatele, který sehrál velkou úlohu v mém životě a v mém pojetí orchestru a přístupu k jednotlivým nástrojům. Byl to skladatel z Moldavska, Pavel Borisovič Rivilis. Jeho cit pro orchestraci a orchestrální zápis byl naprosto excelentní. Několik po sobě jdoucích let jsme se pravidelně setkávali ve městě Ivanovo v tamějším Domě skladatelů. Bylo tomu vždy v únoru. V Ivanovu jsem se také seznámil s Borisem Gecelevem, vynikajícím člověkem, skladatelem a muzikologem, s jeho manželkou Tamarou Levou, taktéž muzikoložkou, s legendárním moskevským pedagogem Jurijem Fortunatovem, s významnými muzikoložkami Innou Barsovou a Svetlanou Savenko a mnoha dalšími. Večerní diskuse o hudbě, umění a životě byly pro mě vzácné a neuvěřitelně inspirativní. Dům skladatelů v Ivanovu byl celkově úžasným místem, kde se pravidelně střetávali mladí lidé ze všech republik bývalého Sovětského svazu. Vždy to byla velmi pestrá paleta názorů, konfrontace estetik nebo kompozičních technik.

Myslím si, že konfrontace různých názorů, estetik a kompozičních technik je pro každého začínajícího skladatele velmi důležitá, aby si dokázal vytvořit svůj vlastní skladatelský jazyk. Pokoušíte se o tuto pluralitu i při vašem pedagogickém působení?
Samozřejmě ano. Mám různé studenty a každý z nich má nějakou orientaci. Proto se snažím je občas nechat pracovat vedle sebe, aby viděli, co dělají ostatní a aby se k tomu uměli kriticky postavit. Aby uměli jasně formulovat svoje myšlenky a jasně tlumočit pocity.

Dovolím si nyní být trochu osobnější. Orchestr souboru Ensemble Opera Diversa z Brna, kde mám tu možnost působit, se v roce 2019 podílel na natočení CD obsahující váš cyklus Šest bratislavských koncertů. Jedná se o díla, která jsou inspirována jak Bachovými Braniborskými koncerty, tak Schnittkeho cyklem Concerti grossi. V bookletu CD je velmi podrobně popsáno, co pro vás představují jednotlivé skladby a jaký je jejich obsah. Má otázka nicméně zní, co pro vás znamená celý tento ucelený cyklus v kontextu vaší tvorby?
To je těžká otázka. Je dost háklivé hodnotit, co v kontextu mé tvorby pro mě znamená ta nebo jiná skladba. Každá samozřejmě má svůj význam. Ale jsou asi skladby, které můžu v určitém smyslu považovat za klíčové. Osobně si myslím, že takovými skladbami jsou pro mě cyklus Schoenberg Variations, oratorium Proglas, Symfonia-Koncert pro housle a orchestr „I leave eternity to Thee“, Slovenský zošit na básně Ivana Krasko a mezi tyto skladby řadím i 6 bratislavských koncertov.

Pojďme tedy k tomu nejaktuálnějšímu. Dne 19. října se v brněnském Konventu Milosrdných bratří uskuteční koncert k příležitosti vašich letošních kulatých narozenin, na kterém vystoupíte společně s vaším dlouholetým přítelem Milanem Paľou. Program koncertu sestává z vašich čtyř sonát pro housle a klavír, přičemž Sonáta č. 4 „Who knows from which one of trash, from silence…“ bude mít svou světovou premiéru. Můžete nám prozradit něco o této kompozici?
Sonáta č. 4 pro housle a klavír vznikla v roce 2021. Impulsy byly různé a nevím, který byl ten nejdůležitější. Název je překladem začátku jedné významné básně od Anny Achmatové. V ruštině to zní nádherně: „Кто знает из какого сора растут стихи не ведая стыда“ („Kdo ví, z jakého smetí se rodí básně a nestydí se za to“). A jelikož toto je hudba a ne slova, tak jsem si dovolil doplnit „z ticha“. Jsem velmi rád, že navzdory svému zaneprázdnění vynikající Milan Paľa, pro kterého je tato skladba stejně jako předešlé sonáty složena, inicioval tento koncert a ujal se premiéry Sonáty č. 4.

V této souvislosti mě ještě napadá se trochu vrátit k úvodu rozhovoru a vašemu přístupu ke kompozici. Dokážu si představit, že spolupráce například se zmíněným Milanem Paľou je velmi inspirativní z hlediska využití nejrůznějších interpretačních technik a skladebných postupů, zároveň by však přizpůsobení se možnostem konkrétního interpreta mohlo být svazující vůči budoucímu provádění nových skladeb. Jak obecně vnímáte psaní hudby pro konkrétní interprety?
Osobně velmi rád komponuji pro konkrétního interpreta. Zaprvé to znamená, že tento interpret má zájem o mou skladbu a je pravděpodobné, že ji bude hrát. Zadruhé se seznámím s možnostmi a občas i vlastnostmi nebo zálibami tohoto interpreta. Co se týká dalšího života konkrétní skladby, tak to pro mě v podstatě není aktuální. Pro mě je důležité vytvořit maximálně hodnotné dílo, samozřejmě z mého úhlu pohledu. Pokud se mi to podaří a nějaký další interpret bude mít o toto dílo zájem, tak se ho prostě bude muset naučit.

Závěrem trochu tematická a snad ne velmi prázdná otázka – co se vám z hudebního světa vybaví, když se řekne Brno?
Pravděpodobně vás překvapím. Ale když si vybavuji nějaké místo, tak nemyslím na hudbu a vynoří se mi vzpomínky z jiného, často velmi všedního světa. Brno mám velmi rád. A musím se přiznat, že bych v Brně i rád pracoval. Ale nevyšlo mi to. Možná v tom druhém životě.