Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (1)

Michal Krčmář se narodil 13. června. Pro mnohé je třináctka nešťastné číslo. V případě tohoto vynikajícího tanečníka by se ale dalo bez diskuze říct, že je to číslo šťastné. Jeho raketová kariéra nedá právě teď spát milovníkům baletu ve Finsku, konkrétně v Helsinkách, a to v tak exkluzivních rolích, jako jsou Des Grieux, Solor či Franz, od světových choreografických špiček. My v Česku tak můžeme jen závidět, že tohoto tanečníka už nemůžeme vídat na jevišti pražské Státní opery.Náš rozhovor vznikal v průběhu několika měsíců, během kterých mě Michal pokaždé fascinoval svojí profesionalitou, osobním zaujetím, svými názory na role a také na hereckou přípravu. V mnohých tématech, o kterých jsem s ním chtěl mluvit, aby vznikl první velký profilový Michalův rozhovor právě pro čtenáře Opery Plus, dala mým otázkám odpověď i smysl jeho mladost, spontánnost a také upřímnost. I přes obavy, které jsme oba chvílemi měli, věřím společně s Michalem, že všichni ti čtenáři Opery Plus, kteří si několikadílný rozhovor vychutnají až do konce, se dozvědí nejen dost věcí o práci i samotné profesi prvního sólisty Finského národního baletu, ale i o Michalovi samotném. Konečně snad i rozhovor vznikal pod šťastnou třináctkou, se kterou jsme vykročili i do nového roku…

Od mládí jste se věnoval sportu, chtěl jste být slavný sportovec? Měl jste nějaký vzor?

Když mi bylo takových sedm, osm let, tak jsem spíše myslel, že budu policajt, tajný agent nebo hasič. Zkrátka takový ten hrdina, který zachraňuje zoufalé paničky ze svízelných situací. Sportu jsem se věnoval hodně, protože i můj táta sportoval již od malička. Zvláště miloval cyklistiku a lyžování. Skoro pořád mě brával s sebou, učil mě hrát fotbal, na zimní brusle mě postavil ve třech letech, na lyže ve čtyřech. To všechno mě bavilo. V tomhle věku jsem byl stále venku, hrál si s kamarády a lezl po stromech. Nejvíce k srdci mně ale přirostl hokej. Na kolečkových i zimních bruslích jsme hokej hrávali s kamarády v menším městě Buštěhrad kousek od Kladna, kde žije moje babička a kde jsem trávil většinu volného času. Kladno je známé hokejové město. Spousta skvělých hokejistů je odtud, stejně tak i Jaromír Jágr, který je mým největším sportovním vzorem. Na ledě se vždy choval kolegiálně a je technicky jeden z nejlepších na světě. Vždy měl poměrně málo trestných minut, nemluvě o jeho bodování, a to jsem hodně oceňoval. Dodnes mám u sebe jeho autogram.

Máte mladšího bratra Martina, to jste byli taková sportovní, akční dvojice, kterou rodiče dali na sport, aby byl doma klid?

Můj bratr je o sedm let mladší. Častokrát jsem ho měl na krku, když jsem byl s kamarády venku a to někdy starším sourozencům leze na nervy… Ale brácha byl poměrně hodné dítě a moji kamarádi jsou dodnes i jeho kamarády. V podstatě jsme dělali všechno spolu a on se vše velice rychle učil, čili zapadl do kolektivu bez problémů. Občas se stávalo, že nás máma vyháněla ven, ale to spíš abychom neseděli u počítače nebo u televize. Rozhodně jsme byli stále spolu, někdy se prali a chvíli neposeděli na jednom místě. Byli jsme hodně akční a živé děti.Kdo vám dal onu podmínku, že pokud chcete dělat hokej, musíte současně vydržet jednu hodinu tance na základní umělecké škole?

Aby nedošlo k omylu: podmínka to rozhodně žádná nebyla. Já chtěl hrát hokej, ale to bylo finančně náročné a máma říkala, že se pokusí to nějak vymyslet. Když byla mladší, milovala hudbu a tanec. Navštěvovala kurzy standardních tanců a také pochytila základy klasického tance. Má veliký cit pro umění, zvláště pro balet. Viděla na mně od útlého věku, že mám hudební sluch a talent. Chtěla se ujistit, že to je skutečně tak a proto mě požádala, abych navštívil hodinu tance. Jenže já chtěl hrát hokej. Takže to bylo něco za něco: Jedna hodina baletu – pro mě absolutně nemyslitelná věc, a za to jsem ale měl šanci začít hrát profesionálně svůj vysněný hokej.

Máma mi později vyprávěla, že to musela zkusit, aby měla čisté svědomí. A kdyby mě to pak nebavilo a já chtěl skončit, rozhodně by mi nebránila. Nikdy mi neříkala, co musím v budoucnu dělat. Rodiče mě vedli k absolutní samostatnosti i v rozhodování.

Máma mě tedy tehdy poslala na Základní uměleckou školu Nad Alejí – to je ulice Morstadtova v Praze na Pohořelci. Pro mě to byl samozřejmě potupný pocit, být něco jako „baleťák“, ale když jsem tam přišel, tak zlé to zase nebylo. Máma čekala na reakci učitelky, která jí po hodině řekla, že by bylo rozumné zkusit přijímací zkoušky na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy…Takže vy jste rovnou ze stadionu nastoupil na Taneční konzervatoř? To vám tanec tak učaroval? To je jako z nějakého filmu. Zázračné dítě…

Nevím, co bych dodal, ale vpodstatě to tak bylo… Z kluka, co sportoval a žil od rána do večera venku, byl najednou „baleťák“. Dlouho jsem si to sice nepřipouštěl, ale bylo to tak. Zkrátka jsem se v tom našel a dnes už věřím, že jsem byl určen pro hrstku povolání, z nichž toto je nejlepší a nejkrásnější. Vyjadřovat své pocity a nálady pohybem dokáže jen pár lidí a troufám si říci, že i tanečníků. Je to povolání, které je považováno za takzvaný „kumšt“. Myslím si, že v tomto názvu je obsaženo vše, co tam má být…

Na škole jsem od první taneční lekce věděl, že mě to baví. Rozhodně ale nemohu říci, že to byl zázrak a že tancem jsem byl uchvácen na celý život. Kdo prosím vás v osmi letech ví, co v dospělosti bude dělat… Bavilo mě toho tolik, že jsem nevěděl, kam dřív skočit.

Na tanečních lekcích jsme dělali také gymnastiku, docela hodně akrobatiky, a to mně šlo. Mohl jsem se předvádět před děvčaty, kterých tam bylo více než dost, kluci jsme byli jen dva. Byla tam příjemná atmosféra, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že budu pokračovat i další rok. Vlastně ani nevím, co jsem od toho čekal. Neměl jsem k tomu žádný vztah a baletní představení jsem nikdy neviděl. Ale paní učitelka Jana Kittnarová – dříve Čižinská – byla absolutně fantastická: milovala mě, povzbuzovala a moc mi fandila. Když vás někdo chválí, tak proč byste toho nechával??? Neposmívali se vám spoluhráči z hokeje a kamarádi, že jste vyměnil kopačky nebo brusle za trikot?

Jak jsem říkal: pro mě, jako osmiletého kluka, to bylo doslova ponižující, když se mě kamarádi o víkendovém fotbálku zeptali: „Tak co, jak jde škola???“ Půlka z nich sice ani netušila, co vůbec dělám, ale ta druhá mi to občas dávala pořádně sežrat. Ale stejně věděli, že jsem se ani trochu nezměnil, jen už jsme se nevídali tak často. První ročníky na konzervatoři to ovšem s mými někdejšími spoluhráči šlo z kopce…

Po blbnutí venku se mně hodně stýskalo, jelikož Taneční konzervatoř je časově náročnější, než ostatní školy. Je to výběrová škola a pro mě tam bylo vše jiné. Studenti byli hodní, nevyrušovali a profesoři k nám přistupovali jako k dospělým. Skutečně jsem ale nevěděl, co mě tam drželo… Kdyby ke mně někdo v prvním ročníku přišel a řekl: „Tak, kamaráde, ty tady končíš“, nemrzelo by mě to, vůbec o nic nešlo. Jen by to pro mě byla ostuda, vrátit se zpět na základku. To jsem nemohl připustit a tak jsem si našel svoji první motivaci.

A brácha vás později následoval? Soupeřili jste, kdo bude lepší?

Martin je o sedm let mladší, než já. To je poměrně velký věkový rozdíl. Na zdravé soupeření ještě nebyl čas, ale myslím si, že to brzy přijde. Nerad bych, aby nás lidi srovnávali, nebylo by to správné. Brácha svoji šanci brzy dostane. Jako studenti jsme ovšem byli každý jiný. Ale tanečně si budeme v budoucnu hodně podobní, to vidím již dnes. Ale proč myslíte, že se bratr také přihlásil na Taneční konzervatoř? Nejste jeho vzor? Vypadá to, že vám lehce závidí, jak na tančení „balíte baby“…

Myslím, že kdybych nenastoupil na konzervatoř, brácha by také nešel. U mě to byla velká shoda náhod, při kterých jsem se ocitl právě až na konzervatoři. Brácha ale chtěl jít na konzervatoř sám od sebe. Nejspíše se rozhodl kvůli mně. Samotného by ho to asi nenapadlo, jít studovat balet. Stejně jako to nenapadlo mě. Do určité míry bych chtěl být jeho vzor, ale také chci, aby byl sám sebou. Aby se naučil přemýšlet, vědomě pracovat a od každého si vzít jen to nejlepší. Balet je hlavně pro inteligentní lidi a je obdivuhodné, jak je tato vlastnost vidět na jevišti.

Nedávno jsem se byl podívat na IV. mezinárodní baletní soutěži, která probíhala v Praze na Nové scéně. Můj brácha také soutěžil, na jevišti jsem ho viděl po dlouhé době. Má se ještě mnoho co učit, stejně tak i já, ale vzhledem ke svému věku předvedl velice vyrovnaný výkon. Mnoho soutěžících třeba nevěnovalo pozornost práci paží a snažilo se zaujmout technikou. Byla zde jasně viditelná kvalita a úroveň škol.

Kdyby byla v Helsinkách tak dobrá škola, jako je v Praze, vzal bych si bráchu sem a bydleli bychom spolu. Mrzí mě, že nevidím, jak akademicky roste. Chtěl bych mu předávat zkušenosti, které jsem nasbíral, ale ještě není připraven na takovou práci. Na druhou stranu jsem si jistý, že je ve velice dobrých rukou a na mně je spíše podpora psychická.Na Taneční konzervatoři nemají pedagogové moc rádi, když žáci sportují. Musel jste se vzdát fotbalu, hokeje? Nebo jste chodil hrát tajně?

Sportovat jsem během mého studia na Taneční konzervatoři chodíval velice často. Samozřejmě jsem se to snažil držet v tajnosti. Bylo to spíše na prvním stupni, do takových patnácti let. Na druhém stupni nebyl čas, mívali jsme zkoušky často v sobotu a člověk si také trochu začínal uvědomovat rizika. Nikdy jsem neskrýval, že rád sportuji, ale také jsem to nikdy ve škole zbytečně nezmiňoval. Pedagogové by moc nadšení nebyli, ale nikdy mně nikdo nic nezakazoval. Spíše se mi snažili domluvit, abych byl opatrný. Myslím si, že sportem jsem se hodně naučil. Například jak používat tělo, jak rozvíjet koordinaci nebo zpevňovat slabší části těla. Každý pohyb je podle mého názoru zvlášť v dětství zdravý, pokud se to nepřehání.

Byl v Praze o studium na Taneční konzervatoři zájem? Nepřichází postupně slabší ročníky?

V době, kdy jsem na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy dělal přijímací zkoušky, nás bylo kolem dvě stě padesáti malých žáků, úplně přesně si to ale nepamatuji. Vzpomínám si však, že jsem neměl místo dokonce ani na převlékání. Když o pár let později dělal talentové zkoušky můj bratr, dětí přišlo asi sedmdesát. A v době mého stěhování do Finska jich přišlo na zkoušky už asi jen čtyřicet. Mohu tedy srovnávat zájem dětí a rodičů zhruba po každých šesti letech. Je jasné, že ze čtyřiceti dětí se velmi těžko vybírají ty s fyzickými a hudebními předpoklady pro budoucí dráhu profesionálního tanečníka. Proto také myslím, že za takových deset let, bude českých baletních umělců méně. Na druhou stranu, divadlo strádat rozhodně nebude. V dnešní době otevřených hranic budou lidé ze zahraničí jezdit za prací čím dál častěji.

Někteří mladí – jak u nás, tak i ze zahraničí – začínají s baletem téměř s fanatickým nadšením. Bohužel v některých případech nemají fyzické předpoklady a potřebný talent, ale mají finanční prostředky. Zaplatí si tedy soukromou baletní školu, kterých jsou stovky a nakonec se probojují i do nějakého souboru. Například ve Francii je soukromých škol hodně, zde je balet stále atraktivní profesí. V České republice je baletních souborů celkem dost a tanečníci ze zahraničí najdou v budoucnu své místo například i v Národním divadle v Praze. Je to dobře pro naši kulturu, která se může dále vyvíjet…

Tak to u nás zájem o profesi tanečníka hodně klesá. Ale třeba kvalita nahradí kvantitu…

To si nemyslím. Je rozhodně třeba mít širší výběr dětí. A jak jsem už řekl: když se někdo v deseti letech rozhodne stát profesionálním klasickým tanečníkem, tak konzervatoř není jistota, že jím bude. Je třeba mít z čeho vybírat. Jsem si jist, že spolu se mnou byla na talentových zkouškách řada dětí úplně náhodou, podobně jako já. Někteří postoupili a jsou z nich výborní tanečníci, jiní ne. Dnes jde na zkoušky jen hrstka dětí, které jsou rozhodnuté jít na balet. Ale osmdesát až devadesát procent těchto dětí v podstatě nemá šanci se v budoucnu uplatnit v dobrém angažmá.

Pár mých kolegů z Finského národního baletu ani nikdy balet ani dělat nechtělo. Každý den přitom chodí k nám do divadla DVD uchazečů, kteří se celý život nemohou uchytit jako klasičtí tanečníci a dali by cokoliv za to, aby v Helsinkách mohli pracovat… Abych to shrnul: kvalita je prvotní záležitost, ale musí být eliminována z většiny. Proč si myslíte, že mladí lidé jako diváci nemají o divadlo moc zájem a o balet již skoro vůbec?

Myslím si, že v tomto případě selhává spolupráce mezi Ministerstvem kultury a Ministerstvem školství. Malé děti by se měly alespoň okrajově setkat s pojmem balet už v základních školách. Je pochopitelné, že výklady velkých choreografů by je vůbec nebavily… Stejně jako ale jsou atlasy ve školách, mohlo by být pár divadelních fotek jako učební pomůcky. Při výuce vlastivědy si například párkrát do roka něco o divadle říci a podívat se na fotky. Jsem si jist, že aspoň hrstka žáků by zájem projevila. Hodně mých kolegů přišlo na balet právě takto – jako malé děti byli zaujati například fotografií ve zvedačce. To může být důležitým podnětem, aby se dítě zeptalo rodičů: „Co to je???… Můžeme se jít podívat na balet někam do divadla??“

Podle mého názoru by bylo také vhodné navázat větší spolupráci s televizemi, komerční nevyjímaje. Natočit povedené efektní video spoty. Krátké reklamy, které by byly vysílány třeba mezi práškem na praní a reklamou na nové auto. Hodně mladých lidí by návštěvu divadla zvažovalo častěji, je to například skvělý dárek pro partnera. Zkrátka: je třeba, aby bylo divadlo a balet více medializováno.

Tak snad medializaci pomůže i náš rozhovor…

V to jedině doufám, ale i pochybuji. Dnes spousta lidí například neví, kdo je Lukáš Slavický, Jan Váňa nebo dokonce Daria Klimentová, natož pak Michal Krčmář. Balet už není tak atraktivní a o úspěšné umělce v zahraničí veřejnost nemá takový zájem. Na druhou stranu si nepřipadám tak výjimečný, aby o mně někdo musel číst. Nic zvláštního přece nejsem, ale zájem novinářů mě vždy potěší a já po každé rád poskytnu rozhovor. Nicméně rozhovory se zahraničními umělci čtou lidé, kteří vědí, o čem je řeč… Baletní svět se stává ještě menším, než ve skutečnosti je.

(Pokračování zítra)

www.michal-krcmar.cz 

Foto archiv Michala Krčmáře