Sněhová královna v Královské švédské opeře: Moderní přístup zaujme dítě i dospělého

Impozantně při první návštěvě působí již barokní interiér Kungliga Operan (dále Královská švédská opera). Historie této mnohokrát přestavěné budovy s sebou nese i jeden nevšední příběh, který vybízí švédského obyvatele k zamyšlení, při němž zůstává na rtech hořká pachuť. Totiž roku 1792 zde byl členem šlechtického spiknutí postřelen švédský panovník Gustav III., mimo jiné známý nejen pro své skandály, ale také niterný vztah k umění. Král o pár dní později následkům zranění podlehl, přičemž jeho následovník ani zdaleka tak umění neholdoval, čímž si místní šlechta paradoxně spíš ublížila.

Nebývá zvykem, že by zarytý návštěvník opery cestoval za vrcholovými provedeními právě na sever Evropy – často automaticky volíme osvědčenější destinace a zaběhnuté divadelní „svatostánky“. Tím nechci říct, že by zdejší úroveň nedosahovala patřičných kvalit, totiž Královská opera standardně nabízí návštěvníkům bohatou a pestrou škálu baletních a operních představení. Právě v těchto dnech je například na programu Wagnerova Die Walküre. Postavu Brünnhilde ztvárňuje Iréne Theorin, kterou jsem v totožné roli viděl naposledy před koronavirovou pandemií ve Vídni. V souvislosti s geografickým zacílením se člověku také ihned vybavuje nejeden hudebně-historický kontext. Především mi vytane na mysl spojitost Švédska s heroinou Birgit Nillson, jakožto živoucím ztělesněním postavy této valkýry a symbolem wagnerovského zpívání. Dále jsou zde ságy o severských hrdinech či se skaldská poezie. Vždyť vzpomeňme, kolik postav se objevuje ve Wagnerových hudebních dramatech, ať už jde o zmiňovanou Brünnhildu (o níž se píše ve staroislandských knihách jako o královně), Sigurda/Siegfrieda nebo třeba Lokiho. Ale to není zdaleka vše, co stockholmská opera ze svého repertoáru nabízí.

Stává se nezpochybnitelným trendem (i logickým krokem) směrem k výchově potencionálního publika, že divadelní dramaturgie zahrnuje do svého centra zájmu rovněž mladého diváka. Tyto tendence následuje také Královská švédská opera. Jde o krok nikoliv nárazový, nýbrž systematický a pravidelný. Divadlo pořádá pro rodiny „Dětské soboty“, kdy si při komentovaných prohlídkách již čtyřleté ratolesti mohou vyzkoušet kostýmy, zatančit v baletním sále či poslechnout koncert náročností úměrný jejich věku. V čase vánočním je navíc pochopitelné, že zatímco se v běžném necovidovém provozu ostatní divadla připravují na novoroční plesy, uvádějí Straussova Fledermause a podobná oddechnutí či zastavení, i Stockholm reaguje představením spojujícím zároveň zábavu, a přitom neopomíjí děti.

Snödrottningen (dále jen Sněhovou královnu) Benjamina Staerna uvedlo ve světové premiéře divadlo v Malmö již v roce 2016, a to jako skladatelův operní debut. V tomto třetím největším švédském městě měla zpěvohra velký ohlas. My jsme přenesenou produkci navštívili letos na druhý svátek vánoční ve Stockholmu. Jen v prosinci zde mohou diváci Sněhovou královnu vidět hned sedmkrát. Navíc dle oficiálního webu divadelní instituce jsou představení pokaždé vyprodána, což samo o sobě poukazuje na oblíbenost u publika. Aktuální restrikce ovšem zapříčinily, že v hledišti seděla pouze třetina platících diváků (jak jsem se dozvěděl, lidé takto mohutně vraceli vstupenky).

Kdo vlastně je Benjamin Staern? Skladatel z Göteborgu, pocházející z ryze uměleckého prostředí. Syn sopranistky Harriet Stærn a známého dirigenta Gunnara Staerna, který studoval u skutečných ikon oboru Wilhelma Furtwänglera a Herberta von Karajana. Benjamin Staern patří ke generaci současných nejvýraznějších švédských skladatelů a za svůj mnohovrstevnatý koncert pro klarinet a symfonický orchestr s názvem Worried Souls dokonce obdržel Christ Johnson Prize, udělovanou Královskou švédskou hudební akademií nejlepším skladatelům v zemi.

Operu Sněhová královna relativně mladý (třiačtyřicetiletý) skladatel napsal na námět Hanse Christiana Andersena. Příběh byl mnohokrát zfilmovaný od sovětských snímků z 60. let přes Čapkův film z roku 1987, až po poslední adaptaci Frozen z dílny Walta Disneyho. Četnost zpracování oblíbeného severského námětu pochopitelně odráží také různorodou kvalitu, přístup i autorský výklad. Proto jsem si kladl ještě před návštěvou divadla otázku, zda vykreslí severskou ságu režisérka v její skutečné dvojí rovině. Zda zachytí i onu temnou stránku představující niterný strach člověka ze života samotného nebo jestli půjde o ryzí pohádku/disneyovku i v divadle. Předesílám, že ani jedno nevnímám jako dehonestující přístup.

S duratou něco přes hodinu poskytuje opera svižnou a příjemně plynoucí hudební podívanou. Vše řádně odstínila, od taktovky dozorovala a řídila Cathrine Winnes. Rýmovaného textu opery se ujala Anelia Kadieva Jonsson. Ovšem narovinu – se švédštinou zkušenosti skutečně nemám, a i když jezdím na sever Evropy několikrát za rok, tento aspekt nemohu zcela relevantně posoudit. Kompozičně Benjamin Staern uhrančivě střídá protikladné prvky napětí a uvolnění, chladu a tepla, strachu i humoru. Hudba je v jádru srozumitelná, nikoliv naivní. Autor pracuje především s orchestrálním témbrem, kontrastní melodikou dur/moll představující přítomnost prvku dobra a disonantními souzvuky značícími elementy zla.

Jazýček vah se u režijního uchopení Elisabeth Linton kloní jednoznačně na stranu s nápisem pohádka. Režisérka spektákl uchopila přímočaře. Stejně jako skladatel jde cestou kontrastního vyjádření dobra a zla za pomoci dvou hlavních ženských postav: Gerdy v dobrotou překypujícím a něžném podání sopranistky Fridy Johansson a od prvních tónů ledově chladné a vypočítavé Sněhové královny ztvárněné Susannou Stern. Fabule hýří epičností a Gerda podniká dobrodružství mezi mluvícími vránami, kouzelnými stařenami, prodírá se nebezpečnými peřejemi, začarovanými zahradami, zámky i lupičskými hnízdy s bandity. Putuje až do dalekého Laponska, jen aby vysvobodila svého nejlepšího kamaráda – původně laskavého a milého chlapce Kaje, kterého zlá a cynická královna zbavila citu a vytvořila z něj člověka bez emocí. Přítele Kaje, jehož hodná Gerda chce ze spárů zlé královny vyrvat stůj co stůj, přesvědčivě vykreslil hlasově i herecky tenorista Wiktor Sundqvist.

Výjevy na scéně jsou plné fantazijních prvků, efektů a dětského diváka doslova okouzlují. Impozantní práci předvádí také dětský ansámbl, a to po pěvecké i herecké stránce. Řada dětí s nadšením představení komentuje celou řadou citoslovcí údivu i překvapení. Z velké části se na úspěchu u mladého publika podepsala doslova okouzlující scéna z pera Rikke Juellund, kterou si diváci mohou spojit především s divadelními produkcemi v Dánsku či Finsku. Rovněž kostýmy Astrid Lynge Ottosen působí magicky, vkusně a bez výstředností.

Staernova opera opravdu baví, sugestivní nápady hry s rytmikou a autorovo uvažování ve vrstvách dovedou vykouzlit úsměv na rtech nejednomu posluchači a přijde mi nadbytečné dílo i výkony více analyzovat. Koneckonců jde o pohádku a my jsme rádi, že po úspěchu Nápoje lásky pro nejmenší v milánské Scale jsme ani tentokrát se Sněhovou královnou nešlápli vedle. Milerádi na tento trend navážeme návštěvou dalšího představení pro malého, leč náročného diváka. Rodinám mohu tento severský zážitek s klidným svědomím doporučit, děti si ho užijí a dospělí se také nudit nebudou.

Benjamin Staern: Snödrottningen
26. prosince 2021, 18:00 hodin
Královská švédská opera, Stockholm

Hudba Benjamin Staern, text Anelia Kadieva Jonsson, režie Elisabeth Linton, scéna Rikke Juellund, kostýmy Astrid Lynge Ottosen, světla Ulrik Gad, choreografie Sara Ekman

Účinkující:
Sněhová královna: Susanna Stern
Gerda: Frida Johansson
Kaj: Wiktor Sundqvist
Babička/Květinářka/Zlodějka (Mormor/Blomstergumma/Rövarkärring): Ivonne Fuchs
Vrána: David Risberg
Renen Bä: Lennart Forsén
Princezna/Zlodějka: Jessica Elevant
Princ/Zloděj: Mattias Gunnari
Loupežná dívka: Alice Störholt
Stážnice/Zlodějka: Amanda Liljefors
Stážnice/Zlodějka: Mikael Horned
Dirigent: Cathrine Winnes