Maruška – poetické obrazy a vážné memento

Anotace k představení poví to, co by bylo v tuto chvíli jaksi zbytečné převypravovat do jiné varianty: „Taneční pocta Marii Kudeříkové – bojovnici válečného odboje, popravené gestapem. Kudeříková byla studentka aktivní za druhé světové války v komunistickém domácím odboji. Roku 1941 byla zatčena gestapem. V listopadu 1942 byla odsouzena k trestu smrti a v březnu 1943 popravena. Bylo jí 22 let. Osobnost Kudeříkové byla zneužita komunistickým režimem k jeho propagandě, ale po listopadovém převratu byla naopak zavržena jako představitelka komunismu. Její skutečný význam v boji proti nacismu zůstává dnes druhořadý. Její osud připomínáme proto, že jsme si vědomi relativity reprezentace politických systémů a jejich hrdinů a posléze zatracených. Skutečné činy zůstanou často podružné. V dnešní době je právě toto téma aktuální, kdy ničení a dehonestace pomníků a osobností minulosti je na denním pořádku. Málokdo si však uvědomuje, že jejich činy jsou zasazeny do určité doby a okolností.“

V postavách dvou mladých dívek, tanečnice a herečky, ožívá osud jedné jediné. Dramatizace Mariiných dopisů se tradičně ujal režisér a choreograf Martin Dvořák. Ze střípků a obrazů, které propojuje v pravidelném rytmu rozprostřená vrstva tance, slova a hudby, vyvstává obraz mladého člověka, jeho citu a svěžího zápalu, lásky k životu, touhy po dobru v té prosté podobě, jíž se ostýcháme vysmát, i když jsme životem zcyničtěli.

Klára Mullerová a Lucie Hrochová se v sále Prostoru39 jakoby vznášejí v nehmotném světě. Místo je zásadní – inscenace byla již odehrána v různých divadlech, vilách i industriálních budovách, což musí vždy radikálně měnit její vyznění, spíš jako kdyby šlo o site specific než inscenaci. Zde v komorním polouzavřeném prostoru, kde byla určujícím vizuálem jen čistá bílá plocha dvou stýkajících se a navíc zaoblených stěn a odlesky barevné záře reflektorů, vynikl duchovní rozměr prostý všech narážek na útrapy vězeňského života. Kromě úvodní a závěrečné pasáže, která hovoří o smrti další dívky, a jednoho kratičkého monologu, není v literárně dramatické složce téma vězení použito. (v ostatních dopisech možná ano – nečetla jsem je). Režisér se sice v úvodní anotaci a ve svém vlastním osobním prologu dotýká tématu hrdinství, ale v inscenaci není ústředním prvkem, v tom smyslu, že by bylo předmětem dění, jemuž by aktéři věnovali pozornost. Spíš obrazem, který se nad situací vznáší a je vnímám ne rozumovým pojmenováním, ale jen uvědoměním. Když divákovi dojde, že všechna vroucí slova a vyznání z lásky k životu, psala dívka, která věděla, že ji čeká smrt, a přece do slov nezaklela ani stesk, ani vztek, ani strach, ani lítost… Silná vůle k životu je patrně i silnou obranou před smrtí.

Obě performerky v prostých lněných zavinovacích šatech, v bílé a šedé, křižují prostor. Jedna s úsměvem pronáší vzpomínky, oslovuje své nejbližší a připomíná si své zásady, druhá, ještě křehčí a éteričtější zatím objímá a hladí prostor. Tady sedí tvarosloví moderního tance přirozeně a nenásilně, vyhází přímo z tančícího těla ve svobodném duncanovském duchu, jen trochu korigováno formou. V několika okamžicích se dívky dostávají i do interakce, jedna zastíní druhou nebo se obě dají do radostného tance při vzpomínce na rodné Slovácko, občas náznak kontaktní improvizace.

Poetiku díla ještě podtrhuje nezaměnitelná Gabriela Vermelho, která vede dialog s nahrávkou svého vlastního hlasu, který doprovází houslovou hrou a jímavým zpěvem. Inspiruje se v molové melodice moravských písní a křehkém slováckém nářečí, některé popěvky jsou přímo lidové písně. Ale není to žádný „rozjuchaný“ folklór, který by odváděl pozornost, všechno je ryzí, křehké a propojené, ženy a jejich energie.

Dvě tváře jedné ženy, dvě interpretky jedné postavy, trošičku to evokuje inscenační postup Amerikánky, ale tady především není ani stopy po agresivním hereckém projevu. Ale přesto, že v Marušce se na jevišti neděje nic krutého, děsivého, že herečka kromě několika osamocených vět nevkládá do dikce velké emoce a nevykřikuje žádná obvinění – a mohla by, v zájmu zavražděné třiadvacetileté dívky – vrcholí inscenace jako jedno velké, ale tiché zavzlykání. Právě oním kontrastem mezi čisťounkými pohybovými obrazy inscenace a myšlenkou na realitu, která je pro nás nepředstavitelná. Dojímá. A tím má možná větší účin než inscenace, která by ukázala hrůzu a divák se před ní pak snažil utéct a uzavřel se. Lítost a dojetí se zpracovávají snáz a snáz i v člověku zůstanou.

Domnívám se, že je podstatně více lidí, kteří si ve skutečnosti uvědomují, že na činy je třeba se dívat v souvislosti doby a okolností, nepřipouštějí si to však, protože takový přístup nedovoluje jednostranné odsouzení ani výsměch, a člověk má jednoznačnost tuze rád. Chce vědět, co je černé, a co bílé, a právě tak i mluvit. Tohle je špatně a hotovo, vystaráno. Hloupost. Naivita. Součást zločineckého systému. A není třeba přemýšlet, není třeba přehodnocovat svůj postoj. Černá je černá, tak jaképak s tím štráchy.

V dopisech mladé odbojářky to žhne láskou k lidem, snahou o racionální přístup k životu, který ale často přebije citovost a mládí, a také touhou po spravedlnosti. Který mladý člověk ji v sobě nemá? Snad jen hluboce nemocná duše může netoužit po dobru a po lepším světě, než ji životní klikatina osudu přesvědčí o tom, aby své snahy odložila a věnovala se raději vlastnímu přežití. Ano, bylo by snadné z pozice člověka více dospělého, a navíc moudřejšího o osmdesát let dějin krutosti, pohrdavě odfrknout cosi o naivním a hloupém mládí, které sedlo na lep darebákům. Protože poslouchat dívčino horování pro myšlenku čistého komunismu a pro Stalina je opravdu nějak nekomfortní. Ale nic to nemění na opravdivosti a ryzosti toho sdělení. A není třeba kousek skutečně dobrého postřehu v tom, když v komunistické ideji vidí nástupce katolické ideologie náboženské? Já jsem například prošla obojím, i když v opačném pořadí, a uniknout z těch osidel dá pořádnou práci. V tom nadšení, když dospívající člověk objevil nástroj, který mu zdánlivě odkrývá a vysvětluje celý svět, je jen čisté uspokojení a radost, není za tím vědomý úmysl zjednodušovat si život, ale změnit jej. Až zpětnou analýzou lze zjistit, jak ošidný nástroj to byl a že místo osvobození svazoval. A pokud si představíme situaci levice před a během druhé světové války, to je situace diametrálně odlišná. Přímá zkušenost s chudobou, hladomor na Ukrajině, velká hospodářská krize. Nám se to rozumuje, nám se to shovívavě mhouří oko nad „hloupostí a naivitou“ lidí, kteří se dopustili zločinu víry v dobro… Někteří lidé nikdy nebyli konfrontování se svým mladým já. Nedostali takovou šanci. Třeba Jiří Wolker, i když jím snad nikdo otevřeně nepohrdá, jako kupodivu jinými, kteří se dožili změn a sebereflexí prošli.

Odsuzovat a posmívat se je snadné, pochopit už o hodně těžší. Dívka vzkazuje pozůstalým: „Nikomu neubližujte, nikomu, a naučte se odpouštět.“

Bylo by škoda, kdyby mělo jít o poslední reprízu, protože projekt citlivě připomíná témata, nad kterými by se neměla zavřít voda.

Maruška
Taneční obrazy pro herečku, tanečnici a hudebnici podle dopisů Marie Kudeříkové
Autor, režie, choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Gabriela Vermelho
Kostýmy: Jindra Rychlá
Spolupráce na textu: Lukáš Novák
Interpretace: Lucie Hrochová, Klára Mullerová, Gabriela Vermelho
Psáno z představení 23. 2. 2022, Prostor39