Kostelem zněl dlouhotrvající potlesk pro Sedláčkovo kvarteto

Pro publikum i řadu hudebníků je Rafael Kubelík(1914–1996) synem slavného houslového virtuóza Jana Kubelíka a oprávněně slavným světovým dirigentem. Českou filharmonii dirigoval už v 19 letech a ve svých 23 letech zastoupil Václava Talicha na zahraničním turné. Tehdy vyslovil myšlenku: „Být nositelem kultury – to je naše národní poslání ve světě.“ V nelehkých letech po roce 1939 vedl operu brněnského Zemského divadla a prosazoval český repertoár až do zavření divadla v roce 1941. Následující rok byl jmenován uměleckým šéfem České filharmonie – i zde se věnoval českému repertoáru. Po válce se zasloužil o založení Pražského jara (1946) a navrácení Rudolfina České filharmonii. V roce 1947 dirigoval v Brně premiéru své opery Veronika. Od roku 1948 žil v exilu, odmítal se z politických důvodů vrátit. Po okupaci 1968 dokonce aktivně organizoval protest světové umělecké elity. Po roce 1989 komentoval svůj návrat slovy: „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde.“ Následující rok otevřel 12. května Mou vlastí Bedřicha Smetany Pražské jaro.

Tato hvězdná kariéra poněkud zastiňuje pozornost k jeho zajímavému kompozičnímu dílu. Kubelík byl ve skladbě žákem Otakara Šína. V jeho díle najdeme tři symfonie, instrumentální koncerty, pět oper, mše, tři requiem, smyčcové kvartety. Sedláčkovo kvarteto je, dá se říci, koncepčním objevitelem jeho kvartetní tvorby. Kvartet je celkem šest opusů, jeden autograf těleso ještě, podle sdělení primária, neobjevili.

Smyčcový kvartet č. 2 z roku 1946 nahrálo dříve také Kvarteto Martinů v poněkud odlišné verzi od té, kterou realizuje Sedláčkovo kvarteto. Ani Kvarteto Martinů nekonzultovalo notový podklad s autorem, takže v současnosti nelze určit, zda se jedná o dvě rovnocenné verze skladby, nebo je jedna z nich finální úpravou. Rozhodně ta, kterou mohli posluchači slyšet v provedení Sedláčkova kvarteta, je výrazově velmi osobitá a skladebně mistrovská. Nelze ji redukovat na nějaký „neo“ hudební styl. Obsahuje řadu jedinečných postupů. První věta Allegra připomíná nejprve neoklasicistního Hindemitha, poté přechází do výraznějších disonancí, následující lyrická část přináší zpěvná sóla houslí a violoncella. Návrat hybnosti je neklidnější, střídá nálady, krásné jsou vysoké rejstříky houslí, které dodávají zvláštní atmosféru. Přichází finální rekapitulace a kóda. Largo začíná meditativně. Rovná hra smyčců zní v podání kvarteta jako archaická chrámová hudba. Odvíjí se polyfonie, následuje postupná gradace. Finální attacca věta má prokreslený rytmus. Opět jsou tu náladové nezvyklé postupy ztišení a jakéhosi pozastavení v krátké pomalé části. Pizzicato těsně před durovým finále bylo jedinou částí kompozice, která podle mého dojmu poněkud odebrala tah k temperamentnímu závěru.

Provedení skladby bylo brilantní, akustika kostela byla pro skladbu optimální. Zpěvnost zejména prvních houslí vynikla ve všech polohách, souhra byla zřetelná.

Dalším náročným kusem večera byla premiéra skladby Petra Hory (1981). Skladatel je také dirigentem a klavíristou. Věnuje se experimentální hudbě různých žánrů, často s poeticko-filosofickými konotacemi. Podílel se na projektu orchestru Berg Hudba k siréně opusem River Call. Je spoluautorem (s Patrikem Kako) jednoaktových oper .finitka a Okno, které byly realizované v prosinci 2020 v Alfredu ve dvoře v provedení Ensemble Terrible (souboru mladých hudebníků HAMU). V roce 2021 uvedl Berg ještě Horovu další kompozici, a sice Frames/Autonomy of a Fragment.

Už ve své jednoaktovce Okno se Hora vyjádřil, že „zpracovává téma významu touhy a tajemství v životě,“ a že „Životem je zde pak myšleno spíše samotné bytí než sociální uspořádání.“

I v uvedené skladbě A Big Wheel of a falling Spirit (Velké kolo padajícího ducha) si autor hraje s jakýmsi tajemstvím, surreálnou představou snášejícího se ducha, který obestírá existenci i způsob, jakým se pocitově v člověku odvíjejí ve spontánním sledu drobné nálady a fantazie. V samotné skladbě, začínající nonverbálními vzdechy a rytmizovanými zvuky, se to odráží v náladových, de facto minimalisticky vytvářených plochách různé artikulace pizzicat, táhlých smyků, glissand, v akcentovaných nebo quasi chaotických epizodách. Naléhavě zní souhra v disonantním forte. Hudební „logika“ je rozpoznatelná. Skladba končí návratem do jemného pizzicata a jako by ustává. Přítomný skladatel sklidil potlesk za osobitou skladbu.

Posledním opusem koncertu byl slavný Kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“ D 810 Franze Schuberta z roku 1824 na námět básníka Matthiase Claudia (1740–1815). Schubert jej poprvé zhudebnil do písňové podoby roku 1817 (D 531), známe ji třeba v podání Renée Fleming. Až později ji v druhé větě zakomponoval do rozsáhlého kvartetu. Soukromá premiéra kvartetu se odehrála až v roce 1831, tedy tři roky po skladatelově smrti.

Na tomto náročném kvartetu soubor ukázal svůj promyšlený a procítěný výrazový rejstřík od meditativních rovně „po staru“ zahraných partií po rozezpívaný zvuk a temperamentní rytmické části. Vířivé finále Presto skutečně evokovalo závěrečný „tanec smrti“, ve kterém skladatel do poslední chvíle bojuje na straně života.

Diváci výkon Sedláčkova kvarteta ocenili dlouhotrvajícím potleskem.

Sedláčkovo kvarteto
10. května 2022, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Program:
Rafael Kubelík: Smyčcový kvartet č. 2
Petr Hora: A Big Wheel of a Falling Spirit (premiéra)
Franz Schubert: Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“ D 810

Účinkující:
Sedláčkovo kvarteto