Poutníci Anny Benhákové ztrácejí dech
Nástup performerky, samotné Anny Benhákové, k mikrofonu do fialovo-žlutého světla v působivém kostýmu zahalujícím celý obličej a za zvuků dunivých kytarových tónů byl skutečně spektakulární, v tom dobrém slova smyslu, a o to ještě v lepším, že byl následován velmi přesvědčivým pěvecko-pohybovým výkonem. Anna Benháková v úvodu Poutníků interpretuje své vlastní písně a texty a činí tak velmi přesvědčivě, sebejistě a vyzrále. Prvních tak deset minut je divák zastižen skoro nepřipraven na takový příval uměleckého vyjádření a velmi napjatě přešlapuje v očekávání, jak bude expozice rozvinuta. Přešlapuje, protože stojí ve foyer industriálního prostoru X10, které je pro pěvecký výstup velmi dobře scénograficky využito, dojem je skvělý, obraz hotový. Vše funguje.
Jak se později ukáže, kompozice scény, pro kterou je využito horní patro divadla, je uhrančivá, ale velmi neflexibilní a do dalších částí večera značnou přítěží. Vybuduje sice silný okamžik, ten je ale vyčerpaný přibližně v polovině své délky a diváka čeká probuzení se z příjemné „noční můry“ a postavení do fronty ke schodům, která postupuje tak, jako by ani přesun dolů k jevišti neprobíhal. „Chceme, aby si to každý prošel v malých skupinkách,“ odposlechnu odpověď netrpělivému divákovi, když se už skutečně zmatená přiblížím k sestupu. Naneštěstí se celé stěhování odehrávalo takto zdlouhavě jen proto, že scénografka nad schodiště umístila sítě natažených barevných punčoch, pustila kouřostroj a asi očekávala, že z toho ucítím úzkost. Spíš jsem ale před čtvrt hodinou slyšela, jak spadl řemen…
Po usazení poslední malé skupinky se na jevišti začne doslovně klubat druhá, taneční část večera. V interpretaci Ivety Krmelové, Natálie Matyskové, Terezy Svobodové a Petry Houškové sledujeme postavy osamělé, unavené, vystrašené a odloučené od světa, které se k divákovi začnou sunout v podobě jakýchsi zámotků, rozplétat se a znovu se chytat do sítí. Do pavučin, které skutečně nejsou objevným metaforickým znázorněním temnoty lidské mysli. Scénografie propojená s kostýmy je po praktické stránce komplikovaná a dobře vymyšlená, ale kýžený efekt bohužel nebudí.
Pohybový slovník nepřekvapuje, němé výkřiky varianta sedmnáct nezasahují cíl a občas scéna vysílá energii podobnou ženským zápasům v bahně. Jedním z choreograficky nejpůsobivějších momentů je kánonické opakování převalů v diagonále, což napsané nakonec vypadá ještě problematičtěji než ve skutečnosti.
Chtělo by se říci, že Annu Benhákovou ještě čeká umělecké dozrání, které ji oprostí od potřeby zabývat se ryze osobními tématy a pomůže jí získat nadhled, schopnost opustit dobrý nápad v zájmu celku a lépe se vcítit do diváka. Na stranu druhou, v první části, kde autorka jednoznačně pracovala s vlastním tématem a vlastní tvorbou a obé sama performovala, bylo nejen tím nejlepším divadlem za celý večer, ale prostě bylo divadlem. Obraz zahalené tváře v purpurovém oblaku a pokroucená linie ruky klesající do prapodivné úklony v sobě mají náboj, který nám věřím, Anna Benháková v dalších letech a projektech ještě ukáže.
Poutníci
Choreografie: Anna Benháková
Interpretace: Iveta Krmelová, Natálie Matysková, Tereza Svobodová, Petra Houšková
Hudba: Václav Chalupský
Scénografie a kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Light design: Lukáš Horký
Produkce: Adéla Garabíková
Premiéra: 15. 5. 2022 Divadlo X10
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]