Charisma Michaela Tilsona Thomase modelovalo Českou filharmonii

Zajímavostí dramaturgie pořadu se stal fakt, že byla vybrána dvě závažná díla, jejichž partitury vyžadovaly v obsazení orchestru pouze dva lesní rohy, ale další nástrojové skupiny byly plně vytíženy v pravidelném počtu hráčů.

Charismatický vliv amerického dirigenta Michaela Tilsona Thomase na prováděcí aparát plyne z jeho plného oddání se provozovanému dílu a přesvědčení orchestru o jeho zvukové představě. Před naše první těleso předstoupil člověk plný pokory a skromného vystupování. Nebylo těžké vypozorovat, že si orchestr získal na svoji stranu. Zvuk České filharmonie modeloval do plastických tvarů, kdy bylo zřetelné, že i tlumené části mají svůj nenahraditelný obsah. Květina, kterou dirigent na závěr večera odnesl poslednímu pultu druhých houslí jako výraz díků, byla jen dokladem toho, jaký význam přikládá každé složce tělesa. Orchestr i dirigent provedli časově i interpretačně závažný program, a tak na všech protagonistech bylo v závěru znát velké vyčerpání.

Pro Prahu má provedení díla Aarona Coplanda vždy poněkud hlubší význam, protože nedlouho po skončení hrůz druhé světové války, v roce 1946 na prvním ročníku Pražského jara, tlumočil jeho skladby s Českou filharmonií mladý dirigent Leonard Bernstein (1918–1990). Dnes je u nás hudba Aarona Coplanda vnímána prismatem americké historické filmové produkce. Jeho inspirace americkou přírodou i lidmi nám přinášejí hudbu jakoby ze starých amerických romantických snímků s oslnivým Kirkem Douglasem, Gregory Peckem a mnoha dalšími.

Podle kompozičního původu vzniku hudební mluvy lze srovnat tvorbu Coplanda s naším Václavem Trojanem (1907–1983), tedy s jeho generačním vrstevníkem. Oba skladatelé totiž dokázali neotřele pracovat s něčím již ve dvacátém století velmi zprofanovaným – s čistou diatonikou. Stala se pro ně sice opět prostředím k připomenutí národní hudební identity, ve své době však již s čistou diatonikou oba autoři nakládali s pomocí disonujících souzvukových střetů, jejichž vznik i tento systém umožňuje (například zaznění durové stupnice jako souborného akordu). Takto tvořená doprovodná složka je součástí často písňově laděných úseků. Vedle toho se však v náznacích dějových konfliktů objevují i polytonální vazby, jejichž ostrost je posilněna právě ve srovnání s prostým diatonickým zvukovým prostorem.  

Nastíněná kompoziční charakteristika platí i pro provedené dílo. Nové nastudování Svity z baletu Apalačské jaro (poslední proběhlo v roce 2001 Českou filharmonií pod vedením Tomáše Hanuse) bylo očekáváno s velkými sympatiemi. Dirigent Michael Tilson Thomas provedl její rozšířenou verzi z roku 1954. Děj původního baletu Apalačské jaro je poetický idealizovaný příběh o osidlování Pensylvánie, kde vystupuje mladý zamilovaný pár, kněz a další žánrové postavy. Z dostupné televizní inscenace americké televize z roku 1958 (WQED Pittsburgh) je zřejmé, že hudba zde plnila více než jen partnerskou roli taneční složce – scénické dílo se více blíží baletně ztvárněné koncertní skladbě. Svita obsahuje velké množství vět (nestandardních jedenáct), které rozhraničují tři lyrická zastavení: v úvodu, uprostřed a na konci skladby. Uvnitř pak tepou části taneční. Thomasovi se podařilo udržet silnou kontinuitu celku promyšlenou tempovou výstavbou. Její pevnost nenarušily ani drobné nesouhry orchestru v rychlých částech druhé poloviny skladby. Provedení však ozářila skvělá bicí skupina, sóla hobojistky Jany Brožkové, flétnistky Andrey Rysové a mnoha dalších. Také jejich zásluhou bylo dílo velmi vřele přijato zcela zaplněným sálem Rudolfina.

Závěrečné hodnocení k předcházející skladbě lze plně vztáhnout i na provedení Schubertovy Symfonie C dur „Velké“, poslední z autorových symfonií (1828). V souvislosti s dalšími autorovými skladbami jde o mimořádně rozměrné dílo. Při jeho poslechu jsem si uvědomil zajímavý posun ve vnímání hudby. Množství komerčního hudebního pozadí, které nás obklopuje a kterému se nemůžeme ani příliš bránit, nás přivedlo k jisté apatii k malému či žádnému posunu tónových center v homofonních celcích či k mnohonásobným opakováním motivů, které zařazujeme do minimalistických konotací dnešního popu. Jsme již jinak nastaveni na poslech rozlehlých symfonických děl s dlouhými evolučními procesy. Chci říci, že nás zmíněné okolnosti svým způsobem naučily větší trpělivosti. Překvapivě.

Uvědomil jsem si to nedávno též při několikanásobném poslechu jiného Schubertova neobvykle rozměrného díla – Klavírního tria Es dur, op. 100 z roku 1827. Obě zmíněné skladby datací svého vzniku rozděluje jediný rok. I v Symfonii C dur „Velké“ se Schubert „rozmáchl“ na velkém časovém prostoru, který tektonicky řeší v doložitelné závislosti na Beethovenské kompoziční metodice symfonie. Nelze však v žádném případě mluvit o melodické či harmonické vazbě, jde o to, že například ve Scherzu jsou přechodové procesy mezi formovými částmi v souladu s Beethovenovou strategií ve spojkách (na bázi akordické kostry), volná věta sleduje podobné variační postupy a tak dále. Největší souvislosti s Beethovenovým dílem lze doložit v poslední větě – v názvucích melodie Freude schöner Götterfunken z Beethovenovy Deváté. To však bylo již Schubertovým záměrem.

Také zde se však romantik osvobozuje od klasického vzoru a zavádí množství inovací z vlastní „kuchyně“. Celkově jich ve sledovaném díle najdeme dost, nejvíce mne zaujala stoupající tendence tempových posuvů v první větě, které záměrně ztěžují vnímání sonátové formy, promyšlené permanentní problematizování hlavní tóniny, modulační technika a podobně. Schubertova poslední symfonie je tedy pozoruhodné dílo, ze kterého bychom měli odvodit, že pozdní Schubert si zaslouží naší větší pozornost. Dirigent Micheal Tilson Thomas zdůraznil zpěvnost Schubertovy invence i autorovu zálibu v lidových rytmech. Pod Thomasovým vedením vychází skladba jako zemitý svědek již vyspělé romantiky.

V Rudolfinu jsme zažili opět výjimečný večer.

Česká filharmonie – Michael Tilson Thomas
8. června 2022, 19:30
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Aaron Copland: Apalačské jaro
Franz Schubert: Symfonie C dur „Velká“, D 944

Účinkující:
Michael Tilson Thomas – dirigent
Česká filharmonie