Bez pověr a manýr: Duncan oslavil 30 let své existence

Svá originální choreografická díla z let 2017 a 2018 obnovily také absolventky Jitka Čechová a Tereza Krejčová a představily tak vyvrcholení svých konzervatorních studií i kontrastní přístupy k myšlence duncanismu. Závěrečná světová premiéra, choreografie Země na konci země svou kolektivní interpretací o osmnácti tanečnících demonstrovala pomyslný zlatý hřeb večera. Se studenty 4. ročníku na ní pracoval renomovaný choreograf Simone Sandroni, spoluzakladatel věhlasného souboru Ultima Vez, který se tímto dílem po dvanácti letech vrátil do Česka.

V úvodu se představily závěrečné choreografie prvního ročníku na téma prostor a druhého ročníku nesoucí téma motiv. Vytvořily obraz o postupu práce s jednotlivými ročníky a diváci si tak mohli udělat představu o tom, jakým způsobem pedagogové vedou jednotlivé ročníky – od choreografických základů, které předává Petra Hauerová, k uměleckému vedení Veroniky Šimkové a Ley Švejdové – od pohybu k prostoru a k motivu. Obě choreografie poskytly jedinečnou příležitost vychutnat si čistý tanec zaměřený na zvládnutí pohybového jazyka. Podobný přístup divák na současné taneční scéně téměř nemá šanci vidět vzhledem k tomu, že cíle představení jsou většinou mnohem komplikovanější – jde o koncept, o snahu něco sdělit. Důraz na tok energie s konkrétními gesty v čistém tanci v prvních dvou dílech tak vytvořil silný a ojedinělý zážitek.

Následovaly dvě maturitní choreografie roku 2022: Zmizelá Praha od Tomáše Havlíka a Promítání od Emily Jane Steele. Havlík se inspiroval prozaikem, autorem filosofických pojednání a básníkem Michalem Ajvazem a jeho knihou Druhé město, jež se stala vzorem pro celý subžánr tzv. městské fantasy. V surrealistické choreografii představující řetězec událostí se spolu s tanečníkem ztrácíme v krajině s abnormálními jevy světel, stínů, tvarů a pohybů souvisejícími s druhým městem, které se vymykají jakékoli logice a racionalitě. Postava se nad nimi nijak nepozastavuje a nijak je nezpochybňuje. Nepřemýšlí ani nad tím, jak je jejich existence možná. Jdeme po cestě, jež není cestou, nelze ji rozeznat. Jak napsal Ajvaz: „(…) její okraje splývají s lemem lesa, ohlazené deštěm mnoha staletí a porostlé mechem a málokdo ji odliší od obyčejných kamenů.“ Choreografie působila tajemně jako pozapomenutá událost nebo podivné setkání, které nečekaně odhalilo jiný prostor – který, to jsme se však nedozvěděli.

Promítání devatenáctileté studentky Emily Jane Steele na diváka působí jako práce zralého tvůrce – velmi niterně a intimně. Umělkyně si ke své práci vytvořila i vlastní zvukovou koláž. Šlo o impresi prchavého okamžiku, který v nás zanechá stopy a vede naše další kroky.

První část večera uzavřela Jitka Čechová se svou odvážnou a originální absolventskou choreografií z roku 2017 s názvem Frankie Teardrop. V obnoveném „absurdním boji Frankieho-loutky ve hře života“ se inspirovala textem Charlese Bukowskiho. Nejde ani tak o typický princip duncanismu jako vnitřní kultivaci člověka, ale o režijně uchopenou choreografii – náročnou práci promyšlenou do nejmenších detailů, při níž si umělkyně troufá pracovat jen s velmi malým množstvím prostředků. Čechové případ choreografie se tak stává nezávislým dílem.

Hned po přestávce večer pokračoval absolventským představením Terezy Krejčové. Představila choreografii s názvem NEKRYTĚ z roku 2018 vzniknuvší ve spolupráci s pedagogem školy, kytaristou a skladatelem Václavem Chalupským. Oproti Frankie Teardrop mělo toto dílo naopak velmi blízko k duncanovské „klasice“. Živý hudební doprovod silně posiloval efekt zakoušení a hlubokého vyjádření emocionálního prožívání interpretky, nevycházejícího z konstrukce. Dílo odkrylo populární přístup k práci v dnešní době: řada současných performerů a tanečníků pracuje obdobným způsobem – v Duncanu jde pro ně především o pohybový prožitek a expresi emocionálního stavu.

Poslední choreografie večera a světová premiéra Země na konci země mezinárodně uznávaného italského choreografa Simone Sandroniho představila výsledek jeho intenzivní spolupráce s prakticky celým 4. ročníkem. Sandroni pracoval a tvořil se studenty i s absolventy Duncanu už koncem 90. let a zanechal výraznou stopu na české taneční scéně. Spolu se svou partnerkou Lenkou Flory (dcerou Evy Blažíčkové) vytvořil festival progresivního tance a v Praze založil soubor Déjà Donné a jejich inscenace uvedlo více než třicet zemí Evropy, Severní a Jižní Ameriky a Asie. Na konzervatoř Duncanu měli oba značný vliv – Sandroni výrazně ovlivnil výuku na škole i její současné pedagogy.

Choreografie Země na konci země, na níž pracoval pouhých deset dní, na závěr večera přinesla rituální téma. Sandroni se inspiroval prastarou neznámou tradicí pocházející z italského kraje nedaleko místa, kde se narodil. V opuštěných a často zaostalých vesnicích se tam udržovaly dávné taneční rituály. Sandroni je zpracoval do podoby rytmických impulsů a pohybových instinktů, jež určují a ovládají dynamiku celé skupiny. V dlouhé, výrazné, intenzivní a pohybem naplněné davové „haupt akci“ se osmnáct tanečníků vydalo na cestu osobního rituálu; v tanci jako jedné ze základních potřeb lidské existence.

DUNCAN SLAVÍ 30!
Choreografie: Simone Sandroni, Jitka Čechová, Tereza Krejčová, studenti Konzervatoře Duncan centre
Interpretace: Studenti a absolventi Konzervatoře Duncan centre: Lada Jasanská, Agáta Klímová, David Kodys, Petra Jelínková, Eliška Čulíková, Josefína Prachařová, Leontina Foltýnová, Tomáš Havlík a Emily Jane Steele, Jitka Čechová, Tereza Krejčová.
V choreografii Simone Sandroniho tančí 4. ročník KDC.
Light design: Ondřej Růžička a Honza Beneš
Produkce: Konzervatoř Duncan centre

Psáno ze speciálního komponovaného večera 11. listopadu 2022 v divadle Ponec