Je tanec možné vysvětlit? Call Alice + O čem se bavíme, když se bavíme o tanci

Inscenaci Call Alice měla Ondrová původně zkoušet s Francescou Foscarini,generačně spřízněnou italskou tanečnicí, s níž si je prý velmi podobná. Foscarini měla být v performanci fyzicky přítomna, během celého výstupu ale na jevišti vidíme jen samotnou Terezu Ondrovou. Dozvídáme se, že její italská souputnice nemohla na představení dorazit a prezenčně v něm vystupovat – snad kvůli pandemii nebo kvůli nemoci, přesný důvod v reprízované inscenaci Ondrová neuvádí, čímž rovněž připouští interpretaci, že celá jejich spolupráce může být i fiktivní.

Zda to bylo tak nebo onak, pro nás není nejpodstatnější. Hlavní důraz je na vztah mezi oběma performerkami – jde o tzv. duet mezi fyzicky přítomnou a fyzicky nepřítomnou. Prezentuje se formou fyzického bytí a tance Terezy Ondrové v kombinaci s video esejí pod režijním vedením Petry Tejnorové a střihem Petry Maceridu. Promítání na zeď přibližuje seznámení obou žen, počínající formu jejich spolupráce a další vývoj vztahu.

Nejprve o sobě nemají ani tušení, možná jen ví, že každá má někde svého společníka, společnici, nebo dokonce dvojče. Odkrývá se nám jejich korespondence a vhled do komunikace – vzájemné propojení obou žen, sebeidentifikace se sebou samou i spojení s ostatními a s okolním světem. Francescu poznáváme skrze hlas – ze záznamu, z nahraných zpráv nebo ze slov, která o ní zazní. Vnímáme její jméno, hlas, duši, pocity, psychické rozpoložení a otázky, na něž odpovědi visí ve vzduchu. Tereza na ně nereaguje, nevíme, co si o nich myslí a neposkytuje nám tak přímé vodítko smyslu. Projevuje se silnou jevištní existencí, tancem a svým hlasem, jímž popisuje veškeré své pohyby do nejmenších detailů. Otázky významu a smyslu tanečního umění zpřítomňuje tělesně.

Přestože se obě ženy neznají, sdílejí silné emocionální pouto. Prostřednictvím duševní blízkosti si navzájem dopomáhají k hlubšímu poznání sabe sema, otevírají svá srdce a mysli a z proudu myšlenek a nedořečených výpovědí se tak na svět pomalu líhnou nové, nahlas nevyřčené, ale uvnitř tušené odpovědi na otázky osobní identity, kariéry, smyslu života s uměním, bez něho, začátku i konce.

Na cestě mezi dokumentem a intimní výpovědí, vlastním tělem a osobní zkušeností Ondrová a Foscarini odkrývají zranitelnost ženské duše a psychiky, její proměny, osamělost a vyrovnávají se s nejistým stavem živého umění v současném světě.

Tvar i poetika díla Call Alice mají zajímavě nakročeno. Neobyčejný dokumentární duet v kombinaci se zvukovou atmosférou a oslnivým tanečním projevem vytváří intimní a kouzelný obal, který v divákovi stupňuje napětí a zvědavost, co se pod ním skrývá. Ondrová dokáže sama obsáhnout celé jeviště a funkčně využívá verbální i nonverbální divadelní prvky, například zrychlené čtení názvů tanečních pohybů, které následně tělesně zpřítomňuje, a mixuje fyzické bytí s chyběním. Video esej zanechává naléhavě emotivní a divácky silný dojem. Volné navázání performativní přednášky O čem se bavíme, když se bavíme o tanci ve formě„stand-up comedy“ komentující tanec jako takový nicméně není vhodné dramaturgické řešení – rozbilo totiž výsledný efekt díla Call Alice.

Přidaná miniatura O čem se bavíme, když se bavíme o tanci je jednorázovou obnovenou premiérou, která vychází z představení Let’s Dance! z roku 2017 vytvořeného skupinou VerTeDance pod režijním vedením Petry Tejnorové. V tomto „tělesném“ dokumentu o současném tanci vznikl prostřednictvím příběhů tanečníků performativní humorný manuál poskytující návod, jak se zbavit strachu, určený těm, kteří se současného tance bojí. Navazující kapesní verze O čem se bavíme, když se bavíme o tanci nás zavádí na hybridní performativní přednášku zaměřenou na Terezu Ondrovou a Jara Viňarského, kteří jsou jejími předměty i aktéry zároveň. Diváci jsou vrženi do slovní palby performerů-tanečníků, kteří ve svých po sobě jdoucích sólových stand-up výstupech s nadsázkou a humorem popisují svou cestu k tanci, průběh tanečního vzdělání, úspěchy i překážky a výzvy v cestě. Částečně jde o jejich osobní zpovědi, především ale o hru s diváky, v níž se žongluje s tím, co všechno jsou přítomní ochotni snést a vydržet.

Na scéně vidíme nejprve Terezu v roli stand-up komičky, která s cynismem a satirickým humorem vypráví vtipné i smutné příběhy a monology ze svého života tanečnice. Verbální projev doplňuje nonverbálně – krátkými tanečními miniaturami podanými formou vtipů na „posilněnou“. Pohybově vystihuje přínosy, příspěvky i negativní dopady vlivu každého z jejích pedagogů a dalších osobností, které ji v jejím životě nasměrovaly. V závěru otevřeně prezentuje svá dilemata a trable spojené se svou fyzickou konstitucí a vzhledem, které ji provázely po celý taneční život. S jejím na dřeň upřímným doznáním, bodavým a zároveň humorně podaným se může ztotožnit leckdo v publiku – a to nejen veřejně vystupující osoby – pro některé diváky zde tedy může dojít ke katarzi. Mimo to má divadelní tvar balancující mezi komedií, tancem a přednáškou společenský a kritický přesah, dokáže diváky přenést hlouběji do problematiky tanečního světa i upozornit na jeho skrytá úskalí. Terezin satirický projev je úderný, výstižný a jasný, jen škoda, že ho v závěru zbytečně bagatelizuje banálním odhalením svého pohlaví.

Terezin mužský protějšek Jaro Viňarský rozpráví o strastiplné cestě homosexuála-tanečníka z východního Slovenska, o rodinných a společenských okolnostech, které mu nebyly nakloněny, o vyrovnávání se nimi, s vlastním tělem, i o tom, jak nakonec ve všem uspěl a stal se uznávaným. Příběhovou linku, kterou nechá odvíjet po standardním klišovitém oblouku, završí osobní exhibicí svého přirození, přičemž konstatuje, že na tom, co diváci vidí, není nic neobvyklého. Následně předvádí ukázky své tvorby, po taneční stránce dokonale technicky provedené, divák je však nemá prožít, ani si je nijak užít – jsou totiž útržkovitě podané vždy jen jako průběžně okomentované výseky, formou narcistní prezentace tanečního umu bez hlubšího kontextu.

Performativní přednáška představuje work-in-progress aspirující na dílo, jež se přiznaně tváří, že ničím není a „je na cestě“ něčím se stát. Provokativnost a nesoudržný tvar dvojité performance, kdy tanec není sladěn s přednáškou, tedy tím, co je obsahem řeči performera, a esteticky s ním je po většinu času v přímém rozporu, mají v divákovi podnítit otázky po smyslu tanečního umění. Má smysl? Proč spolu příběh tanečníka a to, co divákům předvádí, nesouvisí? Proč je performer jen odevzdaným otrokem a vykonavatelem pohybů, a pokud sám mluví o příběhu tance, působí absurdně a klišovitě?

Přednáška ostře míří na taneční (pseudo) elity, které břitce i nepřímo propírá. Trpce shazuje tragikomičnost ustavičné dřiny tanečníka, který z ní nemá žádný trvale udržitelný zisk a satisfakci a nakonec zůstává sám a opuštěný. Toto poselství by mohlo docela dobře stačit, pokud by nebylo podáno v problematické symbióze uměleckého tance ve stand-upu a stand-upu v uměleckém tanci. Ten samotný, ačkoliv úchvatný ve svém profesionálním provedení, je mimokontextový a neosmyslněný, a tak se stává terčem opovržení.

Po důkladné náloži velkého množství přebytečných informací ze života Viňarského (zda jsou reálné, nebo fiktivní, ponechávám stranou), jeho řečech o překážkách a nástrahách, které obsahově nepřinášejí nic nového, jen další nádech sebelítosti, vrcholící následným odhalením genitálií tanečníka, nám připadá jaksi zbytečné sledovat taneční ukázky – vnímáme je už jen jako nadbytečnou kulisu, další pateticky-exhibující se číslo. Volbou kombinace dvou nesourodých jevištních žánrů nám tvůrci zamezují, abychom se pohroužili do prožitku díla jako takového a odnesli si z večera nějaký pocit. Tak dlouho jsme napínáni a drásáni známými frázemi, až se nakonec vytrácí smysl, proč tam být. Alegorie a metafora jsou nejasné a hlubší uvědomění, pocit nebo zážitek z viděného se nestihne vystavět. A pokud ano, těžko zachytíme jeho dozvuk a odcházíme s trpkým pocitem rozpačité nijakosti.

Temporary Collective: Call Alice | O čem se bavíme, když se bavíme o tanci / Call Alice | What Do We Talk About When We Talk About Dance
Tereza Ondrová (CZ), Francesca Foscarini (IT), Jaro Viňarský (SK)

Call Alice
Autor: Tereza Ondrová
Performeři: Tereza Ondrová, Francesca Foscarini
Dramaturgický poradce: Monica Gillette
Režijní spolupráce: Petra Tejnorová
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Zvukový design: Jan Čtvrtník
Překlad: Marta LJubková
Producent: Daniela Řeháková / Temporary collective
Koprodukce: Tanec Praha z.ú. / Festival TANEC PRAHA
Za podpory: Ministerstvo kultury České republiky, státní fond kultury, hlavní město Praha, studio Alta
Premiéra: 22. 6. 2021, divadlo Ponec

Psáno z představení 24. ledna 2023.