Skladatel Zbyněk Matějů: Necítím se být nějakým privilegovaným autorem

Velkou a zásadní kategorii vaší tvorby tvoří hudba k baletu. Je charakteristické, že prvé impulsy k vstupu na taneční pódium přišly od legendárního Pavla Šmoka…
S Pavlem Šmokem jsem se seznámil díky skladateli Luboši Slukovi (spolužák mého táty z rychnovského gymnázia), který věděl o mé touze vyzkoušet si komponování pro taneční divadlo. Někdy v počátcích studia na AMU jsem – trochu s trémou – mistru Šmokovi zatelefonoval… a byl jsem okamžitě chycen do nádherného světa tanečního divadla. Zval mě na každé představení, seznámil nás postupně s Vladimírem Vašutem, Jiřím Opělou a dalšími lidmi kolem Pražského komorního baletu. Někdy ve druhém ročníku AMU jsem napsal balet Valérie a týden divů podle Vítězslava Nezvala a Šmoka tehdy hudba překvapivě zaujala. Pamatuji se, jak jsme si přehrávali partituru u Šmoků v bytě v Široké ulici na Starém Městě, Pavel mi nabídl tykání, začal plánovat premiéru a já se vracel do svého studentského podnájmu jako ve snách. Každopádně naší první velkou spoluprací byl až Golem pro Státní operu, kde Pražský komorní balet účinkoval. Na přípravě Golema jsme se setkávali i na Šmokově chalupě v Nekoři, kam jsem to měl z rodného Rychnova nad Kněžnou pár kilometrů.

Pražské Národní divadlo uvádělo úspěšně a po mnoho sezón vaše balety Golem, Ibbur, aneb pražské mysterium, Čarodějův učeň, Komboloi, Malá mořská víla, díla vždy vyprodaná, divácký zájem neopouštěl ani Malého prince v Laterně magice. Kevel vznikl pro Ponec, Zahrada pro balet v Plzni, Čaroděj ze země Oz pro Národní divadlo v Brně, máte balety i pro zahraniční soubory, Vilu mystérií tančili v Brooklynu a jsou tituly další. Teď aktuálně 31. března 2023 bude v Liberci premiéra Princezny Hyacinty. Byl jste požádán o adaptaci původního baletu Oskara Nedbala. Co takové zásahy do partitury z roku 1911 obnášejí? Předpokládám zkrácení, dramatizaci, nebo jste dostal celé libreto nové a zůstal jen syžet?
K Hyacintě jsem se dostal trochu náhodou. Choreografka Marika Blahoutová hledala někoho, kdo by jí pomohl s úpravou Nedbalova díla. Nemá na představení k dispozici orchestr, pouze komorní soubor osmi hráčů a měla představu část původního díla nahradit novou hudbou. V říjnu mi zavolala trochu zoufalá Kateřina Hanáčková, se kterou se známe z Národního divadla a která s Marikou upravila libreto, a prosila o pomoc s hudební složkou díla. Přiznám se, že jsem docela váhal, zasahovat do Nedbala se mi moc nechtělo, raději bych se věnoval nové původní tvorbě. Divadlo mělo již Hyacintu v dramaturgickém plánu a na vytvoření hudební předlohy byly pouze dva měsíce, v prosinci muselo být vše připravené na lednové zkoušky. Nakonec mě obě dámy přemluvily. Byla to opravdu výzva. Rozhodli jsme se, že se zkusíme obejít bez dirigenta a hudbu bude řídit primárius kvarteta, které je součástí obsazení. Hudbu doplňuji o zvukovou stopu a zvukové drony.

V roce 1994 jste získal vítězství v mezinárodní skladatelské soutěži baletní hudby „Donauballet“, což vyneslo zakázku pro Holland Dance Festival a spolupráci s choreografem Martinem Müllerem z Nederlands Dans Theatre. Pro ně jste napsal Secret Life. Jaký titul vám vyhrál soutěž Donauballet, kde se soutěž konala?
Do soutěže se zadávalo víc kompozic, na tuto akci mě tehdy upozornil šéf Tanečního centra – konzervatoře A. Schneider a vyžádal si partitury a nahrávky, které nechal poslat do Amsterdamu. Cenou byla objednávka na nový balet a možnost kdykoliv cestovat na schůzky s choreografem do Haagu. Byl to takový snový rok v mém životě. Už jenom tím, že jsem na soutěž a předání not úplně zapomněl a asi po půl roce byl překvapen dopisem s informací, že jsem mezi finalisty soutěže a po nějaké době pak telefonátem oznamujícím vítězství a pozvání do Amsterdamu.

Patříte k nejhranějším a nejoriginálnějším skladatelům dneška – skladba Still Life pro violoncello, smyčcový orchestr, vibrafon a crotali zahájila v roce 2014 vaši velkolepou éru a spolupráci s americkým choreografem Raifordem Rogersem, s jeho baletem a také s Los Angeles Philharmonic. Jak k tomuto důležitému spojení došlo? Premiéra se odehrála hned v roce 2015, byl jste na premiéře?
Rozhodně se necítím být nějakým privilegovaným autorem. Je tu mnoho skvělých skladatelů a čas životnost našich děl spolehlivě prověří. Všechna sláva, polní tráva, jak říkával můj otec…

Na internetu jsem viděl ukázku práce choreografa Raiforda Rogerse, která mě nadchla. Nemám ve zvyku komentovat dění na síti, ale tentokrát jsem neodolal a dílo pochválil. Raiford okamžitě odepsal a zajímal se o mou práci. Poslal jsem mu tehdy čerstvě nahraný Still Life. Pak ovšem následoval šok – pozvání na americkou premiéru ve spojení s tancem (Los Angeles Chamber Ballet) v interpretaci členů Los Angeles Philharmonic. Americká produkce to pojala velkoryse: recepcí s novináři a televizí před premiérou a velkým rautem po premiéře. S manželkou a přáteli jsme návštěvu premiéry využili i k velkému cestování po západním pobřeží a návštěvám národních parků.

Úspěch a velký ohlas v tisku vynesl v Los Angeles objednávku další – napsal jste Joshua Tree Symphony, kalifornská premiéra se uskutečnila v roce 2017 a vyprovokovala objednávky a skladby další, napsal jste Zion Symphony a Three Stones Concerto. Co vzbudilo takovou inspiraci a lokální názvy? Co znamenají?
Když jsem dopsal symfonii na novou objednávku z Luckman Theatre, tak původním přáním produkce byla premiéra již v roce 2016, ale na tento rok jsem měl podepsanou smlouvu s Národním divadlem na Malou mořskou vílu a bál jsem se nabrat si tolik práce. Premiéru nové skladby jsme posunuli o jeden rok. Přemýšlel jsem, jak ji vhodně nazvat. Raiford (znaje mé zážitky z nádherného parku Joshua Tree) mi jemně naznačil, že by pro americkou stranu bylo ctí reflektovat Ameriku v názvu skladby. Připomněl mi Dvořákovu Novosvětskou, Martinů Sinfoniettu La Jolla… a bylo jasno – Joshua Tree Symphony. Podobně jako Zion National Park – Zion Symphony. Three Stones Concerto je zase poděkováním našim přátelům, profesorům geologie, kteří nám opakovaně vždy na měsíc půjčovali svůj dům v Pasadeně a odjížděli na výzkum kamsi do pouště. Vždy nám na památku při závěrečném setkání věnovali malé kamínky…

V Los Angeles mělo loni v srpnu premiéru představení Seeds of Rain, večer vašich baletů společný s Philipem Glassem, což samo o sobě je dostatečně výmluvné, v jakém ranku se pohybujete. Kam všude v Evropě má toto představení namířeno?
Seeds of Rain je nápadem choreografa Raiforda a na dramaturgii nemám žádnou zásluhu. Vůbec mě Raiford vždy překvapí, s kým vším se zná (na jednom ze svých prvních baletů třeba spolupracoval s Woody Allenem, se kterým se později pracovně setkal i na jeho filmu, na našich premiérách bylo možné zahlédnout známé tváře Hollywoodu – pro nás trochu nezvyklé prostředí).

Pokud vím z posledních zpráv od Raiforda, začíná se domlouvat premiéra Seeds of Rain v Royal Ballet v Londýně a následně zájezdy do Barcelony a dalších evropských měst. Moc bych si přál návštěvu anglického souboru i v Praze, ale neznám plány producenta a netuším, jak je to vůbec reálné.

Nerozlučně a šťastně jste spjat s Filharmonií Hradec Králové. Jejich nahrávka koncertu Still Life nastartovala americkou spolupráci, nedávno vyšlo vaše profilové CD – Music for the New World, představuje právě americké skladby Still Life, Three Stones Concerto a Joshua Tree Symphony. Znamená to, že tato hudba má stejně svéprávný život koncertantní jako baletní?
Ano, všechny skladby jsou psány pro koncertní užití. Také proto s Raifordem rád spolupracuji – nechce prvoplánově baletní (scénickou) hudbu, ale svébytnou kompozici, na kterou potom tvoří. Nechává mi vždy naprostou svobodu.

Hradecká filharmonie vám nahrála také současnou novinku Gap to Heavens. Je to devítidílná cyklická symfonická skladba. Nesmírně emotivní, dramatická i éterická, napínavá. Objednávka archeologů z Hradce Králové. Co si archeologové přáli, jaký je obsah skladby a jak jste s filharmonií dokázali všechny ty emotivní zvuky od lidských výkřiků až po zvonění zvonů realizovat?
Zadání znělo: “soundtrack” reflektující vývoj od paleolitu po raný středověk. Dohodli jsme se na rozsáhlé kompozici (40 minut), která bude inspirována zmíněným historickým vývojem. Nabídka se nedala odmítnout – dostal jsem k dispozici symfonický orchestr a ve skladbě používám i počítačově generované zvukové drony (poslední je například vytvořen ze zvuků zvonů). Archeologové skladbu krásně pracovně nazývali “Má pravlast”.

Hudba má také drony? Co to znamená?
Zvukové či hudební drony jsou nezávislé úseky zvuků či hudby, které se dají vložit do stávající hudby a dá se s nimi různě manipulovat (při živém hraní se budou odbavovat z počítače, do nahrávky jsme je již přimíchali.

Teď v dubnu bude v Praze hrát Symfonický orchestr Českého rozhlasu premiéru skladby Virus. Koncert pro violu a orchestr napsaný pro Jitku Hosprovou. Proč Virus?
SOČR ji objednal právě na počátku virové epidemie a mě napadla taková paralela s kompozičním postupem, kdy jeden hudební materiál “nakazí” další v různých parametrech… v partu violy hojně pracuji mimo jiné s mikrointervaly.

V květnu zazní ve vašem rodném městě, v Rychnově nad Kněžnou, vaše čerstvá novinka Campana Dei, tedy Zvony Boží. Objednávka pana hraběte Jana Egona Kolowrata Krakowského Libsteinského. Skladba komorní, čeho je oslavou?
Jan Kolowrat Krakowský ji objednal ke slavnostnímu znovuotevření svého zámeckého kostela Nejsvětější Trojice, který nechal velmi nákladně opravit, je to vzácná stavba Jana Blažeje Santini-Aichela. Skladba je pro soprán, harfu a varhany. Psal jsem ji “na tělo” pro sopranistku Simonu Šaturovou a zhudebnil texty vylité na zvonu Kryštof od zvonaře Jana Benešovského z roku 1602. Bude končit právě vyzváněním uvedeného zvonu. Jeho zvuk (mimochodem je naladěn do skoro ideální alikvotní řady od tónu H v rozsahu 4 oktáv) je pro mě velice silnou evokací šťastného dětství a jeho vyzvánění jsem použil před lety i v trikovém animovaném filmu Česká mše vánoční, pro který jsem psal úvodní a závěrečnou hudbu. Objednávka pro Jana Kolowrata a jeho paní mi byla obzvláště milá. Už třeba jenom tím, že se můj táta přátelil s jeho otcem. Obdivuji jeho energii, se kterou se věnuje opravám celého zámeckého komplexu v Rychnově, jak neúnavně dojíždí z Vídně řešit vše kolem rekonstrukce.

Na čem právě pracujete?
Začínám skicovat větší orchestrální kompozici, ve které budu používat několikavteřinové fragmenty jedné historické nahrávky. Jde o koncertní skladbu, která zřejmě časem poslouží jako podklad pro trikový film. Ale o tom je ještě předčasné mluvit… a po delší době jsem byl osloven k napsání hudby k jednomu hranému celovečernímu filmu – uvidíme, jak to dopadne.

Děkuji za rozhovor a těším se na pokračování. Nejenom o smyslu pro humor, jak prozrazují názvy skladeb, také o vaší tvorbě komorní, o vašem pedagogickém působení na katedře kompozice i na katedře animovaného filmu a možná se i podaří, že se dozvíme něco o mnoha cenách, kterými je vaše dílo ověnčené.