Yvona Kreuzmannová jubilující (2): PONEC jako sen i riskantní operace. A kam dál?
Byla jsi prý hodně překvapená, když projekt divadla v bývalém Biu Ponec skutečně uspěl.
Upřímně jsem tomu moc nevěřila. Když jsem podávala přihlášku, čekala jsem první dítě a nevěnovala plánu s divadlem pro tanec tolik pozornosti. Byl to už asi třetí nebo čtvrtý pokus prostor pro tanec získat. Před výběrovou komisí jsem ho potom představila jednoduše: Podívejte se, ten dům stojí, má nějakou statiku a nějaký prostorový základ, myslím, že za nějaké 3–4 miliony, které bych sehnala v korporátním fundraisingu, to opravíme a do tří let zprovozníme. Co vy na to? Měla jsem doporučující dopisy od institucí a kolegů ze zahraničí, materiály jsem dala komisi, a šla jsem domů kojit, protože Bára byla čerstvě narozená. Přišlo léto, bylo po festivalu a najednou mi volá nějaká novinářka, co říkám tomu, že protestuju rockeři kolem Ponce? A já říkám – Jak protestují, proti komu? – No proti vám! Vůbec jsem netušila, že nám to přiklepli. A nechápala jsem ani, proč proti nám protestují rockeři, když mají svoje kluby, proč by chtěli zrovna Ponec. Ale držela jsem se zpátky, a nakonec všechno utichlo.
Jaké jste měli podmínky od Prahy 3?
První smlouva byla neuvěřitelně jednoduchá. Nájemné za symbolickou korunu z metru čtverečního na 25 let. Ale podmínka byla, že divadlo musím otevřít do tří let. V září roku 1998, přesně před 25 lety, jsem podepsala smlouvu, a to jsem fakt netušila, do čeho jdu. (smích) Udělala jsem velkou fundraisingovou akci, sehnala nějaké finance, ale byly to statisíce, ne miliony, a pak jsem se začala bavit s kolegy, kteří už lobbovali za různé opravy, třeba Jakub Špalek tehdy získal v parlamentu podporu pro Celetnou a na další divadelní prostory. Zeptala jsem se ho, jak se to dělá, a nezbylo mi nic jiného než se sebrat a jít do parlamentu sama a začít lobbovat za peníze ze státního rozpočtu pro tanec.
Zvládli jste všechny termíny?
Když mi architekti začali vysvětlovat, co obnáší rekonstrukce a co by to potřebovalo, jestli to má fungovat jako kvalitní divadlo, šly na mě mrákoty. Divadlo se musí podsklepit, tam umístit technologie, pak jestli má být vhodné pro tanec, musí být o metr vyšší stropy, jinak budeme mít nízko světla a nedají se dělat zvedačky… Takhle to jelo jedna věc za druhou, takže z pár milionů, co jsem si představovala, bylo samozřejmě dvacet, a to už se jen tak od sponzorů získat nedá. Šla jsem přesvědčovat kulturní výbor, rozpočtový výbor, přepsala jsem koncepci do řeči politiků a za pochodu se naučila, jak advokacii pro umění dělat. A psal se asi prosinec 2000, uběhl víc než rok a půl a bylo schváleno prvních deset milionů pro Ponec! Ale otevřít jsme museli podle smlouvy v září 2001, takže největší husarský kousek bylo ještě dojednat dodavatelský úvěr se stavební firmou, a otevření v září se podařilo. V archivu České televize je film Tance kolem Ponce, dokument, který byl zároveň benefiční akcí, kdy jsme znovu dělali fundraising. To byla doba, kdy ještě lidé byli ochotní na takový projekt přispět. Pomohli sponzoři, ministr Dostál naše snažení završil poslední dotací od ministerstva kultury a bylo hotovo.
Jak je to teď s tím nájmem za korunu?
Platí do letošního září. Ale protože jsem si toho byla vědoma, přemýšlela jsem s předstihem, jak zajistit, abychom mohli pokračovat i po skončení původního nájmu. Asi před třemi lety jsem začala jednat s radnicí Prahy 3 o prodloužení a podmínkách, abych mohla také podat čtyřletý grant na magistrát. S bývalým vedením Prahy 3 jsme podepsali smlouvu na dalších deset let. Sice už ne za korunu, ale i tak jde o velice nekomerční a solidní nájem. Takže PONEC zůstává na dalších 10 let v pohodě. Samozřejmě bude záležet na vývoji vztahů s radními, ale to už by měli řešit moji nástupci, protože já budu v důchodu.
O tom důchodu ale stejně spousta lidí pochybuje, když znají tvoji činorodost.
Tak důchod je buď aktivní nebo pasivní a já si svůj důchod představuji velmi aktivně. Ale už bych ráda nenesla tak obrovskou zodpovědnost za všechny aktivity, které Tanec Praha má. Chci postupně delegovat práci na členy týmu tak, abych si mohla třeba už jen vybírat projekty, které chci dělat. A neměla bych denně zápřah šestnáct hodin, ale třeba jenom šest. (smích)
Dá se předat i chození za politiky, lobbování a získávání podpory právě v politických kruzích?
To je velmi záludná otázka. V něčem asi nedá, člověk musí mít „buňky“ a přesvědčovací schopnosti. Pořád čekám, až potkám tu správnou osobu, které bych tuhle roli mohla předat naplno. A je to zásadní práce. Já jsem příklad, jak funguje „learning by doing“, musela jsem si sama vyzkoušet, co funguje.
Jak lobbovat za taneční umění
Existují vzory, jak přesvědčovat správně a efektivně?
Existuje řada dobrých příkladů praxe. Osobně jsem se inspirovala pro pozitivní lobbing neboli advokacii umění v Americe, když jsem byla v roce 1992 na stáži v organizaci Dance USA ve Washingtonu DC. Je zpracovaná metodika a existují nástroje, jakými můžete přesvědčovat různé úrovně státní a veřejné moci, od komunálních politiků až po ty nejvyšší. Jde o to uvědomovat si roli umění ve společnosti, roli tanečního umění a jeho přínosy a umět je nejprve správně definovat a potom správně a přesvědčivě podat politikům jejich jazykem. Ideální je, když mohou argumenty použít pro svoje vlastní zviditelnění, to je hlavní cíl a nástroj advokacie: není nic lepšího, než když přesvědčíte politika, že to vymyslel on. (smích) A musíte úplně potlačit svoje ego a cítit zodpovědnost za obor jako celek, ne za jednu organizaci nebo soubor. Na téhle úrovni to nefunguje, tam musí člověk mluvit za celý obor a tím se celé ty roky řídím.
Pomáhají nám mezinárodní spolupráce a zahraniční úspěchy?
Ve financování je to spíš naopak. Nedávno jsem na magistrátu připomínala, kolik aktivit máme podpořených Kreativní Evropou a reakce byla spíš ve stylu: No vidíte, takže tolik peněz nepotřebujete, vy si to umíte sehnat jinde. Což je na hlavu, člověka ještě potrestají za úspěch a za tu obrovskou nadstandardní práci, kterou máme s bruselskou byrokracií. Samozřejmě kvalita aktivit se odvíjí od toho, jaké jsou rozpočty. To, jak dalece je můžeme zpropagovat, se zase odvíjí od financí. Stále jsme ve stavu hlubokého podfinancování a od toho se odvíjí i extrémní skromnost tanečního oboru, jednotlivých umělců, kteří jsou ochotní pracovat hluboko pod hodnotou honorářů, za jaké pracují herci nebo hudebníci. A úředník vám ještě řekne, že to je normální, že to mají v sobě. Ale kdo je to naučil?
Asi se točíme v kruhu… Proč se stále spokojujeme s málem?
Taneční obor se u nás začal prosazovat sám od sebe, z vlastní potřeby, a nikdy za sebou neměl žádnou instituci, nikdy nebyl etablován na stejné úrovni jako třeba činohra. Pak řekne úředník na magistrátu – Ale to je přece normální, že 70 % výdajů jde na činohru, tak to bylo vždycky. A já se ptám, když to tak bylo vždycky, jestli to skutečně má být stejné i dál? Protože se tady dynamicky rozvíjí obory, které nám dělají dobré jméno v zahraničí a reprezentují Prahu. Ale snažím se nebýt negativní, myslím, že je hrozně důležité mít konstruktivní přístup. Nemůžu přijít s tím, že mají zrušit tři příspěvkovky a ustavit jednu na tanec, spíš jde o to ukázat, že je možné mít obojí, sto činoherních divadel, ale také instituci pro tanec. Ideálně podle nového zákona o veřejné kulturní instituci. Tanec by mohl být pilotní model.
Debaty o veřejné kulturní instituci už trvají léta a zatím se nic nestalo…
Mluví se o ní dobrých deset let, ale teď je v legislativním plánu vlády, takže by už mělo ministerstvo malér, kdyby to do legislativního procesu nepodalo, a jsem přesvědčená, že na konci června už paragrafovaný návrh zákona půjde. Jsem součástí pracovní skupiny, která to také připomínkuje a vidím v tom budoucnost i pro vznik nových institucí, které mohou být vyloženě zasazené do moderního rámce vícezdrojového financování. Nemít jen jednoho zřizovatele, který se o instituci stará výlučně, ale i několik spoluzakladatelů. Může v tom figurovat veřejná správa, státní správa i neziskovka, která má know how. Myslím, že žádná obec ani stát nedokáže sám za sebe dobře provozovat jakoukoliv kulturní instituci, dokud nemá profesní znalost toho, co je jejím obsahem. A to – pardon – žádný úředník nemá.
Stejně dlouhý proces je i s implementací statusu umělce. Tady asi trochu hrozí, že to bude zameteno pod koberec…
Toho se obávám velmi, protože status umělce je téma, které už je tady také léta na stole. Dříve se hovořilo o postavení umělce na volné noze a diskutovalo se o tom, jaká mu dát základní práva a jistoty v porovnání s tím, jak je na tom zaměstnanec. Posunuli jsme se paradoxně „díky“ covidu. Najednou zjistilo i ministerstvo kultury, že umělců na volné noze je ohromné množství a že nezávislá scéna určitě má svou funkci ve společnosti. Ale z hlediska legislativního a sociálního postavení? Neočekávám vůbec, že by se to v rámci Národního plánu obnovy podařilo posunout tam, kam by si to přáli umělci sami. Obávám se, že vznikne další přílepek k zákonu o některých druzích podpory kultury, protože nikdo nemá zájem vytvořit samostatný zákon o kultuře, natož statusu umělce. Nejsou dostatečně navázané mezirezortní vztahy, především s ministerstvem práce a sociálních věcí. Nejsme tak daleko jako Němci nebo Francouzi…
Přitom máme obrovské množství analýz, šetření a doporučení vznikajících přímo v rámci oboru.
To klobouk dolů před všemi, kteří na těch analýzách pracují. Ale upřímně nejsem velký optimista, myslím že není šťastné ani načasování, kdy by měla být tahle legislativa vyřešená. Do roku 2025 to není reálné stihnout. Takové procesy trvají tři až čtyři roky, aby se analýzy převedly do praxe, vyzkoušely se modely a na všech úrovních vznikla shoda. Je to úkol spíš pro příští vládu. Co je ale zásadní, aby umělecká obec zůstala silná a vyžadovala to, nenechala se odradit. S tím se totiž ze strany politiků dost počítá, že energie opadne, že umělci nevydrží tak dlouho. To je hlavní strategie: Nemluvte o tom, nereagujte a oni zmlknou. Je to pragmatický přístup a my musíme být také pragmatičtí.
Aby se to ale s tou pragmatičností nepřehnalo. Slýchám, že je důležité, abychom argumentovali tím, kolik kulturní a kreativní průmysl dokáže generovat zisku, jenže je opravdu dobře upínat se k takové obhajobě? Abychom nepoškozovali sami sebe.
Tohle jsou argumenty, které se používají od počátku milénia, kdy se dělala i studie na úrovni Evropské unie ohledně ekonomických efektů kultury, přínosů, multiplikačních efektů. Tehdy jsem vlastně byla poradkyní ministra… Samozřejmě jsem mu to do jeho slovníku vkládala, používala jsem stejné argumenty, populární pořád je porovnání s automobilovým průmyslem a podobné strategie, ale vždycky jsem si říkala, že si musíme dávat pozor na to, které jsou hodnoty měřitelné a které neměřitelné. Měřitelné hodnoty existují, nepochybně se projevují v určitých sférách umění více než v jiných, když jde třeba o filmové pobídky, audiovizi, je hodně oblastí kreativního průmyslu, které jsou efektivní v ekonomické sféře. Ale pak máme neměřitelné efekty, nevyčíslitelné ekonomicky, a to je to, co dělá umění uměním. Hodnota kultury je přeci jen v něčem jiném.
Výhledy Tance Praha a čas na odpočinek
Což my víme, ale spíš jde o to, aby to pochopil i úředník… Ale podívejme se ještě na nějaké pozitivní téma. Třeba další dramaturgické plány Tance Praha. Máš v hledáčku nějaké soubory, které jsme ještě neviděli, nebo nová díla známých tváří?
Určitě, v tom jsem optimistka. Třeba už si hrozně dlouho s Markétou přejeme pozvat Liu Rodrigues, viděla jsem od ní fantastické věci a myslím si, že je načase, aby se nám to podařilo. Viděla jsem i úplně novou práci Ohada Naharina pro Batshevu a byla jsem fascinovaná, jak nově k tvorbě přistupuje. Takže máme „v merku“ víc takových projektů. Velké soubory a velká jména, to je něco, s čím potřebujeme konečně po covidové krizi znovu začít s větším předstihem. Teď jsme doháněli, co nám uteklo. Pořád se dají najít díla, která jsou za hranicí našeho běžného evropského vkusu a je to totální úlet, ještě pořád je čím diváky překvapovat. Nechávám věci dozrát a dávám si od představení odstup, pak se o nich bavíme v rámci umělecké rady. Začneme nanovo hned, jak skončí festival. Je to permanentní proces.
Předpokládám, že ta největší a nejvytíženější jména se musejí plánovat několik sezon dopředu?
Je to tak. Máme vlastně poptaných několik velkých jmen a také zjišťujeme, kdy má kdo jaké turné a kdy se můžeme v červnu přesně strefit do jejich plánů. Komunikujeme i se sousedními festivaly, které probíhají v podobném termínu, zvláště když jde o zámořské soubory. V každém případě máme na mysli i ty ekologické aspekty a udržitelnost. Nedávalo by smysl, aby velká hvězda přijela na jedno představení do Prahy, mělo by to navazovat na evropské turné, aby se udělalo kolečko po státech v našem regionu. Zároveň jsem ráda, že vznikl projekt evropských festivalů tance Big Pulse Dance Alliance, protože nám to dává ještě větší prostor ve spolupráci mezi festivaly. Můžeme lépe koordinovat hosty, zároveň také jít do koprodukcí a dávat prostor pro vznik úplně nový projektů, i pro velké scény.
Těch není v Praze mnoho, věřím, že využít O2 arénu nebo Forum Karlín muselo být hodně náročné.
Technické podmínky souborů jsou někdy náročné, stále se snažíme nacházet nové prostory. Tak také došlo letos poprvé ke spolupráci s divadlem Hybernia, na to se těším. Ke spolupráci nás oslovili oni sami, za to jsme vděční.
Vůbec si nevybavuji, že mají tak velké jeviště…
Je hodně široké, to je hlavní. V Praze je to skutečně jediná scéna, na kterou se Jan Martens vejde. Ani Hudební divadlo Karlín nestačí, protože má bohužel portály, které tu šířku nepojmou. Takže pokud nechceme jít do sportovní haly a stavět všechno od a do z, což je extrémně finančně náročné, je jednodušší hledat a nacházet nové partnery.
Jak při tom „divokém“ tanečním životě zvládáš mít rodinu a „normální“ život?
Těžko! (smích) Teď zrovna mi to úplně nejde, protože se nakupila spousta práce. Ale děti mám už dospělé, což je velká výhoda. Mám novou rodinu z Ukrajiny, se kterou žijeme v jednom bytě, to je také ještě úplně jiná dimenze. Ale snažím se najít si trošičku víc času pro sebe. V letošním „výročním“ roce jsem si to dala vyloženě jako předsevzetí, že si každý měsíc vyhradím aspoň několik dní, kdy opravdu nebudu pracovat a budu v úplně jiném prostředí, s jinou partou kamarádů.
Třeba hrát volejbal?
Ano, zrovna dneska spěchám po našem rozhovoru na první zápas sezóny. Už nejsem zdaleka tolik platnou hráčkou, spíš povzbuzující, zapisující, ale nějaký setík si ještě ráda zahraju. Nepřeháním to, tělo si řekne samo, kde má limity. Asi budu hledat nějakou partičku veteránů. (smích) V létě jsem se s partou lidí z DAMU, HAMU a dalších fakult vrátila na vodu, asi po třiceti letech jsem sjela Vltavu a zjistila jsem, že to ještě pořád dám! A jezdím pravidelně lyžovat, Savojské Alpy žádný rok nevynechám. Moje sestra bydlí v Pošumaví na samotě, v bývalé hájence, a já jsem si tam postavila chatku, kam jezdím relaxovat, a to je balzám na nervy. Také tam jezdím, když potřebuji psát… třeba k výročí festivalu nebo divadla.
To je krásně pozitivní závěr, jen bych ještě chtěla podotknout, že o historii Tance Praha, Ponce a současného tance po revoluci by někdo také měl začít psát soustavně. Už je to tak trochu historie.
To jsem si na svých narozeninách také říkala, jenže já jsem strašně špatný archivář. Ale mám předsevzetí, že si na to někoho najdu a poprosím ho, aby naše archivy zpracoval. Kolem Tance Praha se toho odehrávalo spousta právě hned od devadesátek, když začaly vznikat první skutečně profesionální soubory. Je to „pole neorané“, ale na mou povahu to není. Proto jsem se posunula od teorie k praxi, k managementu. Pro mě je mnohem zajímavější dívat se do budoucnosti, mapovat, co je, a to, co považuji za zajímavé, posílat mezi lidi. To mě baví.
A to je také výborný konec našeho povídání – bylo dlouhé, ale myslím, že je dobře ho tak i zachovat. Já už jen přeji hodně zdraví a dobré klouby na tanec i volejbal do dalších let!
LK
Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha, z. ú., manažerka, zakladatelka divadla PONEC a neúnavná advokátka současného tance. Po humanitním gymnáziu a dvouleté praxi v cestovním ruchu studovala dva roky na Vysoké škole ekonomické ekonomiku cestovního ruchu. Během 2. ročníku VŠE složila úspěšně zkoušky na AMU kde studovala teorii tance v letech 1985–1990. V posledním roce studia získala devítiměsíční stipendium francouzské vlády v Paříži, kde navštěvovala přednášky na Sorbonne a na Université Paris VIII. Zároveň již připravovala první nezávislý ročník festivalu TANEC PRAHA. V létě 1991 poprvé stála v čele tohoto festivalu a na podzim 1991 obhájila diplomovou práci a složila státnice na HAMU. V listopadu téhož roku založila občanské sdružení Tanec Praha, které se v souladu s novými zákony ČR stalo pořadatelem stejnojmenného festivalu a později rozšířilo svou činnost o řadu dalších aktivit na podporu českého moderního tance, vzdělávání a vytvoření první stálé taneční scény v Praze.
Během práce pro Tanec Praha byla vybrána k několika dalším zahraničním stážím: (Švýcarsko, USA, Velká Británie, Francie. Přijala členství v některých významných mezinárodních sítích, především IETM (Informal European Theatre Meeting), kde byla v letech 1999–2002 členkou Rady (Council), a přijala členství v mezinárodní jury Aerowaves (od r. 1996) a Umělecké radě mezinárodního festivalu televizní tvorby Zlatá Praha (v r. 1999).
V České republice se jí podařilo kromě pořádání každoročních festivalů TANEC PRAHA (červen) a České taneční platformy (duben/květen) vyhrát veřejnou soutěž na kulturní využití bývalého kina Ponec, kde v roce 2001 otevřela první stálou taneční scénu v Praze. V rámci aktivního prosazování nezávislých subjektů v ČR založila VSNNOKU (Volné sdružení nevládních neziskových organizací v kultuře a umění) a byla po tři roky členkou Rady vlády pro nevládní neziskové organizace.
Roku 2003 byla prezidentem Francie jmenována Rytířem řádu Za zásluhy (Chevalier dans l´Ordre national du Mérite) díky své aktivní činnosti na poli mezinárodních kulturních výměn V roce 2004 byla jmenována členkou České komise ITI (International Theatre Institute, UNESCO).
V letech 2006–2008 pracovala jako poradkyně náměstka ministra kultury pro živé umění, posléze jako poradkyně ministra. Několikrát se jí podařilo získat podporu programu Culture, později Kreativní Evropa. Aktivně se věnuje kulturní advokacii s vizí lepších podmínek pro tanec v ČR.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
