Slavnostní tečka Pražského jara s pokorou a uměřeností
Christoph Eschenbach je žijící legendou klasické hudby. Mezinárodně uznávaný dirigent a klavírista vystupoval na Pražském jaru již v roce 1968. Jeho dirigentským mentorem byl mimo jiné Herbert von Karajan. Během své dlouholeté kariéry vedl jako šéfdirigent několik orchestrů a současně hostoval u všech významných světových ansámblů. Eschenbachova úctyhodná diskografie zahrnuje nahrávky za více jak pět desetiletí jeho umělecké činnosti dirigentské a pianistické, v širokém repertoárovém rozptylu od Bacha po soudobou hudbu.
Ligetiho legendární Atmosféry jsou jedním z prvních témbrových děl (psal se rok 1961, když Ligeti pečlivě vypracovanou skladbu, čítající až padesát hlasů, zkomponoval). Rodák z rumunské Transylvánie se řadí mezi avantgardními skladateli k nejlépe srozumitelným i pro širší veřejnost. Dirigent si vybral právě tuto skladbu, s převažující jemnou dynamikou, pro svůj kontrast s monstrózní symfonií Ludwiga van Beethovena. Důvodem je rovněž tradiční dramaturgie Pražského jara spočívající v provozování děl vázaného k nějakému výročí. Tím bylo 100 let od narození Gyorgy Ligetiho (28. května).
Skladba Schicksalslied (Píseň osudu) je typickým příkladem Brahmsova kompozičního stylu, spočívajícího ve zpracování romantické látky klasickými prostředky. To se v obecné rovině vyznačuje ve formotvorné práci či kompoziční technice. “Mozartovsky” znějící sbory zpívají poezii Friedricha Hölderina, který byl klíčovou postavou německých literárních romantiků. Píseň osudu je, na německé poměry, spíše komornější kantátovou skladbou, se stopáží pouhých patnáct minut. To spolu s neodolatelnou líbezností díla přidávalo další body poslouchatelnosti pro obecenstvo onoho červnového večera. Když si uvědomíme, že jde navíc o dílo vysoké umělecké hodnoty, jsou to body i pro dramaturga festivalu (jehož jasné poselství či myšlenka mi nebyla v rámci celé festivalové události tak zřejmá, jako právě v tento večer). Brahmsova humanističnost hezky mimohudebně koresponduje s dramaturgií beethovenovského závěrečného koncertu. Zařazení této málo hrané “sborové balady” velmi dobře zapadalo do dramaturgie koncertu a to nejen čistě praktickým využitím vynikajícího Pražského filharmonického sboru, pod vedením Lukáše Vasilka. Dramaturgie koncertu tedy byla působivá.
Ligetiho hudební plocha, upředená skladatelem patentovanou “mikropolyfonní” technikou, zdála se býti hrána uměřeně. Bez okázalosti. Pokorně, s přihlédnutím k celkové dramaturgii. Tak se to zdálo být v pořádku. Vždyť hudební vřava měla teprve nastat.
Interpretace Brahmse byla pojata s podobnou pokorností, kontemplujícímu Brahmsovi navíc dobře svědčící. Pro německého mistra typické používání dřevěné harmonie znělo v podání hráčů prvního českého orchestru krásně a typicky měkce.
Co se týče provedení samotné první věty Beethovenovy 9. symfonie, byl jsem vždy toho názoru, že by se díky svému obsahu měla hrát spíše “con brio”, nicméně s respektem k dirigentovi jsem od tohoto bytostného osobního vnímání postupem večera poněkud ustoupil. Ale trvalo mi to snad až do skončení koncertu nebo ještě pár hodin po něm. Po celou dobu trvání první věty jsem dychtivě očekával větší expresi a naopak požadoval, aby umělec s orchestrem uměřenosti již zanechal a nastolil kontrast. Beethoven přeci naposledy symfonicky řeže osud až z něho třísky, či jiskry ohně lítají. Jsem přesvědčen, že se při provedení slavné skladby (od jejíž premiéry příští jaro uplyne rovných 200 let) musí vždy něco stát. Dlouho jsem měl pocit, že to “něco” ale chybělo. Chtěl jsem, aby skladba “zvedala diváka ze židle”. Věděl jsem, že Beethoven by zvedal, dirigent mu v tom ale jakoby nemohl pomoci. V provedení se má rozevřít střecha Obecního domu a kdosi má sestoupit mezi nás diváky. Od 83letého dirigenta bychom se ale možná měli smířit s jiným podáním, s jinou hodnotou. Nejde překročit svůj vlastní stín a každý má navíc svůj vlastní charakter a tedy i pojetí.
2. věta přinesla působivou barvu lesních rohů, skvělé fagoty, s pregnantním a zřetelným rytmem tympánů a krásnou souhru žesťových a dřevěných dechů. V odlehčeně geniálním scherzu, na svou dobu netradičně zařazeným hned do 2. věty (namísto věty třetí), byl bezprecedentně invenčně používaný tympán zahraný perkusionistou České filharmonie tak jak má být: výrazně, forte, ale s pěknou barvou a zřetelným rytmem.
Před třetí větou přišel na scénu opět sbor a sólisté. To je poměrně obvyklá a dle mého názoru dobrá praxe, neboť se tím vytvoří další pauza a je působivější (zvláště pro neznalého diváka), když sólista začne ve čtvrté větě “z ničeho nic” zpívat, následován sborem, než aby se tak stalo očekávatelně po nástupu zpěváků až před čtvrtou větou. Krásné interpretaci této pomalé věty (o níž B. Smetana prohlásil něco ve smyslu, že “takovou krásu snad ani není možné složit”) nebylo co vytknout. Zaujaly opět lesní rohy, zejména v intonačně nelehkých pasážích pianové dynamiky a překrásné části se souzvuky fagotů a klarinetů. Část, kdy přijdou kontrastní fanfáry, nebyla dynamicky přehnaná (jak se někdy, zejména u německých dirigentů, traduje).
Nástup sóla zkušeného basisty Jana Martiníka, ve 4. větě, se vyznačoval osobitou deklamací, suverénním frázováním a příjemnou českou zpěvností. Tenor (Steve Davislim) zpíval s nasazením a srdečnou emocí. Skvělý výkon byl i v podání obou sólistek, zejména sopranistka Simona Šaturová podržela celkovou interpretaci v těžkých pasážích (Eschenbach s umělkyní spolupracoval již několikrát, a to i v rámci natáčení několika prestižních nahrávek). Sólisté byli nezvykle umístěni na varhanní emporu. V geniálním fugátu jsem naposledy sobecky očekával, že dirigent vybudí hráče k expresivnějšímu výkonu.
Česká filharmonie oplývala vynikající souhrou (například v náročných pasážích polyfonně vedených hlasů v provedení). Hráčům budiž přičteny ke cti i jisté nesnáze se čtením dirigentských gest (zejména z čistě technického hlediska, tedy nástupy, případně metrum, atd.). To ale u 83letého umělce ponechme uctivě stranou. Obecně jsem měl pocit, jako by se slyšitelné vibrace pod taktovkou dirigenta pohybovaly v jistém klidu a moudré uměřenosti. Plný zvuk a čistota intonace České filharmonie, zejména pak ještě ve spojení se skvělým výkonem sboru, jsou nespornou devizou. Večer navodil energii prodchnutou humanitou a dobrotou. Dramaturgie večera se nesmírně povedla. Jímavá byla celková vyváženost a neokázalá moudrost dirigenta. Skladatelé i posluchači byli spokojeni.
Pražské jaro: Beethovenova Devátá
1. června 2023, 20:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program
György Ligeti: Atmosphères
Johannes Brahms: Píseň osudu op. 54
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125
Účinkující
Simona Šaturová – soprán
Lucie Hilscherová – mezzosoprán
Steve Davislim – tenor
Jan Martiník – bas
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Česká filharmonie
Christoph Eschenbach – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]