Zvětšenina nafouklého pytle na odpadky jako metafora současné civilizace

Do Veletržního paláce dobíhám téměř nakvap, lehce promočená, protože právě začala poměrně intenzivní přeháňka, díky které se však před budovou vytváří působivá atmosféra, vlastně trochu apokalyptická. Vcházím do výstavního sálu v přízemí hned vedle prodejny knih a stejně jako ostatní návštěvníci usedám na zem. V pozadí mezi bílými stěnami vyniká obrovský černý a měkký objekt připomínající nafouknutý pytel na odpadky, který i včetně kostýmů vytvořil režisér inscenace společně s Bertrandem Nodetem.

V 16:02 se rozezní sálem hudba, respektive jakýsi neurčitý hřmot a velký černý vak se začíná pohybovat čelem k nám – k divákům, ale pak couvavým krokem se vrací zpět k zadní stěně, což se ze začátku opakuje hned několikrát. Marně vyhlížím živé performery, to naopak předmět nabývá víc a víc na živosti. Až později se z černé masy potupně odhalí šest tanečníků, Tereza Holubová, Veronika Horiacha, Eliška Kirová, Lena Korotkova, Miroslav Kochánek a Eva Urbanová. Zatím se k nám otáčí tak, aby nebylo možné vidět jim do tváře. Jsou jako sochy. Nehybní. Až s výjimkou jedné ženy v bílých poloprůsvitných šatech mají na sobě všichni černý oděv. Přemýšlím, co má tanečnice v bílém symbolizovat. Naděj? Dobro? Jedince, který se postaví ekologicky i lidsky nesnesitelnému systému? Nebo si ji režisér vybral zkrátka jenom pro efekt?

Sálem zaznívá audionahrávka v angličtině, ale skrze šum a hudbu jí nikdo z diváků nerozumí. A je to vůbec potřeba? Přece jen v anotaci se k vlastní interpretaci píše: „Jedná se o mořskou příšeru, ztělesnění kapitalismu nebo klimatických změn? To je na vás. Jisté ale je, že ji nechcete potkat a nechat se jí pronásledovat a zmítat jako skupina performerů.“ Je to jako sen, ve kterém živé nežije a neživé má vlastní dech a tep. Objektovo-taneční divadlo, ve kterém se jen těžko rozlišuje, kdo je kdo. Postupně se aktéři začínají více přibližovat k publiku, a dokonce se k němu otočí i svými tvářemi. Hledí na nás, stále jako sousoší tří, dvou až šesti postav. Připomínají mi gotické sochy a piety. Většinou jeden z tanečníků totiž leží a ostatní na něj nemohoucně zírají. Postupně odstupují od své sošnosti a strnulosti, naopak před černou hmotou začnou utíkat. Svou výraznou gestikou i mimikou nás probodávají skrz na skrz. Že by tohle byla metafora environmentální krize? První ticho a pak jen zmatek? Katastrofa je tu za pět minut dvanáct přeci!

Nakonec přece jen černá hmota překonává hranice pomyslného jeviště a hlediště, do kterého různě v prvních řadách vráží. Ještě, že divákům nechybí pochopení a nechají si její drzost líbit. Pohyb hmoty je naléhavý, jako by nám říkala: „A stejně je to i na vás! I vy mimo tento prostor přede mnou marně prcháte“. Všímám si, jak zvědavci z vyšších pater scénu pozorují a postupně se k nim přidávají další. Zatímco na nás dole působí černá hmota monumentálně, pro ně je to pravděpodobně jen nafouknutý černý čtverec, kolem kterého zběsile pobíhající nějací šílenci – umělci. Nepodařilo se i vlastně takto nezáměrně vytvořit metaforu environmentální krize nebo jakékoliv jiné katastrofy, třeba války? Čím dál je od nás, tím méně ji pociťujeme? Tyhle mé úvahy završí moment, v němž na nás černou hmotu performeři vpustí. Všichni ji neseme na svých rukou a pak vracíme nazpět jim.

Hudba najednou zjemní, tanečníci začínají s černou hmotou komunikovat a opatrně, ale citlivě jí disponují. Hodí ji nad sebe, což je esteticky působivé, a zase chytí. Už se jí nebojí. Už se s ní sžili. Poetika pohybů i tempa je odlišná. Už se neocitáme ve scénách plných chaosu jako z apokalyptického filmu 2012, ale naopak v jakémsi ráji. Set těchto scén mi připomíná jakýsi rajský epilog. Nakonec černá hmota umírá, tanečníci společně do ní udělají díru a pak ji postupně srolují. Katastrofu zažehnali, alespoň prozatím. Takže podle Pietra Marulla není ještě pozdě na záchranu lidstva?

WRECK – The List of Extinct Species
Režie a choreografie: Pietro Marullo
Zvukový design: Jean-Noël Boissé
Světelný design: Julie Petite-Etienne
Měkký objekt a kostýmy: Pietro Marullo & Bertrand Nodet
Účinkující: Tereza Holubová, Veronika Horiacha, Eliška Kirová, Lena Korotkova, Miroslav Kochánek a Eva Urbanová
Psáno z představení 16. 6. 2023, TANEC PRAHA, Veletržní palác