KoresponDance 2023 (3): Mezi českým barokem a horkou Andalusií

Žonglérská procházka prostory zámku nebyla jen obyčejnou přehlídkou dovedností a drobných mistrovských čísel, nizozemská Tall Tales Company jednotlivé scény propojila společným tématem, humorně, ale s jistým podtextem. Od posezení v zahradě, přes zastávku v zámeckém sklepení, v bývalé konírně přestavěné na výstavní sál, na schodišti i v dalších, jinak nepřístupných sálech, odhalovali postupně tři žongléři střípky svého umění. Diváci byli organizováni a navigováni skrze sluchátka, každý vtažen do soukromého vesmíru ohraničeného akustickým prostorem. Tématem celé performativní vycházky bylo výtvarné umění, matematika a kódy. Jistě by je ocenili Bratři v tricku, kdyby byli mezi účastníky, v některých momentech se tahle performance blíží jejich Kabinetu, který mají pojatý jako „odborný“ výklad. Tall tales Company vlastně také, ale nevysvětlují fyzikální zákony kombinací nebo dějiny žonglování, ale ukazuje v této technice také pravidelný matematický kód, kód, v němž lze nakombinovat jakoukoliv variaci a který je také možné vysledovat v různých situacích kolem nás, tam, kde je pravidelnost a struktura, tedy i v architektuře. Celá performance se nesla v takovém matematickém duchu, na jednom stanovišti žongléři představovali geometrickou skulpturu, jinde v rytmu žonglování recitovali nebo jím naopak doprovázeli hudbu, na jiném místě přirovnali žonglovací míčky k pravidelnému obíhání planet kolem hvězdy nebo připomněli, jak je v moderní společnosti člověk před zraky úřadů redukován skutečně jen na čísla, byť má každý svou unikátní kombinaci, kód a pozici v systému. Některé tyto úvahy zdaleka nepůsobily tak humorně, jak byly samy o sobě pronášeny. Tak se úspěšně vyvarovali banalit a zbytečného spektáklu, navíc si ocenění zaslouží propracovanost celého konceptu včetně zapojení technologií a práce s prostorem na míru, který žďárský zámek nabízí.

Dalším site specific projektem jsou Šrámy / La débattue akrobatky Stéphanie N’Duhirahe a jejího souboru Cie Pieds Perchés. Stéphanie pochází ze Švýcarska, ale žije v Česku, a v performanci Šrámy otevírá pohnutou minulost své rodiny, která má kořeny na africkém kontinentu. V historii každého národa se odrazily války, chudoba a problémy své doby, lidé na každém kontinentu v sobě nesou stopy a doslova šrámy těchto událostí, ať jsou to války a hladomory nebo poroba a nevolnictví, snad je jen rozdíl v tom, jak vzdálená tato minulost vlastně je nebo jak dalece se ji ten který národ snaží zatlačit do zapomnění. Je však vepsána do DNA lidí i míst, do paměti prostoru, přírody i staveb. Umělci mají tu výsadu a schopnost tyto staré rány opatrně otevírat a ošetřovat, někdy tak prostřednictvím příběhu vlastní genetické linie pomohou v tomto procesu ostatním.

Stéphanie kombinuje scény závěsné akrobacie na laně, manipulaci s předměty a kontakt s rozpukanou zdí zámku, pohybové akce provázejí útržky vzpomínek vlastní rodiny (které reprodukuje spolu s performerkou, jež tentýž text pronáší v češtině), aby tak vytvořila myšlenkovou a pocitovou mapu nelehkých vzpomínek. Jsou v úrovni prostého konstatování, nikoliv výčitky nebo sebelítosti a nářku nad těžkým osudem rodové linie, a v tom právě ozdravné, že je vše vyprávěno sice realisticky, ale zároveň s odstupem a pochopením. Poetiku performance doplňují také videa, pouť minulostí totiž končí instalací, která vznikla během rezidencí ve Žďáru. Krátké filmy destilují atmosféru místa, které má také hlubokou paměť, v troskách, prachu a staletých puklinách zdí a trámů se skrývají obdobné příběhy. Paměť těla a paměť místa jsou spolu ve vzájemném dialogu.

V sobotu byli diváci svědky výjimečného projektu spolupráce souboru Béatrice Massin a Collegia 1704, hudebníků i sboru. Tanci se otevřel samotný poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, kde zazněla hudba především Jana Dismase Zelenky a Alessandra Scarlattiho, sborový zpěv a současný tanec. Francouzská choreografka vybrala pět tanečníků ze svého souboru, aby oživili tento sakrální prostor coby tančící sochy či postavy, jako vylouplé z barokních obrazů. Tanečníci ve žlutých řízách, dvě dívky a tři muži, splynuli s nevelkým prostorem kaple a oživili ji skutečně originálním způsobem, jakousi pohybovou meditací. Každý z performerů soustředěn sám na sebe a svůj vlastní prožitek těla v prostoru určenému pro duchovní rozjímání, každý se sérií vlastních gest a poměrně minimalistických pohybů. Celý kostel se tak proměnil ani tak ne v divadlo, jako spíše ve velký oživlý obraz, možná orloj.

Už úvodní scéna na prostranství před kostelem připomínala obřad (skvěle by se vyjímala i ve filmu). Řízy mírně vlající ve větru, v barvách jásavého slunce. Prostor kostela je sice nevelký, ale je vzdušný a prosvětlený, neoplývá tou barokní tíhou, která člověku připomíná jeho smrtelnost a pomíjivost života, spíše je jeho atmosféra povznášející, pohled láká do vertikály. Uměřenost výzdoby dojem lehkosti jen umocňuje. Sbor a hudebníci byli před zraky návštěvníků skryti na kůru (dirigoval Diego Cantalupi), tanečníci vcházeli jeden po druhém směrem k oltáři, ale tento posvátný prostor nenarušili. Soustředili se na akce ve výklencích, ať už v přízemí nebo na ochozu, průběžně střídajíce svá místa. Byl to krátký půlhodinový zážitek, propojení barokní hudby a současného tance v minimalistickém provedení. Barokní nebylo jeho tvarosloví, ale vztahování se k prostoru a jeho architektonické symetrii. Nicméně, i když Béatrice Massin říká, že v tak omezeném prostoru nejde dynamičtější tanec nachoreografovat, domnívám se, že právě ve využití celého prostoru ještě rezervy jsou, možná je omezující spíš vědomí toho, že jde o funkční prostor bohuslužeb.

Jiný druh spirituálního zážitku poskytl pak na nádvoří za počínajícího soumraku duet Compagnie Monad Yin Zéro. Dvojice tanečníků-žonglérů Cyrille Humen a Van-Kim Tran se v něm už před několika lety inspirovala v tanci dervišů, v tomto propojení tance, rituálu a tranzu, stavu mezi modlitbou a meditací, z něhož ve své choreografii nabízejí náznak, ochutnávku. Je to tradice vpravdě fascinující, v této podobě nikde nemá ekvivalentu, ačkoliv i u asijských tanců známe rituály, které dokáží přivést do stavu vytržení. Jde o nástroj komunikace s vyšší mocí, napojení na duchovní podstatu. Duo, které si říká Cie Monad, ale nemá ambice uvádět diváky do spirituálního světa ani přesvědčovat o tom, zda se tancem a pohybem lze propracovat k duchovnímu poznání.

Úvodní sekvence, podbarvená nahrávkou měkkého hlasu americké zpěvačky Doris Day, byla žonglérská, performeři míčky manipulovali především na vlastních tělech, a to v pomalém tempu a v přísné synchronizaci, jako kdyby se snažili publikum zhypnotizovat. Jeden v černém, druhý v bílém kostýmu se splývavou sukní, které možná něco znamenají, anebo jsou jen výtvarným prvkem zdůrazňujícím jednoduchost a napomáhajícím soustředit se na pohyb. Další nahrávka byla již současná, čistá rytmická linka, která určila tempo ústřední části, víření v kostýmech, jejichž funkci nyní mohli diváci docenit. Tanečníci se na dlouhé minuty ponořili do této pohybové meditace, která byla přeci pouhým setinovým výsekem rituálu, který má potenciál uvést praktikujícího do změněného stavu vědomí. Publikum se neubrání údivu nad dovednostmi obou performerů, kteří se pohybují s plynulostí a lehkostí a nevzdávají se při tanci ani další manipulace s míčky. Sekvence diváky fascinuje a pohlcuje, na nádvoří se zvedá lehký vítr a ve velké vzdálenosti za horizontem dokonce hřmí. Bouře však na tuto část Vysočiny nedorazila. Závěr v rytmu hravé písně rozbil přechozí vzorec, tanečníci jako by hledali znovu rovnováhu a vraceli se do tohoto světa (sami však dokáží vířit po nezměrně dlouhou dobu, aniž by čelili dezorientaci, jejich těla už jsou tomuto způsobu pohybu uvyklá).

V mezidobí mezi workshopy a inscenacemi jsme se během festivalu na malou chvíli sešly také s Jane Fournier, která ač rodilá Francouzka, dokáže se naprosto uvěřitelně a realisticky vtělit v exotickou španělskou tanečnici. Její vystoupení je vlastně těžké označit za sólo, protože hudebník Cédric Froin je pro ni v něm rovnocenným partnerem, ačkoli stojí za hudebním pultem. Povídaly jsme si trochu anglicky a trochu rukama… zkrátka po tanečnicku. Chtěla jsem totiž zjistit, odkud se bere její jižanský oheň a temperament…

„Narodila jsem se v městečku na jihu Francie,“ vypráví Jane, „kde byla španělská komunita. Už jako dítě jsem se tedy setkala s jejich tanci a naučila se je, proto se staly přirozenou součástí mého projevu. Sice jsem Francouzka, Cédric také, ale cítím se vlastně i španělsky – a kdo ví, kde všude máme své kořeny.“ Nejprve ji fascinoval jazzový tanec, ale studovala na taneční konzervatoři, má tedy pevné základy i v akademické taneční technice, věnuje se ale především současnému tanci a tento její projekt – který je zároveň choreografickou a inscenační prvotinou, je v jejím uměleckém životě vlastně výjimkou. „Účinkuji ve dvou souborech a moje interpretační praxe je tedy velmi odlišná,“ komentuje.

Choreografii-projekt Bien Parado uvádí pod hlavičkou umělecké skupiny Collectif La Méandre. Jak vidíme i coby diváci, objevuje se v jejím průběhu jako nedefinovaná postava připomínající poutníka, která ale prochází vývojem ústícím v oslavu tance. „Sevillana je sice párový tanec,“ snaží se Jane pochopit mé otázky, „ale já vlastně tančím ženský i mužský part. A s Cédrikem se vzájemně sledujeme, komunikujeme, ale naše spojení nemá zpodobovat vysloveně svádění nebo milostné pouto, spíše chci vyjádřit, že jsme propojeni jako souznící bytosti, že jdeme společnou cestou a na jedné vlně. K tomu se během tance propracováváme. Také moje oblečení je zcela civilní, až androgynní, nepodtrhuji jím úmyslně ženskost a schválně nechávám ve všem neurčitost.“

A jsou její kalhoty a boty roztrhané schválně? „Nejsou,“ brání se se smíchem. „Není to tak, že bych si koupila nové oblečení a roztrhala ho kvůli představení, prostě stárne spolu se mnou a opotřebovává se. Dělám hodně pohybů na zemi, hodně přízemního flow, takže je to na něm dost vidět. Je to součást cesty, ukazuje, že jsme jako poutníci, jezdíme s naším tancem z místa na místo, takže i oblečení má svou historii.“ Ráda bych se dozvěděla něco víc o sevillaně. Je to vlastně andaluská odnož flamenka, dokonce zřejmě světově nejproslulejší. To je nepřehlédnutelné už kvůli gestům. „Její gesta nemají žádný konkrétní význam, jako folklórní tanec vyjadřuje krásu a energii, paže a ruce jsou součástí charakteru toho tance. Ale ve svém sólu používám i jiná gesta, která mohou nabývat různých významů, ale je to otevřené interpretaci publika. Spojím-li ukazovák a prostředníček, může v určité póze takové gesto vypadat jako požehnání, ale stačí malá obměna a pak to může naopak vypadat, jako že držím zbraň. Já ale význam určovat, předepisovat nechci.“ Její sólový tanec rozhodně vyjadřuje emancipaci a prvky vzdoru, odporu nebo i bojechtivosti jsou podle mne nepřehlédnutelné. Jako divák prý mám právo vyčíst z choreografie svobodně, cokoliv v ní vidím.

Zajímá mě samozřejmě i to, s jakým publikem a jakými reakcemi se setkávají, zvláště v úvodní části, která vyžaduje součinnost. „Nejzvláštnější zážitek mám z jedné reprízy doma ve Francii, kdy bylo na vystoupení přítomno hodně dětí. A byly tam bez rodičů. V té pasáži, kde dělám hodně floor work a pohybuji se dost dynamicky prostorem, mě začaly následovat, jako kdyby chtěly tancovat se mnou, byly v bezprostřední blízkosti a všude pořád za mnou. A ne že bych se přestala na tanec soustředit, to si dovolit nemůžu, ale trochu mě to zmátlo, musela jsem dávat pozor i na ně a rozhodně to byl hodně intenzivní zážitek.“

Byli jste i v nějakých severských zemích, kde byste potkali naopak chladnější publikum? „Nejdál jsme zatím vystupovali v Německu na festivalu v Brémách, hrajeme hlavně ve Francii, ale určitě bychom chtěli cestovat víc a jednou tu zkušenost určitě uděláme. Teď se tedy na začátku srpna chystáme do Dánska na festival Passage, tam to asi bude jiné.“ Jane také učí, na festivalu vedla workshop. Zajímalo by mě, jakého vlastně stylu, jestli učí i hip hop. „Ne, ale lidi si to kupodivu někdy myslí. Učím současný tanec, asi je vidět, že mám ráda floor work. Tady na workshopu byli jak profesionální tanečníci, tak zájmoví. Baví mě to, mít skupinu takhle různorodou, protože neprofesionál možná neudělá všechno podle zadání, ale zase si najde vlastní cestu, dokáže to inspirovat.“ Na další kreaci se ale mladá francouzská tanečnice ještě nechystá, její hlavní práci představuje interpretační činnost. Oba s Cédricem už zase mizí na představení, protože chtějí stihnout i vystoupení ostatních umělců…

Festival každý rok hýří ještě mnoha dalšími aktivitami, například zmiňovanými workshopy s vystupujícími a hostujícími umělci, kteří diváky a návštěvníky pomáhají zasvětit do svých uměleckých disciplín, tanečních i akrobatických. Zároveň nechyběla ani obvyklá, de facto každoroční spolupráce s neprofesionály, tentokrát pod taktovkou skupiny Ferst Dadler. Výstupem je performativní procházka po širokém okolí i areálu zámku, která opět spojuje účastníky několika generací. Na zámek se letos přesunula i free style battle, nad kterou bdí tanečník Kristián Mensa. Během dne tak probíhá několik programů paralelně a návštěvníci mají co dělat, aby všechen program navštívili a „nezbláznili se z toho“.

Čistě osobní dovětek – poslední den festivalu jsem se přesouvala do Prahy, takže jsem celou dobu strávila ve zběsilém tempu a několik produkcí a akcí neviděla. Upřímně řečeno, spěchat bylo zbytečné a instinkt mě měl varovat. Příště už se nenechám zviklat pochybnými pozvánkami a vychutnám si atmosféru festivalu ve větším klidu. Jeden fakt nemusí být úplně u všeho…

Tall Tales Company: Square Two
Koncept: Maartje Bonarius, Harm van der Laan
Vizuální umělec: Don Satijn
Účinkují: Joris de Jong, Sophia Oltmanns, Harm van der Laan
Hosté: Pieter Visser, Cal Courtney, Tedros Girmaye, Lena Kautz
Spolupráce: Sean Gandini
Dramaturgie: Luc van Esch
Hudba: Studio Boeke
Text: Mischa Andriessen
Hlasy: Jasper Boeke (NL), Kevin Walton (EN)
Soundsystem: WG Theatertechniek
Koprodukce: Rotterdam Circusstad

Šrámy/la débattue
Koncept: Stéphanie N’Duhirahe, Cie Pieds Perchés
Účinkují: Stéphanie N’Duhirahe a přizvaní umělci
Přizvaní umělci: Angela Nwagbo, Eliška Mesfin Boušková, Nguyễn Mỹ Ngân/Mor Wen, Jana Korb
Vnější oko pro režii: Marketa Stranská a Morgane Widmer
Vnější oko pro dramaturgii: Melmun Bajarchuu
Zvukový design: Roman Džačar
Producent: Schmilblick spolek
Spolupracovníci: François N’Duhirahe, Valérie N’Duhirahe, Cécile Nduhirahe, Hervé Munz

Béatrice Massin a Collegium 1704: Rezonance
Choreografie a režie: Béatrice Massin
Dirigent: Diego Cantalupi
Tanečníci: Cie Fetes Galantes
Hudební ansámbl: Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704
Produkce: SE.S.TA a Collegium 1704

Hudební program:
Antonio Caldara: Grave per organo solo
J. D. Zelenka: In monte oliveti, Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55
Alessandro Scarlatti: Largo [Sonata I] per violoncello e b.c.
J. D. Zelenka: Omnes amici mei | O vos omnes, Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55
Alessandro Scarlatti: Largo [Sonata II] per violoncello e b.c.
J. D. Zelenka: Caligaverunt oculi mei, Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55
Girolamo Viviani: Passacaglio per tiorba sola
J. D. Zelenka: Sepulto Domino, Responsoria pro hebdomada sancta ZWV 55

Compagnie Monad: Yin Zéro
Žongléři a tanečníci: Cyrille Humen, Van-Kim Tran
Režie: Eric Longequel
Vedoucí produkce: Corentine Poncet
Booking: Céline Sin
Administrativa: Clemence Tonfoni
Produkce: Compagnie Monad