Mime Fest 2023 (1): Mladá pantomima

To&Jen na vlnách surrealismu
Nejprve se pojďme podívat na dvě představení, která uvedli absolventi katedry nonverbálního divadla HAMU. Kam se mladí ubírají, do jaké míry se věnují tradičním formám nebo ohledávají terén jiných žánrů, o tom leccos jejich současné práce napoví.

Projekt Simony Rozložníkové To&Jen, který byl letos její magisterskou absolventskou prací, je propracovaným site specific tvarem, který spojuje výtvarné umění a nonverbální divadlo. V přízemí Městského centra a galerie Polička se site specific performance vyjímala skvěle. Stálé změny pozic diváků-návštěvníků vytvářely navíc iluzi zmnoženého prostoru a přesunu labyrintem: galerií, kde se jeden obraz mění v jiný plynule jako ve snu – tedy ve shodě s postupy surrealismu, který je hlavní inspirací této performance.

Simona Rozložníková performanci věnuje odkazu velké postavy československého výtvarného umění, Toyen. Vnímá ji bezezbytku jako ženu, tvůrčí a zaujatou pro opravdovost a svobodu uměleckého vyjádření, svobodu sebe sama, těla i duše. Pohybová, prostorová i světelná reinterpretace slavných děl slavné osobnosti, která možná byla spíš nebinární bytostí než ženou, pohltí publikum tak jako samotný prostor. Hlavním scénografickým prvkem je netkaná textilie, jejíž pásy roztažené mezi stěnami a výklenky jsou jako závoje nebo blány oddělující různé světy; ze stejného materiálu má performerka vytvořené i kostýmy.

Cesta za surrealismem začíná v chodbě, před tkaninou ozářenou teplým světlem, přecházejícím do chladné modři. Do takto připraveného metaforického plátna vstupuje pomalu umělkyně, aby se po zbytek prvního výstupu vynořovala a zanořovala v protisvětle jako torzo a silueta ženy. Ta, která povstává z obrysu beztvaré hmoty, se formuje a mění, vyrůstá, její ruce opisují stylizovaná gesta, rýsuje se proti záři jako figurka commedie dell´arte z míšeňského porcelánu. Ženská figura se však osvobozuje a ze slupky kostýmu přechází k obrazu jinému, živelnějšímu, zatím však jako přízračná bílá paní, pramáti v chodbě svého hradu zve návštěvníky k dalším obrazům.

Oslavuje volnost pohybu a za jemného šustění sukně pouze decentně naznačuje nespoutanost ženského elementu, bez živočišné dravosti, se soustředěním a jemností. Vstupuje do dialogu s obrazy z projekce, které pokryjí pohodlně celou stěnu. Jedno ženské tělo na plátně a druhé jako jeho protipól, dvě torza v bílé krinolíně. Zahalená tvář křičící po svobodě, prostor se uzavírá, vstupujeme do jiných obrazů. Performerka nabízí dynamický pohyb, podobný rozbíjení zavřených dveří, v jiném okamžiku mimicky ztvárňuje malířku při práci. Tady vzniká trochu paradox. Ryzí pantomima totiž působí na pozadí absolutní výtvarné abstrakce a vedle civilního pohybu spíš rušivě. (Samozřejmě, že studium nonverbálního divadla znamená ovládnutí techniky mimu a je jaksi očekávatelné, že v absolventské práci ji performer prokáže… Ale ve chvíli, když inscenace dokonala tuto funkci a je už jen uměleckým dílem s vlastním životem, není nutné držet se všech jeho částí.) Stínohra je výtvarná a do díla zapadá, ale imaginární malba je zbytečně zdvojeným významem, neboť všichni víme, že Toyen byl/a malířkou, a zkrátka z performance trčí… Opravdovost postavy ženy a umělkyně tu přeci podtrhují docela jiné chvíle, třeba když performerka zapaluje cigaretu nebo pomalu vstupuje do vany s vodou. Jsou to všechno úkony stylizované v rámci civilního projevu, zvýrazňující fyzickou prezenci ženy umělkyně – skrze tuto civilnost a soustředěnou tělesnost se manifestuje její svoboda, její svébytnost, vědomí sebe sama a přemýšlivý duch, to, co nám autorka odhaluje o své Toyen.

Jiný obraz inspiruje k surreálnému výjevu se zubní pastou, a tak se stále pohybujeme v hájemství snu či podvědomí, na dosah nočním můrám. Prostor rozehrává přízračná projekce, v níž ožívají tančící ženské siluety, další vlna, další vrstva svobody a volnosti, jiný druh exprese. S jinou metaforou a jiným obrazem se překlopíme k černé eleganci, kde černá není smutná, ale svobodná, duch malířky ožívá v noblesní vznešenosti a každý zpomalený pohyb, kapka vody i zavlnění cigaretového dýmu vysílají světu zprávu o její hrdé existenci. Mezi inspiracemi samozřejmě nechybí ani ten nejslavnější obraz – Spící, trojrozměrná silueta ženy se síťkou, postava vyprázdněného nitra, možná ta, která opustila své tělo a toulá se cizími krajinami. Performerka nesahá ke kopírování obrazů ani v jednom případu, komunikuje s nimi vlastním pohybovým a vizuálním jazykem, který je, jak již jistě vyplynulo, založený na čisté fyzické přítomnosti v tady a teď a na výtvarném dialogu. Výlet do surrealistické krajiny je dokonán.

Všimli jste si někdy, že dnes pod pojmem „plátno“ daleko častěji myslíme na filmové nebo projekční, a ne malířské? Performance To&Jen je uvozena citátem Toyen: „V potemnělém sále života sleduji projekční plátno svého mozku.“ Ano, dnes mnohem častěji malujeme na plátna živé a neustále proměnlivé obrazy, které nezůstávají zachyceny v čase. Podobají se snům, které také mění svůj tvar a obsah i ve vzpomínkách, nezachytitelné. V tomto představení se setkalo obojí – ono ale ani není nutné, aby si diváci toto vše uvědomovali. Zásadní je zážitek a prožitek, kterého se jim dostává. Potlesk je zasloužený.

Nekorektní fejetorecenze na černou grotesku
Matěj Petrák přinesl na Mime Fest také svou absolventskou práci, nefalšovanou grotesku Memento mori, která ukazuje, že pantomima není mrtvá, i když o šibeniční a černý humor tady rozhodně není nouze. Inscenace, která by určitě potěšila i mistra Erbena. A lampa ještě hořela… jen kdyby chtěla hořet i ta proklatá svíčka. Kdo je ústřední postavou tohoto sóla? Možná je to hrobník, ale vypadá až podezřele podobný bytostem z čeledi nemrtvých, rodu Necronomicus Zombicus. Ale zřejmě nedělá nic jiného než svou práci. Ostatně – byli jste někdy v hrobníkově kanceláři? Tak vidíte, já taky ne. Váš pohřeb – naše radost. (Mates sice píše, že se jmenuje Azrael, ale to mi nějak nesedí – vždyť přece všichni víme, že Azrael není žádný anděl smrti, ale kocour, který neúnavně bojuje proti malým modrým skřítkům po boku svého zásadového pána Gargamela).

Dobře, dobře, tak teď tedy trochu vážně – pantomimická groteska naditá černým humorem Petrákovi rozhodně sedne. Je typem zmatkáře (také si takové role vysloužil i v Laterně magice v představeních pro děti), který chce ve své práci poctivě vyniknout, ale jeho roztržitost a nervozita je vždy překážkou. Raději by se zařadil mezi ty, o jejichž poslední osud se musí starat, ale darmo mluvit – vždycky když se už už blíží úspěšný konec, probudí jej umíráček a musí se jmout evidence nového obyvatele záhrobí.

Inscenace je protkaná situační komikou a chvílemi je tak černá, že by mohla z fleku jít česat bavlnu (já vím, že je to nekorektní, ale to je celé Memento od začátku až do konce taky!), kde k vrcholům podle mne patří akce urna a pivo a zpopelněný psík. Ale lepší neprozrazovat, abyste měli motivaci si někdy zajít na reprízu, až bude ta příležitost. Ve chvíli, kdy shora zacinká ono příslovečné „šup-tam-s-ním, šup-tam-s-ním“, vydává se náš úředník chtě nechtě do práce a tady se mění klaunérie v pantomimu. Rychle a výstižně ztvární buď samotný okamžik smrti, nebo také „život v kostce“ každého ze zesnulých, ať už je příčina jeho skonu jakákoliv. Akce mají opravdu rychlý až zběsilý rytmus, takže chvílemi nestihnete zapnout všechny synapse a pochopit každé gesto a sled událostí. To snad není ani pantomima, to je tornádo.

Slíbila jsem vážnost a zase se to nepovedlo, takže ještě jeden poslední pokus o seriózní hodnocení. Matěj Petrák koncentroval do svého představní fyzický mimus i klaunérii, a obojí mu vychází. V závěrečné scéně, kdy konečně přijde na zaručený prostředek, jak se sprovodit ze světa, se už pohybuje trochu na hraně snesitelné otevřenosti, ale humorná stránka akce funguje až do poslední chvíle, i když je tak šibeniční. Performer má propracovanou mimiku a dokáže se bleskově přeorientovat z akce s rekvizitami k čisté pantomimě. Otrávený úředník i přesvědčivá mrtvola. Jeho fyzická kondice sice budí respekt, ale chlapecký výraz mu přes všechnu muskulaturu dovolí zahrát v několika vteřinách i plaché dítě. Má do budoucna poměrně široký výběr, jakým typem mima anebo klauna se chce stát, protože mu sedí i lyrika i situační humor a nebude mít problém se ani „přehrát na charakter“. Jeho práce je teď plná detailů a narážek, které sotva dozní a už je nahrazuje další gag, takže se zdá, že nápadů má opravdu na rozdávání a může si dovolit jimi hýřit. Na druhou stranu diváky to udržuje v permanentní pohotovosti. K úspěchu v Poličce jistě přispělo i rozdováděné publikum, které Matese Petráka odměnilo neutuchajícím smíchem a potleskem ve stoje. Ale i jinak jde zkrátka o vydařený kousek, který se bude dobře vyjímat v divadle i na festivalech.

To&Jen
Koncept, režie a hra: Simona Rozložníková
Kostýmy: Aleš Vancl
Foto: Nikolay Tretyachenko
Za podpory: HAMU
Na Mime Festu uvedeno: 20. 9. 2023, Městské centrum a galerie Polička

Memento mori
Autor, režie, hraje: Matěj Petrák
Vedoucí práce: Roman Horák
Hudba: Ivo Sedláček
Na Mime Festu uvedeno: 21. 9. 2023, Divadelní klub Tylova domu