Mime Fest 2023 (2): Střípky, pohádky, zážitky
Ve znamení klubíček
Pokračujme v naší reportáži. Mime Fest je koncipovaný pro celou rodinu, takže mnohá představení pro děti si mohou užívat i dospělí. Univerzální tvorbu s přesahem nabízí například uskupení FysioART, které se střeží křiklavosti a infantility a stojí v opozici k mnohdy až dryáčnickému projevu některých tvůrců, kteří mají pocit, že v produkcích pro děti se musí hlavně hodně křičet a přehrávat. Jenže děti nejsou hloupé, leda že jim svou neodborností příliš brzy zkazíte vkus.
FysioART, jenž ostatně staví především na nonverbálním projevu, vnímavost a inteligenci svého diváka nepodceňuje, naopak pěstuje v publiku vkus a přiměřeně věku přináší i edukativní rozměr, inspiruje a snaží se hravostí obohatit. Jejich inscenace u dospělého promlouvají k vnitřnímu dítěti a to, jak dokáží zaujmout děti skutečné, je dokladem pedagogických zkušeností a pečlivé inscenační práce. Scéna, rekvizity, zvuk a hudba, to vše a často i další složky tvoří celek, v němž má každý prvek své místo a důvod v představení být. V inscenaci Nina plete slona, jež patří mezi ty nejnovější, se s pohybovým divadlem potkává osud továrny PLETA z Banské Štiavnice, do které přichází na návštěvu holčička a má speciální zákaznické přání – dostat pleteného slona. I jiní mají svá přání, snad je možné si je všechna splnit právě zde, v továrně, kde vládne vlna, špulky a jehlice? V intimním a křehkém světě pohybového divadla je možné takřka cokoliv.
Od výchozího bodu se odvíjí příběh, který je záminkou k rozehrání stínového i pantomimického divadla i rafinované manipulaci s objekty. Není tu však nic zbytečného nebo okatě zdůrazňujícího techniku samotnou, ani pohled nebo krok navíc. Naopak je to velký prostor pro zapojení smyslů a malí diváci musí použít vlastní fantazii, aby se dostali do samotných útrob pletacích strojů, jež ožívají díky čtyřem performerům a několika rámům, jež mohou být stejně tak dobře okny či obrazy jako branami do světa imaginace. Dětské publikum se seznamuje s rozdílnou dynamikou pohybu, se zkratkou, klubíčka vlny se mohou stát očima a ušima, z cívek vzniká radiopřijímač i celé soukolí stroje. Je to především čistota prostoru pro fantazii, co je tak důležité u představení pro dětského diváka, a to se mu dostává.
Nechybí komické číslo s pletením svetrů, které hlavní hrdince ne a ne sedět, ale mohou posloužit jako docela jiná rekvizita. Anebo nekonečná šála, po které lze vystoupat až do vesmíru, kde se klubka mění ve hvězdy a planety a kde se diváci chvíli ocitají v jakémsi útulném bezčasí, kde tma není nebezpečná nebo nepřátelská, ale naopak je spojencem. Nevtíravá a rytmická hudba už jen samozřejmě koresponduje s každou situací a s každým charakterem pohybu. Diváci si z inscenace odnášejí i svého druhu poučení – že z každé bezvýchodné situace vede nějaké řešení, byť znamená úplnou proměnu prostoru nebo účelu věcí.
Show patří k věci
Americký komik, herec a mim Peter Shub, který předával své umění na workshopech (jak s ním, tak s Nolou Rae ještě přineseme rozhovory) představil v celovečerním programu na velkém jevišti Tylova domu svou esenci komiky. Není velká divadelní scéna pro jednoho jediného člověka příliš rozlehlým teritoriem? To je jen zdání. Záleží totiž na osobnosti a na její prezenci, a Peter Shub má techniku, zkušenost i charisma. Volný proud scén a nápadů jen zdánlivě náhodných a impulzivních, ve skutečnosti ale prokomponovaná dramaturgie a každé gesto i rekvizita na svém místě. Stačí, aby hovořily hercovy oči a publikum v napětí vyčkává, kam se bude akce vyvíjet dál. Stačí pohyb jednoho prstu a mimika, špetka iluzionistiky, hra se zdánlivě obyčejnými rekvizitami, jako je skládací stolek a mikrofon, a diváci skoro nestačí sledovat proměny situací a významů. Zároveň přesně vybalancovaná hranice humoru, tak aby nebyl nevkusný, i když stojí na prahu tabu, právě tak odměřený, aby vtip vzbudil smích s kapkou provinilosti, ale ne negativní odezvu. Balancování na hraně je vůbec mistrovským rysem, protože plavat v průměru nebo bezhlavě provokovat dovede každý, ale pohybovat se po útesu nad propastí je nejvíc fascinující. Peter Shub je typ hlavně klaunský, ale využívá i fyzický mimus, zároveň se nebrání mluvenému slovu ve scénách, které mají připomínat stand up, ale jsou velmi dobře připraveny. Nejzajímavější je možná poodstoupit ze své vlastní role a sledovat, jak dokáže performer publikum přimět k interakci a participaci, a je to i trochu mrazivé. Stává se až překvapivě snadno dirigentem orchestru, ale složeného z hráčů, které nikdy předtím neviděl. Pravda, ve většině připravených a rozhodnutých spolupracovat, ale přece jen… I zdánlivě nevinné umění komiky odhaluje o člověku a jeho povaze více, než si uvědomujeme…
A teď zase trochu méně vážně…
Open Mime Stage jako tečka za pátečním večerem a za hlavní částí festivalu přinesla divákům intenzivní zážitek, záblesk pozlátka, uvolnění, přátelství. Nikdo neví, co čekat a všichni jsou si rovni. Celý program byl samostatnou divadelní událostí, která návštěvníky klubu pomyslně přenesla do Francie, která je s nadsázkou považovaná a vnímaná jako kolébka pantomimy (i když my Češi víme své!) Naskočit na vlnu vaudevillu není možná tak snadné, jak se zdá, protože divadelnost v sobě obsahuje svobodu, a být konfrontován se svobodou, s tím, že si ji dopřává a dovoluje někdo druhý bez zábran, může být paradoxně velmi nekomfortní zážitek. Pak se ale vyjevuje jiná rovina umění a určitá (neočekávaná) hloubka zábavy. Kužel světla jako by nemířil na scénu, ale na divákovo podvědomí. Záleží na tom, jestli člověk zůstává u prvopočátečního nárazu, nebo jestli opravdu chce zjistit, co ta bariéra znamená, proč a co provokuje a z které strany je vůbec vystavěna – zda náhodou není právě vybudována na straně divákově, protože věci jsou málokdy tím, čím se zdají na první pohled být.
Program Open Mime Stage stál a padal na okouzlující postavě konferenciérky, jejíž reálné já se rozpustilo tak dokonale v postavě tajuplné francouzské femme fatale, že hledat její skutečnu identitu je zcela bezpředmětné, a naopak by byla škoda tohle kouzlo okamžiku porušit. „NaThalia“ (jak znělo jméno této průvodkyně) přišla jako z jiné planety a ozářila obzor šarmem filmové hvězdy, kometa s plavými vlasy a roztomilou dikcí. My, kteří ovládáme toliko jazyk anglický a německý, jsme se v projevu orientovali snad jen díky vášnivému zaujetí pro detektivní seriály s Herculem Poirotem, nešlo ale o to sledovat tok myšlenek, nýbrž o atmosféru.
Na open stage, otevřené jeviště, se mohou odvážlivci a zájemci přihlásit předem, nebo i v průběhu festivalu, a tak se vedle sebe na jedné scéně ocitnou účinkující v nejroztodivnějších fázích uměleckého života a také v různé míře instantní kompozice a nápadu. Představili se například studenti katedry nonverbálního divadla, a to už od druhého ročníku. Tři etudy studentek třetího ročníku, který už zformoval i vlastní umělecké uskupení (vystupují pod názvem Neviditelné děti), to byla ukázka klasické pantomimy. Ať už to byla mladá manželka cestující vlakem na zálety, vyčerpaná číšnice nebo dlouhá krásná etuda čerpající z Marcela Marceaua, tahle esence byla odzbrojující. (A měla by být k vidění častěji, což snad bude, pokud se zformuje stálý soubor.)
Nechybělo komické pantomimické číslo dirigenta s kouzelnou taktovkou, jeden krátký a improvizovaný stand up, jeden dojemnější příběh z cirkusu, dokonce i současný tanec anebo vystoupení nejmladší devítileté účastnice festivalu. Mimochodem, proč si konferenciérka vybrala pro své alter ego jméno Nat(h)alia, tedy přesmyčku z francouzských a českých jmen, není velkým hlavolamem, protože večer byl věnován památce skutečné Natálie, která opustila příliš brzy nejen svět divadla a pantomimy, ale i tuto zem.
A tajemná průvodkyně s plavými vlasy a kočičíma očima? Ta se po představení rozplynula jako přízrak. Jako by k nám přišla ze samého středu zuřivých živlů, přiváta coby chaluha za vichřice a nyní se k němu zas navracela, jak by řekl jeden britský klasik…
Na Mime Festu ale nebyly jen show, ale i celovečerní produkce, které se pantomimy dotýkají jen lehce, patří ale do rodiny nonverbálních inscenací a většinu už známe. Například Laterna magika vyslala Krajinu těla, která pro prostor Tylova domu doznala určitých změn a modifikací, z nichž ne všechny byly na škodu. Například úvodní obraz se skutečnou krajinou lidských těl vytvořil prolog, který může být pro publikum užitečný pro uvedení do kontextu díla a jen prospěje, zůstane-li zachován. A v zásadě nevadilo ani to, že se nemohla pohybovat projekční plátna. Polyekran jako koncepce zůstal, jen už nešlo o kinetickou scénografii, o to více však bylo možné filmové obrazy nerušeně zkoumat jako výtvarné dílo. Jinou zkušenost zase přinesly Baletky Miřenky Čechové a Spitfire Company, přenesené z komorního prostoru Paláce Akropolis na velké jeviště. Každá modifikace měla svá specifika, každá byla funkční po svém. Rodinné publikum potěšil Michal „Teacrobat“ Mudrák se svou kočovnou kavárnou, ve které ukazuje, že není třeba stát nohama na zemi, ani když potřebujete upéct perník, a svůj Kabinet žonglérských kuriozit přivezli pro představení pro školy také Bratři v tricku.
Mime Evening aneb Who? Franz Liszt? Never heard of him, wrong number.
Každý ročník festivalu Mime Fest vrcholí v sobotu velkým galavečerem, kterým je Mime Evening. Gala je ale možná trochu zavádějící, protože spíše než okázalou slavností má být zábavný, svižný a barvitý. Není ani určen k nějakému závratnému hodnocení, jediným kritériem je, zda se diváci baví nebo alespoň zůstávají ve střehu a soustředěné pozornosti po celou dobu programu. Letošním trochu neočekávaně provázel komik Trygve Wakenshaw, kterého si můžeme pamatovat z loňského ročníku, když v Poličce účinkovat s celovečerní show. Ačkoliv je Novozélanďan a není tak zcela vybaven pro moderování v češtině, dramaturgicky se dokonale hodil do koncepce festivalu. V pátek nerozumělo publikum konferenciérce, v sobotu nerozuměl konferenciér publiku. Může být něco trefnějšího na festivalu bláznovství, kterým pantomimické umění je?
V programu nechyběla tradiční pantomima, akrobacie a nový cirkus ani to, co bychom mohli označit jako čistokrevnou show. Tylův dům byl zaplněn téměř po střechu a téměř dvouhodinový program uplynul závratnou rychlostí. Podíl pantomimy spolu s klaunérií proti novému cirkusu byl relativně vyrovnaný. Žánr, který dal festivalu vzniknout, zastupoval jednak jeho umělecký šéf Radim Vizváry, který pro tento večer oblékl identitu excentrického klavíristy; s publikem si ovšem nejprve zahrál jako jeho dirigent, aby posléze usedl za imaginární nástroj a prožil s publikem celý koncert, s okamžiky plného soustředění, stejně jako nudy a únavného čekání na závěr nekonečné věty. Klasické gagy stále fungují a publikum umělce, který Poličku jednou ročně učiní pomyslným centrem pantomimy, stále zbožňuje. (Mimochodem, kdo si vzpomněl na starý díl Toma a Jerryho Cat Concerto? Ovšem ujíždějící klaviaturu naanimovali už předtím Warner Bros jejich konkurenčnímu králíkovi.)
Mates Petrák se vrátil ke kostýmu roztržitého pracovníka pohřební služby, ale tentokrát předvedl klasický klaunský souboj s židlí. V typu nešiky se vyžívá, ale čerpá především ze svého fyzického potenciálu, takže mísí dvě polohy: chlapeckého klauna popletu s akrobatem silákem, jeho výkon je zábavný, ale také obsahuje velmi náročné fyzické prvky. Radím vám většinu z nich bez přípravy nezkoušet, i kdyby to náhodou ta samotná židle vydržela.
Večera se zúčastnili také hlavní zahraniční hosté a pedagogové workshopů. Peter Shub se blýskl se zhuštěnou ukázkou svých gagů z celovečerního představení předchozího večera. Nutno podotknout, že stále s bouřlivým úspěchem. Velkou vzácností a výjimečnou událostí však bylo především to, že na mimickém večeru vystoupila také Nola Rae, která nás nechala nehlédnout do marceauovské inspirace coby mimka „dvou tváří“. Charismatická, přesná, hravá, s důkazem, že i na zcela malé ploše lze rozehrát klenot. Pro Mime Fest byla taková chvíle nespornou poctou.
Diváci obdivovali také artistické výkony. Dorazilo trio přátel Martina Illichová, Lukáš Macháček a Jindřich Panský. Martina vybrala do programu jako sólové číslo výstup akrobacie na závěsném kruhu, ve kterém nezapře kořeny gymnastky a sází na své rozsahy a eleganci pohybu. Lukáš a Jindra uvedli svůj duet, který vytvořili už víc jak před rokem pro branický program Miniatury. Tahle byla výrazná a rozhodně stojí za to si ji připomínat. Oba artisté se setkávají na stejné scéně, jeden při zemi v prostoru vymezeném cyr wheelem, jeho alter ego ve vzduchu na strapsech. Dvě kružnice, které se protínají, bratři či sokové. Motiv kruhu je prastarý a víření ve vzduchu odkazuje k dervišským tancům, k rituální podstatě. Jde o silný akrobatický duet plný mužské energie, ve kterém je cítit jasná výstavba a záměr, vedle artistiky i obsah. Rozhodně stojí za opakování a možná by stál i za další rozvedení(?) Celá trojice se pak ještě vrátila s číslem, jež se neslo ve znamení klasické párové a silové akrobacie, Martina nejprve jako loutka, marioneta v rukou obou mužů. V průběhu čísla, v němž všichni tři podávají technicky bezchybný výkon, muži svou loutku uvádějí prostřednictvím kousků šatů do života jako Pygmalion, a to se jim samozřejmě vymstí…
Aby arzenál novocirkusových technik byl úplný, přibyl z Prahy také Jan Jirák, který se specializuje na stojky a obohatil program o sólové číslo s několika stálkami a nechal diváky sledovat pokoření gravitace, za soustředění zenového mistra. Mimka a žonglérka Michaela Stará se představila v tradičním světle, její specialitou je totiž tutting (tanec rukou) a manipulace s pingpongovými míčky, která už k ní patří stejně jako plavé vlasy a křehkost. Sešla se tu skupina přátel a kamarádů, kteří se přišli s diváky podělit o radost z pohybového umění. Co vlastně chtít víc? Na závěr nechybělo světelné číslo Vojty Stolbenka a Lauryho Chanty, které bylo myslím k vidění minulý rok na gala žonglérského dne na Letné a tehdy se mi zdálo pro Mime Fest jako dobrý adept na gala, koncert světelných nástrojů, trochu iluzionistický a trochu žonglérský, který by šlo posunout a využít i divadelně. Z řady převážně efektních čísel se totiž může vyklubat velký potenciál co do využití nové techniky pro klasický jevištní tvar.
Setkání příznivců pantomimy tradičně skončilo společnou zábavou a Polička se v novém týdnu opět stává městem Bohuslava Martinů. Tradice Mime Festu je ale už pevně zakořeněná a přinejmenším mimické studentstvo z ní maximálně těží. Každý rok tu načerpají inspiraci, která jim zůstane v krvi a ponesou si spolu s diváky do života další krásnou vzpomínku.
Nina plete slona
Autor, režie, výprava: Hana Strejčková
Hudba živě: Vojtěch Bor
Tvorba a interpretace: Katarína Hudačková, Martina Chmelanová, Josefína Strejčková, Gagik Čilingarian, Filip Novák
Světlo: Tomáš Strejček
Pletené objekty: Maryna Osipova (UA), Světlana Vološina (UA)
Premiéra site-specific projektu (P)LETA: 18. 6. 2022 ve spolupráci s Festivalem Vlnoplocha 2022, Banská Štiavnica
Premiéra: 19. 11. 2022 Městské divadlo Varnsdorf, 20. a 21. 11. 2022 Divadlo BRAVO!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
