Na jubilejní MOVE Fest 2023 (1): THE CHOICE

S částí týmu, který za touto novinkou stojí, jsme před časem publikovali rozhovor, který může posloužit i jako odrazná deska pro výsledný dojem. Co se změnilo, posunulo, co je jiné, než by čtenář byl mohl očekávat?

THE CHOICE jako podobenství o krizi rozhodování a honbě za nedosažitelným množstvím cílů nabídlo divákům možnost vcítit se do některých vypjatých emočních situací skrze energii pohybu. Inscenace je pojata jako taneční divadlo s prvky činohry, kde hybatelem i komentátorem děje současně je herec Igor Orozovič. Patří mu pomyslný prolog inscenace a uvítání diváků a s jeho poznámkami o pravdě, kterou lze vyčíst z očí (text připravil choreograf Asier Edeso se svým bratrem Mikelem) hned kontrastují „slepé“ rámy, konstrukce zakryté černým ochranným filmem, které nic neodrážejí ani nepropouštějí. K úvodu snad jen poznámku, že i když je dramaturgicky opodstatněný, vyvolává dojem, že textu bude v inscenaci více a že podíl činoherní akce bude také větší. Kdyby měla inscenace potenciál na opravdu delší životnost, šel by i prolog zasadit choreograficky více k charakteru tanečního divadla než směrem ke klasickému monologu.

Postava herce není pojmenována, ale není tajemstvím, že jeho volným předobrazem je démonický Woland z Mistra a Markétky, který je strůjcem nevypočitatelných událostí, ale nikoliv ztělesněným zlem – jen umožňuje, aby se zjevilo to zlo, které v sobě již lidé mají a které prorůstá společností. Anonymní postava v choreografii slučuje tak podobným způsobem postavu manipulátora (který však manipulovat může čistě proto, že si to ostatní nechají líbit) a komentátora s ironickým nadhledem, který nedělá nic jiného, než že ukazuje věci v reálném světle.

Tanečníci tvoří trojici charakterů, které vzájemně odlišují kostýmy Hany Valtové a podle předpokladů i odlišný pohybový slovník, který však vychází spíše z vnitřní energie a ze situací, ve kterých se nacházejí, protože choreografie sama zůstává stylově dosti jednotná. Musíme se tedy zasoustředit, aby bylo možné odlišnosti postihnout a definovat. Například Markéta Pospíšilová v sobě hned zkraje ukazuje esenci touhy po svobodě, křehká a současně sebevědomá, s taženými vláčnými pohyby jakoby leopardího těla. Když se dostává do rukou naléhajícího partnera, Saši Volného, rozehrává se tu duet, v němž se mění dynamika a principy opory, tahu, impulzů nasměrování. V duetu je vykresleno, jak se do vztahu nenápadně vkrádá manipulace a snaha ovládat a uplatnit moc, která nemůže skončit nikdy jinak než roztržkou. Různorodé hudbě Bena Stona dominuje klavír, aby se rychle přesunul přes historizující motivy k hravosti synkop. Natálka Paulasová se právě tou, která se zase vyznačuje větší dávkou hravosti a rovněž větším užitím izolací, celkově je však asi jejím emblematickým pohybem vlna.

Mezitím už jsou odkryty i tři kovové konstrukce připomínající rámy (vynalézavou scénografii navrhl Pavel Knolle), které se mohou měnit v pomyslné dveře. Kdo do nich vkročí a bude mu povoleno vstoupit do jiného světa, o tom však rozhoduje tajemný manipulátor. Saša Volný, který s ním přichází do konfrontace, se projevuje jako postava agilní a urputně se snažící proniknout, kam chce, nese znaky prchlivosti a ukvapenosti, netrpělivosti (a z tanečníků má nejcivilnější projev, což jistě nepřekvapí). Jeho odpor vyniká ve fyzickém sólu, v pomyslném boji s rámy, které už nejsou vstupem, ale naopak překážkami, jež je potřeba zdolat a které staví člověku do cesty se zlomyslnou ďábelskostí průvodce. Saša neztratil měkkost pohybu ani schopnost zapadnout do toku choreografie. Odešel vůbec někdy z jeviště?

Tanečníci jsou na sebe napojení i jako skupina, nejsou tlačeni do striktního unisona, ale aby cítili beat v hudbě a sdíleli společné napětí. Je to právě situace, kdy jsou pohromadě a repetitivními a současně nervními pohyby se propracovávají za cíli, které vidí jen oni sami, komentováni přitom sžíravým ironikem, který jejich vyčerpání a honbu sleduje i verbálně popisuje. Je tu motiv absolutního vyčerpání, který podbarvuje zvuk vichru, ďábel připravuje bezvládná těla pro další výstup, protože ví, že jejich honba bude pokračovat. Tanečníci nacházejí vzájemnou oporu a dotek vědomí podpory, ale manipulátor má v záloze další triumf. Loutkou v jeho rukou a vykonavatelkou příkazů, ať už slovních, či zvukových, se stává Natálka, jejíž sólo intrikán nezaujatě hodnotí, jako kdyby seděl v porotě taneční soutěže – tady se nám možná téma může rozběhnout směrem k samotnému tanečnímu oboru a otevřít pár dalších otázek. Interakce s publikem zatím nevychází, ale bude to auditorium od auditoria jiné. V této manipulátorské scéně se manifestuje usilovnost zavděčování se a hraje se tu o hranice nejen svobody, ale i vlastní důstojnosti. To je jistě motiv, který divák rozpozná. Tanečnice na jednu stranu pohotově reaguje na překotné impulzy a zadání, na druhou stranu využívá okamžiky svobody, kdy může její pohyb téct prostorem volně a spontánně. Nakonec se vzepře, ale spíš jen sama v sobě, ne explicitním výkřikem či obranou. Spíš než že by hru ukončila, z ní vycouvá.

Právě tak přehlcení, unavení a uondaní hrdinové, které v jejich posledním vzepětí doprovází plochy smyčců, vzdávají pomalu boj všichni. Je otázkou, jestli docházejí ke smíření, nebo spíš na konec života, když nenápadně opouštějí sál. Ďábelský manipulátor pokládá poslední otázku: „Co když není žádný klíč, protože nikdy žádné dveře neexistovaly?“ Divák jistě odchází i s dalšími otázkami. V jejich formulování mu slovo může pomoci, pokud si odnáší i emocionální a výsostně estetický zážitek.

Záměr tvůrců se snad trochu víc posunul od tématu vysloveného v názvu inscenace k obecnému komentáři naší zrychlené doby, která spočívá v usilovné honitbě. Nejen za požitky a jejich shromažďováním, jak bývá postavena nejčastěji postavena kritika konzumní společnosti, může to být i honba za úspěchem, dokonce i snaha vykonat tolik dobra a zanechat pro ostatní tolik, že kolaps nepřichází z přejedení a pohodlnosti, nýbrž z vyčerpání. Velmi silně vyvstává onen motiv zavděčování se a povolnosti systému. Choreografie zkrátka ožila a jde svou cestou, byť je rámovaná slovy. A také výrazným light designem Karlose Šimka, který pomáhá se strukturováním prostoru a nasměrování divákovy pozornosti. Určitě je to zajímavý průnik divadelního tance, tak jak se vyvíjí ze své linie moderny, a našeho současného a odestetizovaného prostředí současného tance.

Stylově nejblíž má takový projekt na naší scéně k DEKKADANCERS, dokázala bych si jej představit jako součást jejich repertoáru – a to by mu možná mohlo pomoci prodloužit život. Zapadá vcelku do jejich způsobu práce se scénografií, Markéta je členkou souboru, činoherní hlas také není pro Dekka-tvorbu neobvyklý prvek. Nevidím zásadní důvod, proč by k menší fúzi nemohlo dojít.

Na okraj ke slovu

Nejčilejší diskuse se patrně rozvine nad použitím textu, tedy u otázky multižánrovosti. Spíš než nad čistotou žánru (což je stejně proměnlivý pojem) však můžeme přemýšlet nad záměrem a možnostmi. Na diskusi jedna divačka uvyklá současnému tanci poznamenala, že pro ni je slovo zbytečné, protože má raději, když si může významy svobodně domýšlet sama. A Igor Orozovič upozornil na to, že nezkušený divák je naopak u současného tance často zmatený právě kvůli této nechtěné svobodě, touží po porozumění a pochopení a možnost bezbřehé interpretace je pro něj překážkou. My „od tance“ víme, že tancem se nejlépe předávají pocity a energie a že jeho mnohoznačnost je jeho znakem a výhodou. Ale je otázkou, zda je oprávněné se kvůli tomu dívat spatra na diváky, kteří porozumět chtějí. A zda multižánrovost není právě cesta k tomu, jak do světa současného tance přizvat více diváků, kteří s pomocí slova odhodí zábrany a dají šanci pohybu. A posléze si zvyknou na to, že nerozumět je v pořádku, protože pro řadu z nich je to obtížná operace: na porozumění je založeno vzdělávání, a to i humanitní, obsahy a rozbory literárních děl nejsou nástrojem rozvoje žákovy imaginace (kéž by tomu tak však bylo!), ale je více či méně danou nutností – dílu rozumět. Pokud se zároveň od dětství tento apel nekompenzuje skrze jiné zdroje – abstraktní umění, moderní a současnou hudbu nebo moderní a současný tanec, je pak skutečně těžké toto mentální nastavení opustit, aniž by měl člověk podvědomý pocit selhání, protože „nerozuměl“.

Tedy – já bych také nepotřebovala postavu vypravěče, respektive nemusela by mluvit verbálně. Je už jakousi „automatikou“, že tanečníka, který by stál stranou hlavní trojice a v rámci choreografie by manipulovat scénografií i samotnými aktéry, bychom vnímali jako manipulátora a komentátora. Že je nám nabízeno skrze takovou postavu postavit se též stranou a zaujmout jinou perspektivu. Jeho pouhá přítomnost by stačila k tomu, aby taneční divák začal uvažovat o počínání ostatních postav kriticky a aby se snažil vysledovat, o čem vypovídá jejich počínání a jaké zrcadlo nám nastavuje. Pravdou však je, že divák méně zkušený zůstává možná jen v rovině úžasu z fyzického výkonu, především u inscenace, která udržuje estetiku moderního tance a staví na excelenci – což tento případ je (jakkoliv se vedou debaty i o tom, zda je excelence jako taková v tanci přežitek). Pokud mají tvůrci zájem na tom mu sdělit konkrétní myšlenky a záleží jim na pochopení, je tedy vhodné využít činoherní prvek. A to přiznaně a se zapojením profesionála z oboru. Protože je také možnost, aby texty interpretovali sami tanečníci, ale to většinou prostě nedopadá dobře. Naopak oceňuji, když si dovedou tento odstup zachovat. Totéž by mohlo platit pro pantomimu, protože jsem už také viděla pokusy vyjádřit složité děje a konkrétní významy něčím, o čem se autor asi domníval, že je pantomima, ale vznikla jen nesrozumitelná změť gest, která sama o sobě bez techniky a bez pochopení principů jiného žánru, nemají smyslu. Každému, co jeho jest! Otevřené a úmyslné propojování žánrů, které tvůrci vzájemně respektují, má větší potenciál než snaha všechno zvládnout sám. Ráda tedy vidím, když se tak děje.

THE CHOICE
Choreografie a režie: Asier Edeso
Obsazení: Markéta Pospíšilová, Natálie Paulasová, Alexandr Volný, Igor Orozovič
Hudba: Ben Stone
Scénografie: Pavel Knolle
Světelný design: Karlos Šimek
Kostýmy: Hana Valtová
Námět: Asier a Mikel Edeso & kolektiv
Premiéra: 4. 10. 2023, Dům Kultury Poklad, Ostrava, MOVE FEST