PULSAR – Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče

Vypráví o represích a utlačování, obětech a utlačovaných. Je to příběh poetický a ve své subtilnosti se nás může dotknout o to víc.

Co myslíš, co se stane, když si oholíš hlavu, sedneš si do lotosového sedu a zahoříš jako pochodeň? Uslyší tě, myslíš? Přijmou tě? Uvidí, kdo doopravdy jsi?

Tuhle část textu jsem dostala do ruky já. Nese v sobě touhu po autenticitě, po vyjádření, po pravdě a zároveň to, že volání po ní mizí v prázdnotě. Přesto je ale třeba za každou cenu duši nenechat umlčet. Bělorusko zažívá v tuto dobu nejvýraznější vlnu politických represí od druhé světové války. Pronásledování opozičních politiků, aktivistů i umělců jede naplno, a tak je to téma více než palčivé.

Ryzí prázdnota se rozprostírá i na scéně. Na zemi se válí svršky bílé barvy. Čtyři tanečnice se dívají do diváků, ale v jejich pohledu se odráží nicota. Když jsou posléze oděvy svlékány, je to jako pomalé obnažování duše, která chce mluvit.

Tři dívky se v jeden moment vrhnou na jednu z nich. Táhnou ji za rukávy jako na popravu nebo na svatbu? Obmotají ji dlouhými plátny, která za chvíli vypadají jako závoj, když s rukama rozpaženýma jako Ježíš na kříži v čelence s lidovými motivy vychází do popředí a zpívá z hloubky duše běloruskou píseň. Jak svatba, tak poprava tu znamená metaforu vězení, bezmoci a nesvobody. A takových metafor tu najdeme víc. Pletací jehlice, které si dívka zastrčí do vlasů, jakoby procházely přímo jejím mozkem a svetr přes obličej odkazuje ke umlčení, nemožnosti vidět a být viděn v plné pravdě.

Tanečnice rotují prostorem. V jejich partneřině dynamika stoupá. Jedna z nich se začne pohybovat s vykloubenými pažemi, jako by se v ní zrodila síla archetypu čarodějnice. A pak se zase vše zpomalí. Ženy se na všech čtyřech pomalu přibližují ze zadního plánu jeviště směrem k divákům, přehoupávají se jedna přes druhou a zase se zapojují do řady, jako vteřiny a minuty, jako tok času, který plyne navzdory všemu, anebo jako ti, co už se naučili plynout s davem?

Pak se diváci znovu stanou součástí děje. Jedna z performerek se vydá do hlediště a hledá kufr. „Neviděli jste tu můj kufr?“ Atmosféra se změní. „Pojďte se mnou do lesa.“ Diváci jsou vybídnuti, aby se přemístili na jeviště a posedali si dokola. Najednou jsme pozváni do osobního příběhu. Do pokojíku, do „lesa“, dívky, která z kufru vytahuje své vzpomínky – fotky a plakáty. Kolik lidí z Běloruska je kvůli svévolnému zatýkání v exilu, někde na cestě.

Ale zranění také zraňují. Zranění vezmou kameny. Zranění zamíří a trefí tě, trefí se do tebe, sedící v lotosovém sedu. Zranění na tebe budou házet kameny, dokud se nezraní ještě víc. A vy všichni se rozletíte na kousky.

Pulsar uchopil téma závažného porušování lidských práv, používání systematického mučení a potlačení osobní svobody jako jevištní báseň. Ta tíha z ní dosedá na diváka tak nějak literárně jemně. Dává mu prostor. Není bezvýchodná. Ukazuje cestu solidaritě i odvaze jedince. A zejména otvírá celospolečenské téma, o kterém bychom, za časů aktuálních válek, měli vědět a přemýšlet.

Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče
Předloha – umělecký text: no name67 /by/
Překlad, taneční dramaturgie, režie: Tereza Krčálová
Choreografie: Kateřina Stupecká, Helena Ratajová
Odborná supervize: Romana Štorková Maliti
Původní hudba: Jegor Zabelov /by/
Scénografie: Tomáš Žižka
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: František Fabián
Tvorba a interpretace: Tereza Krejčová, Johana Matoušková/Jolana Šturmová, Helena Ratajová, Anna Wollemannová
Projektový kurátor, realizace a produkce: Honza Malík a PULSAR z. s.
Premiéra: 8. 9. 2023, GASK kongresový sál, Divadelní festival Kutná Hora
Psáno z pražské premiéry 21. 9. 2023, Divadlo X10