Klavírista Martin Kasík: Premiérovat novinku známého skladatele je malý zázrak

„Poprvé jsme se pracovně setkali už při přípravě jeho programu na festival Concentus Moraviae 2004, sešli jsme se i jako členové umělecké rady Pražského jara,“ pokračuje Aleš Březina. „Z Martinových koncertů, které mi okamžitě vytanou na mysl, to byla například jeho aktivní účast na znovuotevření rekonstruované Sukovy síně Rudolfina, kde v lednu 2016 vystoupil spolu se svými kolegy Ivanem Klánským, Igorem Ardaševem a Ivo Kahánkem. Nebo jeho vystoupení s violoncellistou Petrem Nouzovským na benefičním koncertě Institutu Bohuslava Martinů, na kterém společně přednesli světovou premiéru nově nalezené Romance Bohuslava Martinů.“

Za několik dní, 12. prosince 2023 vystoupí Martin Kasík v Lichtenštejnském paláci na závěrečném koncertě Dnů Bohuslava Martinů. Tím jsme proto začali:

Váš klavírní recitál uzavře letošní Dny Bohuslava Martinů. Jaký máte vztah k tomuto skladateli? Ptám se taky proto, že právě vy jste představil veřejnosti jeho nově objevenou skladbu.
Martinů mě provází už drahnou dobu, hrál jsem jeho koncerty, mnoho “komořiny”, ale méně sólových skladeb. U tak plodného skladatele jako je Martinů se musí člověk smířit s tím, že “zemře s dluhem”, že si zřejmě nezahraje vše, co by si přál.

Jaký pro vás byl niterný zážitek premiérovat vzácný nález?
Je to malý zázrak, objevit nebo premiérovat novinku tak známého skladatele. Zahrát ji poprvé je jako znovu ji přivést na svět, mám u toho posvátný pocit.

Pro klavírní recitál na Dnech Bohuslava Martinů jste vystavěl nároční program, například dílo Klementa Slavického, jímž se ostatně dlouhodobě zabýváte. Jak byste okomentoval dramaturgii koncertu?
Chtěl jsem představit autory, které mám rád a kterých si cením také pro jejich skvělou klavírní stylistiku. Jsem rád, že zazní Slavického Sonáta Zamyšlení nad životem, která je dle mého soudu světovým dílem. Stále ještě čeká na plné docenění. Slavický v ní odhaluje hloubku své duše, trpící pod jhem komunistického režimu, a nacházející útěchu v Bohu, v rodině a v kompozici.

Váš koncert, stejně jako Dny Bohuslava Martinů, se koná v objektu, v němž jste vlastně doma – znáte ho jako student, pedagog i interpret. Cítíte se v tomto domácím prostředí dobře, dosud vám nezevšednělo?
Cítím se zde opravdu doma, vždyť s HAMU jsem nepřetržitě spjatý od roku 1997. Je to nádherný prostor, dýchající dlouhou hudební historií, kde se inspirace nemusí nijak hledat.

Jste dlouholetým prezidentem jiného prestižního festivalu s velkým mezinárodním ohlasem. Svědčí o tom skvělí hudebníci, kteří na něm vystupují, i významní návštěvníci ze světa. Co je na řízení takto rozsáhlé akce nejtěžší? A je tato zkušenost to pro vás podnětná?
Nejtěžší je asi pocit zodpovědnosti za koncerty, i když reálně do nich nemůžete zasáhnout. I mezinárodní hvězda nemusí mít svůj den a eventuální neúspěch pak na mne dopadá. Naopak skvělý zážitek cítím jako odměnu i pro mne osobně.

Jaké jsou vaše poznatky z koncertování v zahraničí, pokud jde o přijímání české hudby? Vzhledem k vašemu bohatému repertoáru můžete z ní nabídnout velký výběr. Jakou českou hudbu pro zahraniční koncerty volíte a jakou mají posluchači rádi?
Česká hudba je ve světě velkým pojmem, je ale pravda, že ta klavírní ne úplně v první řadě. Nicméně, díky své upřímnosti, trochy lidové inspirace a zvukové podmanivosti je téměř vždy výborně přijímána. Zejména výbornou zkušenost mám s Toccatou Klementa Slavického, kterou jsem mnohokrát hrál jako přídavek. Mnoho lidí se mne pak na ni ptalo a divili se, že tak vynikajícího skladatele neznají. Jeden nedoslýchavý posluchač mi dokonce řekl: „Tak fantastického Stravinského jsem nikdy neslyšel…”

Významnou součástí vašich hudebních aktivit je pedagogická práce. Inspiruje vás osobnost Ivana Klánského, s nímž máte pozitivní osobní zkušenosti?
Měl jsem v životě na kantory velké štěstí. V dětství mě formoval pan učitel a vynikající muzikant Vladimír Křenek, který mě velmi podporoval v improvizaci. Na Ostravské konzervatoři se mne ujala prof. Monika Tugendliebová, která mi předala ohromné množství zkušeností, načerpaných hlavně z ruské školy. A pak, už za studií na konzervatoři, jsem konzultoval u pana profesora Klánského, který mě velmi vedl k dirigentskému přístupu a zvukové vytříbenosti.

Co jste si od něj nejvíce odnesl jako pedagog?
Snažím se aplikovat jeho mimořádné diagnostické schopnosti při zjišťování konkrétních hudebních a technických problémů, i když jsem si vědom, že jsou to věci mnohdy nepřenosné. Jeho pedagogické umění a sugestivnost jsou tak mocné a důvěra v jeho slova tak velká, že jsem si někdy – samozřejmě s notnou dávkou nadsázky – kladl otázku, zda je důležitější, co říká, nebo fakt, že to říká zrovna on a zrovna tímto způsobem. Příklad: nedařila se mi nějaká technicky náročnější pasáž a on řekl: „Zahni o trochu víc druhý prst.” Připadalo mi to jako dost divná poznámka a pochyboval jsem, že to bude fungovat. A ejhle – problém byl opravdu vyřešen… Od té doby jsem měl pocit, že mám co dělat s kouzelníkem.

Kdysi jsem se pana profesora Klánského zeptala na jeho studenty, kterých si zvlášť váží. Není překvapivé, že mezi prvními jmenoval vás. Jsou mezi vašimi studenty a absolventy už taky takoví, k nimž máte podobně láskyplný vztah?
Ano, považuji své studenty tak trochu za své děti a jsem rád, když náš vztah nekončí absolutoriem. Docela často se scházíme a je nám spolu dobře.

Vydal jste dosud více než desítku CD. Jako interpreta vás lze ale taky najít na YouTube. Nepociťujete poněkud úkorně, že desky nahrazuje internet? Mladá generace údajně cédéčka už skoro neposlouchá… Mají vůbec ještě nějakou budoucnost?
Nemám přesný přehled přes počet CD, bude jich mezi deseti až patnácti. Ale k té otázce: Ani já už moc CD neposlouchám, takže to mladým lidem vyčítat nebudu. Bohužel, moc jsme si zvykli na pohodlí mobilu a nevadí nám slabá kvalita zvuku… Ale už se zase vrací audiofilové, čím dál víc jsou vyhledávány i LP desky, takže možná se jedná jen o výkyv.

Dovolte malou regionální vsuvku: Máte vysvětlení pro to, že tolik předních českých muzikantů – teď myslím vaši a vám blízkou generaci – pochází ze severní Moravy? Vedle vás a vaší paní je jich slušný počet. Je to Janáčkovským krajem? Nebo snad úrovní ostravské konzervatoře?
To je těžká otázka. Možná na to má vliv ještě stále trochu živý folklór. Rozhodně však kantoři, na Ostravské konzervatoři to byly zejména dvě profesorky – kromě Moniky Tugendliebové ještě také Marta Toaderová – jednak přitahovaly a hlavně vychovaly mnoho talentů.

Zaujalo mě, či spíš dojalo, že vaše rodné město, Frenštát pod Radhoštěm vás má na svých stránkách jako významnou osobnost. Ne, že byste jí nebyl, o tom žádná, ale jiné obce a města nevěnují kultuře tolik pozornosti. Jak často se vám daří zajet do rodného města, případně tam uspořádat koncert?
Velmi málo, kdyby byly Beskydy, pro mne nejkrásnější hory u nás, blíže Praze, možná bych se ani nestěhoval. Před covidem jsme co dva roky pořádali Frenštátský hudební festival, což bylo vždycky pár koncertů, výstavy, masterclass pro děti. Pak to trochu usnulo. Ve Frenštátě je podivuhodně mnoho kulturních osobností, pořádá se mnoho hudebních festivalů, folklorních akcí, funguje zde vynikající amatérský soubor… Je to krásné místo k životu.

Na závěr přidávám ještě slova Aleše Březiny, protože podle mě vyjadřují názory i dalších Martinových spolupracovníků: „Myslím si, že Martin Kasík patří k nejlépe skrytým pokladům české klavírní školy. A doufám, že se s ním budu v budoucnu více setkávat nejen na samostatných recitálech, ale též ve spolupráci s předními světovými orchestry.“