Václav Petr a Marek Kozák na Dnech Bohuslava Martinů bravurně přednesli violoncellové sonáty

Reprezentativní zástupci mladé české generace interpretů – violoncellista Václav Petr a klavírista Marek Kozák – předali s velkou pokorou umělecká poselství hudebních děl. Na interpretačních pojetích všech kompozic byl znát již rukopis zkušených komorních hráčů, a tak bylo pro posluchače velkým zážitkem sledovat kompetentní práci dua při řešení úkolů v oblasti tempové, agogické, dynamické i barevné. Dramaturgie večera shromáždila do jednoho koncertu Sonátu č. 3 pro violoncello a klavír od Bohuslava Martinů, Sonátu č. 1 pro violoncello a klavír od Alfreda Schnittkeho a Sonátu g moll pro stejné obsazení od Sergeje Rachmaninova.

Jako centrální dílo festivalového večera Dnů Bohuslava Martinů byla zvolena nejoblíbenější autorova violoncellová Sonáta č. 3 z roku 1952. Její prosluněná nálada odráží skladatelův odpočinkový pobyt ve Švýcarsku a Itálii. Z hlediska charakteru hudební invence v ní dominují odlesky nedávno dokončené Rapsodie-koncertu pro violu a orchestr (dokončené v dubnu 1952), jednoho ze stěžejních děl svého druhu ve dvacátém století. Uvedenou violovou a violoncellovou skladbu zdobí společné české pastelové barvy, bohaté uplatnění Janáčkova geniálního modulačního spoje, kdy se s dominantním septakordem nakládá jako s rozvodem subdominanty do tóniky, a především dlouhý řetěz nápaditě aktualizovaných vztahů na úrovni detailu v rovině melodické, kinetické i souzvukové. Prostor, ve kterém se pohybuje popisovaná hudba od Bohuslava Martinů, má často jednoduché diatonické kořeny. Ty někdy narušují vpády tritonových disonancí, a vznikají tak překvapivě moderní tónové souvislosti. Rytmická složka osciluje mezi synkopací a pravidelným rozvrstvením časových hodnot souvisejících s pozicemi základních počítacích dob. Souhrou všech uvedených prostředků dociluje Martinů soudobého výrazu, který neztrácí český národní původ. Duo violoncellisty Václava Petra a klavíristy Marka Kozáka dosáhlo ve skladbě sytých zvukových valér a dalo vyznít všem detailům autorovy partitury. Stejně disciplinované bylo dodržení všech metricko-rytmických předpisů notového záznamu. Za obsažné, a přitom umělecky pokorné podání Sonáty č. 3 od Bohuslava Martinů byli mladí umělci odměněni nadšeným potleskem.

Živá reakce publika byla odměnou i za provedení Sonáty pro violoncello a klavír č. 1 Alfreda Schnittkeho z roku 1978. Patří mezi vrcholná autorova díla, neboť svojí kolážovitě laděnou invenci usazuje do časově promyšleného rámce a dává jí obsahově podloženou tematickou jednotu. Ve violoncellové sonátě již autor těží z dosažených výrazových pozic v Concertu grossu č. 1 pro dvoje housle, preparovaný klavír, cembalo a smyčce z roku 1977 a dalších polystylových kompozic. Alfred Schnittke v první violoncellové sonátě nabízí interpretům sonátový celek, který postupuje sice v jednom proudu, ale ve vnitřním členění obsahuje strmé kontrasty mezi jednotlivými sesazenými větami. Třídílnou kombinovanou formu rámují larga v krajních částech a uprostřed stojí agresívní „Presto“. Jeho energie vyplývá z letící pasážové techniky ve violoncellu a z akcentovaných akordických vstupů, jakýchsi „záseků“ do homogenní violoncellové vrstvy. Violoncellista Václav Petr zde prokázal bravurní prstovou techniku, jejíž výsledek působil jako tajemný šelest z jiného světa.

Duo mladých umělců představilo Schnittkeho dílo ve zcela jiném zvukovém hávu než sonátu Bohuslava Martinů. Obnažili syrový, disonantně příkrý, přesto obsahově velmi ostrý styl rusko-německého autora, jenž byl ve své době zosobněním opozice proti sovětské kulturní doktríně sedmdesátých let. Záměr interpretů poukázat na bolestné disonance byl nanejvýš oprávněný. Ve violoncellové sonátě Alfreda Schnittkeho zaznamenáváme snahu autora tématizovat souzvukové konstelace rezultující z jevu, který je vlastně frapantní chybou v klasické harmonii, tedy rezultující z tzv. příčnosti. Vzniká rozpojením chromatického postupu do dvou hlasů. Řečené rozpojení je zvukově posílené o oktávové rozestupy mezi tóny. Vznikají pak intervaly disonantních velkých septim či malých nón. Schnittkeho progresí tohoto jevu se ve skladbě akcentují harmonicky podané malé nóny, bolestně zaznívající v prostoru quasi romantického homofonního materiálu. Zvukový výsledek získává falešně sentimentální, až tragickou náladu. Autor zavádí též pokřivený valčík, jehož sarkastické dopady jsme si připomněli z autorova Klavírního kvintetu dokončeného v roce 1976, tedy z díla pocházejícího ze stejného období jako sledovaná violoncellová sonáta. Interpretace Schnittkeho Sonáty pro violoncello a klavír č. 1 Václavem Petrem a Markem Kozákem se stala velkým obohacením večera.

Druhou polovinu koncertu vyplnila Sonáta g moll pro violoncello a klavír od Sergeje Rachmaninova. Dílo je datováno rokem 1901. Uvedený rok vzniku je současně rokem dokončení jeho legendárního Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 c moll. Přesto, že violoncellová sonáta je dílo rozměrné, rozkračující se bezmála do čtyřiceti minut, udržel v něm autor formovou jednotu. Ta není v tak vysoké míře obvyklá ve všech jeho kompozicích. Ve violoncellové sonátě vyplynula z ustrojení základního tematického materiálu, kde lze najít společné jmenovatele. Nejvíce je to patrné v sonátové formě první věty „Lento. Allegro moderato“, kde na začátku jednotlivých témat identifikujeme podobné intervalové postupy startující na malé sekundě. Druhá věta „Allegro scherzando“ pak nese v sobě jednotu hybného tempového průběhu i charakteristický tečkovaný rytmus, který prochází oběma nástroji. A tak v druhé polovině sonáty, tedy na místě třetí věty „Andante“ a čtvrté „Allegro mosso“, jež nemají již takové přísné kompoziční ujednocení, jsme se rádi a bez hořkosti zaposlouchali do toku melodií a vznešených harmonií, jež nám zde autor i interpreti předkládali.

Je zajímavé, že za předpokladu předcházejících formově pevných vět přijímáme následnou menší koncepčnost ve strukturálním měřítku. (K podobnému jevu dochází na příklad ve Fibichově melodramu Vodník). Nutno na vrub jediné Rachmaninovovy violoncellové sonáty ještě podotknout, že její kouzlo spočívá též v rovnoměrném vytížení obou nástrojů v rámci skladby. Při zvukově bohatě vypracovaném violoncellovém partu si současně uvědomujeme bohatost partu klavírního. Nezapře, že jeho autor byl koncertní pianista. Klavírním mezihrám je ve skladbě věnován významný podíl. Marek Kozák je všechny podal v duchu virtuózního klavírismu. Po bouřlivých závěrečných ovacích klavírista připomněl letošní výročí narození i úmrtí Sergeje Rachmaninova, a zdůvodnil tím dva přídavky z jeho díla. V Italské polce oba hudebníci zahráli na klavír čtyřručně, což se stalo vtipnou tečkou vydařeného koncertu.

Dny Bohuslava Martinů: Václav Petr & Marek Kozák
5. prosince 2023, 19:30 hodin
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Program
Bohuslav Martinů: Sonáta č. 3 pro violoncello a klavír, H 340
Alfred Schnittke: Sonáta pro violoncello a klavír
Sergej Rachmaninov: Sonáta g moll, op. 19

Účinkující
Václav Petr – violoncello
Marek Kozák – klavír