Světový Tristan v Drážďanech

Pověst o Tristanovi a Isoldě z okruhu artušovských legend patří k nejslavnějším a nejkrásnějším milostným příběhům všech dob. Existují různá literární zpracování této látky, z nichž Richard Wagner při psaní libreta vycházel: Tristan und Isolt Gottfrieda von Strassburg (kolem roku 1210), Roman de Tristan Thomase von Britanje (kolem roku 1155) či Tristrant und Isalde Eilharta von Oberge (kolem roku 1170), Román o Tristanovi a Isoldě je známý také z pozdějšího zpracování Josepha Bédiera. Wagner však příběh geniálně zjednodušil (vlastně ho zredukoval do tří důležitých momentů ve třech dějstvích: „nápoj“, „noční spočinutí“ a „konečné spojení ve smrti“), odstranil všechny vedlejší linie a soustředil se výhradně na vztah Tristana a Isoldy a několik osob kolem této legendární milenecké dvojice. Opera vznikla v letech 1857–1859, když Wagner přerušil zhruba uprostřed Siegfrieda vyčerpávající práci na tetralogii Prsten Nibelungův. Chtěl vytvořit jinou operu, která by mohla být rychle nastudována a uvedena. Nakonec ale vytvořil v Tristanovi a Isoldě převratné a náročné dílo, kolem jehož uvedení nastaly značné peripetie.

Po dokončení opery doufal Wagner v její uvedení ve Vídni, ale tam nebyli schopni Tristana nastudovat, a to ani po mnoha zkouškách (bylo jich mezi lety 1862 až 1864 přes sedmdesát). V roce 1864 se Wagnerova tristní situace – žil na pokraji bídy a jako vyhnanec, do Německa se vrátit nemohl, měl dluhy a byl pronásledován věřiteli, manželka Minna ho opustila – vyřešila, když v Bavorsku nastoupil na trůn mladý král Ludvík II., Wagnerův obdivovatel, a povolal jej k sobě na dvůr do Mnichova, kde se stal skladatelovým přítelem a mecenášem. Tam se také nakonec uskutečnila v červnu 1865 premiéra Tristana a Isoldy, která znamenala i převrat v hudbě jako takové díky svým novátorským harmonickým postupům. Dnes patří ve světě k často uváděným dílům, a to i přes značné nároky, které klade na dirigenta, orchestr, zpěváky, inscenátory i diváky. U nás je naopak právě kvůli těmto nárokům uváděna zřídka, a tak milovníkům Tristana nezbývá než vypravit se na něj do ciziny. Kdo se v lednu 2024 vypravil do Drážďan, určitě nemohl litovat. Zdejší inscenace, která měla premiéru 17. května 1995, se na scénu vrátila po více než deseti letech, poprvé v neděli 21. ledna 2024 a pak ve čtvrtek 25. ledna (další dvě představení 28. ledna a 3. února).

Obnoveného nastudování se ujal německý dirigent Christian Thielemann, který letos 1. dubna oslaví 65. narozeniny. Thielemann, jeden z nejlepších wagnerovských a straussovských dirigentů současnosti, je od sezony 2012/2013 šéfdirigentem Staatskapelle Dresden, tedy orchestru Semperovy opery. V této funkci bude letos v červenci končit a od září 2024 nastoupí jako hudební ředitel berlínské Staatsoper Unter den Linden, kde vystřídá po více než třiceti letech Daniela Barenboima. Thielemann má s Tristanem již bohaté zkušenosti, například jeho živá nahrávka z Vídeňské státní opery s Thomasem Moserem a Deborah Voigt, která vyšla u Deutsche Grammophonu, je z května 2003.

Už od prvních tónů předehry se slavným „tristanovským akordem“ bylo jasné, že půjde o provedení vášnivé, dramatické a energické. Thielemannovo pojetí mělo daleko k pomalým tempům, jak je známe třeba z nahrávek Leonarda Bernsteina nebo Jamese Levina, a spíše připomínalo legendárního bayreuthského Tristana Karla Böhma, ale i nahrávku Carlose Kleibera právě s drážďanskou Staatskapelle. Bylo úžasné sledovat dirigenta a špičkový, nejen operní, orchestr s jejich dokonalým porozuměním a souhrou – Thielemann, který obrovitou a složitou partituru Tristana dirigoval zpaměti, dokázal orchestr neskutečně ztišit, ale i rozvířit v pravé bouři citů a vášní, zrady a osudové lásky. Téměř nikdy nepřekřičel hutný a velký orchestr zpěváky, k čemuž jistě napomáhá i skvělá akustika nádherného drážďanského operního domu, kde se zvuk orchestru i hlas pěvců ve velikém a širokém prostoru nese bez jakýchkoli překážek (pokud tou překážkou nejsou malé hlasy, což ale nebyl tento případ).

V roli Tristana debutoval třiapadesátiletý německý tenorista Klaus Florian Vogt. Bylo jen otázkou času, kdy ke všem dalším velkým wagnerovským rolím, tedy k Tannhäuserovi, Lohengrinovi, Stolzingovi, Parsifalovi, Siegmundovi a Siegfriedovi, přidá i roli z nejnáročnějších, tedy Tristana. A obecenstvo bylo jistě napjaté, jak si Thielemannův častý spolupracovník s Tristanem poradí a jak obstojí hlavně ve vražedném třetím dějství. Vogt roli zvládl se svým světlým, ale průrazným a objemným hlasem bez jakékoli námahy. V prvních dvou dějstvích je jeho role statická, ale ve třetím dějství se naplno projevily i Vogtovy herecké kvality – jeho zraněný, umírající Tristan blouznící po milované Isoldě a marně vyhlížející její loď byl strhující jak po stránce pěvecké, tak i herecké.

Camilla Nylund, pětapadesátiletá finská sopranistka, má s Wagnerem také bohaté zkušenosti, v repertoáru má všechny velké role – Sentu, Alžbětu, Elsu, Evu, Sieglindu, Brünnhildu i Isoldu. Před čtyřmi lety v Drážďanech zpívala Evu po boku Vogtova Stolzinga a Zeppenfeldova Hanse Sachse v Mistrech pěvcích norimberských pod vedením Thielemanna, nyní se tato pěvecká trojice se stejným dirigentem zaskvěla i v Tristanovi. Isolda Camilly Nylund s jejím zářivým, hedvábným, místy trochu ostřejším hlasem byla plná vášně i vzteku a sílící touhy po Tristanovi. Nádherně jí vyšel i samotný závěr, tedy „Liebestod“, a to i přesto, že ji režisér umístil nevýhodně až daleko a vysoko v hloubce jeviště – jako by to ale byla pro Camillu Nylund ještě větší výzva, v dokonalém sepětí s dirigentem a orchestrem se její hlas nesl sálem v zářivé kráse, takže jí diváci věřili všechny emoce. A lyrická krása milostného duetu druhého dějství byla intimní a v úžasné symbióze s hlasem Vogtovým – nezpívali proti sobě jako soupeři, ale skutečně spolu jako milenci.

Neztratila se ani Tanja Ariane Baumgartner, která Brangänu zpívala na podzim 2023 ve Vídni a která nyní v Drážďanech zaskočila za nemocnou Christu Mayer (právě totiž v Drážďanech zkouší roli v nové opeře Detleva Glanerta Židovka z Toleda, která bude mít premiéru 10. února). Její pěkně zbarvený kulatý mezzosoprán se krásně nesl z dáli při obou varováních milenců ve druhém dějství a vhodně se doplňoval s Isoldou v obou dlouhých společných výstupech v prvních dvou jednáních.

Barytonista Martin Gantner byl ideálním Kurwenalem, věrným pobočníkem Tristana, hlasově i herecky. Veliký dojem zanechal basista Georg Zeppenfeld v obou svých výstupech, jeho nádherně zbarvený veliký sametový hlas je radost poslouchat.

Minimalistická inscenace švýcarského režiséra Marca Artura Marelliho, který navrhl i jednoduchou, ale funkční scénu, obstojí i téměř třicet let od premiéry. Jaká to úleva vidět po všech těch Tristanech v obýváku, na hřbitově, na palubě luxusní současné zaoceánské lodi, v bazénku s desítkami dětských houpaček nebo s dvěma obytnými buňkami, jak to inscenují v Berlíně či Vídni, klasicky pojatou inscenaci, která nepřidává žádné výklady navíc, ale soustředí se na to, co napsal Wagner a co se děje v libretu! Je to inscenace dokonale srozumitelná, přitom má zároveň daleko do konzervativních „rytíren“. Kostýmy jsou historizující, jednoduché, ale hlavně velice slušivé a scéna prostá, protože režisér ví, že v jednoduchosti je síla a že Tristan nic navíc nepotřebuje, mnoho akce této opeře spíše škodí a odvádí pozornost.

Scéně vévodí veliká krychle kolmo natočená jako kosočtverec k hledišti, přičemž podlaha je mírně zešikmená a posléze se zvedne výš. Panely v pozadí se dle potřeby otevírají a velkou roli hraje světelný design. Když se panely rozevřou, je světlo i v dáli, když se zavřou, scéna potemní v modré či zelené nebo ve stínech či světelných pruzích. Víc není potřeba. Snadno to poslouží jako paluba lodi v prvním i jako zahrada v druhém dějství. Po nápoji lásky krychli zahalí průsvitná opona a Tristan s Isoldou, nyní milenci, se ocitnou mimo čas a místo jen sami pro sebe, pak ale na scénu vpadnou další postavy při vítání na půdě krále Marka. V druhém dějství je průsvitná opona přítomná celou dobu a v nebývalé intimitě a až ve tmě sledujeme milostná duet Tristana a Isoldy i Brangänino varování. Když jsou milenci prozrazeni a Melot přivede krále, závěs spadne.

Ve třetím dějství, odehrávajícím se na Tristanově hradě Kareol, krychle se dvěma zadními stěnami zůstává, ale podlahu nyní pokrývá stoupající schodiště. Tristan leží v dekách na podlaze a když vyzpívá svoji lásku a touhu po Isoldě, objeví se vytoužená milenka konečně na samém vrcholu schodiště, aby jí Tristan zemřel v náruči. A umírá z lásky, jako by stála na vrcholu chrámu a vstupovala do nebe. Všechny zraky se upírají jenom k ní.

Že se kousek od našich hranic, v saských Drážďanech, dělá opera na světové úrovni, to víme dávno. Tento Tristan toho byl dalším vrcholným důkazem a zážitkem, na jaký se nezapomíná. Přítomné kamery byly možná příslibem, že se dočkáme i záznamu.

Richard Wagner: Tristan und Isolde
25. ledna 2024 (55. představení; premiéra: 17. května 1995)
Semperova opera, Drážďany

Inscenační tým:
Dirigent: Christian Thielemann
Režie a scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind-Marelli
Světelný design: Friedewalt Degen
Sbormistr: André Kellinghaus
Jevištní hudba: Alexander Bülow

Účinkující:
Klaus Florian Vogt – Tristan
Camilla Nylund – Isolde
Georg Zeppenfeld – König Marke
Martin Gantner – Kurwenal
Tanja Ariane Baumgartner – Brangäne
Sebastian Wartig – Melot
Attilio Glaser – Ein Hirt (Pastýř)
Lawson Anderson – Ein Steuermann (Kormidelník)
Attilio Glaser – Ein junger Seemann (Mladý námořník)

Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden