Prostřednictvím dechu a těla

Performeři a zároveň autoři projektu Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský a Matthew Rogersvítají hosty již při vstupu do sálu, usazují je a konverzují s nimi. První dojmy tedy přicházejí neprodleně ještě před začátkem jakékoliv větší akce. Během hledání volného místa v hledišti pozorujeme specifické rozvržení scény, využity jsou přírodní materiály – květiny a větve stromů spuštěné na řetězech od stropu. Vprostřed sálu jsou umístěny tři vinné lahve vymezující v prostoru tvar trojúhelníku, zvýrazněny jsou prudkým kuželem světla. Naši pozornost ale samozřejmě strhávají výrazně odění performeři komunikující s ostatními příchozími. Žena i oba muži jsou vkusně nalíčeni a oblečeni do třpytivých mini šatů, muži disponují vysokými podpatky. Nejvíce tak vyniká právě elegantní a dokonalá chůze obou pánů, je ale nějaký důvod proč jediná žena tohoto uskupení podpatky nemá?

Netradiční usazení obecenstva kolem celého sálu přirozeně podporuje pocit sounáležitosti a rovnosti, zároveň všichni mají přímý výhled na celou plochu scény, kde se performance odehrává. Účel takového rozvržení hlediště v průběhu inscenace postupně vystupuje na povrch. To ale nic nemění na tom, že často až tělesný kontakt cizích lidí, diváků usazených vedle sebe v těsné blízkosti, překračuje hranice jejich osobních zón a stává se tak, obzvlášť s ohledem na dění na scéně, nekomfortním.

Vše zahajuje Nela Kornetová, ťuká na vinnou sklenici a sjednává si v sále pozornost, všechny ještě jednou přivítá a se svými společníky zahajuje oslavu lidskosti a (nejen) lidského dechu. Ze sklenice pak doprostřed trojúhelníku obřadně sype hlínu. Správná oslava samozřejmě nemůže postrádat přípitek, performeři se chopí lahví, nejprve si připijí společně, ihned zapojují i obecenstvo a celý sál pak několikajazyčně připíjí na život, lásku, přírodu, zvířata, ženy, svobodu, pravdu, Studio ALTA či Malou inventuru. Původní oslava lidskosti se však pomalu zvrhává a vyčerpaní performeři končí nazí zahaleni kouřem. Jako opilí bloudí prostorem a rozdávají obecenstvu papírové pytlíky pro koordinaci dechu a zklidnění. Sami střídají jeden pytlík za druhým, postupně zklidňují svá těla a soustředěni na dech se setkávají uprostřed sálu, vidíme dýchat každou jednu část jejich těla. Díky mikroportu, kterým je každý performer ozvučen, se rozléhají jejich nádechy a výdechy celým prostorem. Netrvá dlouho a nejen, že, v podstatě podvědomě, všichni sjednocujeme vlastní dech s dechem performerů, začínáme si ale taktéž právě pomocí dechu uvědomovat lidi sedící v naší blízkosti.

Toto dechové cvičení se však velice rychle proměňuje a šokovaný divák se rázem stane nedobrovolným pozorovatelem sexuálního aktu. Mé přesvědčení, že nahota jako taková nutně nemusí nést sexuální podtext, bere v tuto chvíli nenávratně za své. Tři nahá těla se proplétají, vytvářejí nejrůznější složité kreace, třou se o sebe fascinováni povrchem těla toho druhého, to vše je doplněno o dosti specifické pohyby pánve a zvuková stránka ve formě požitkářského sténání performerů to jen podtrhuje. Po vyvrcholení tohoto aktu sledujeme naprosto zničené lidské bytosti povalující se ve změti všech užitých rekvizit, včetně šampaňského rozlitého po celé scéně, ten výjev by se dal snad přirovnat k časnému ránu po náročném večírku. Nyní oddechují vyčerpáním, kyslíku se plicím nedostává a koordinovaný rytmus se vytratil.

Tím to ale bohužel celé nekončí, divák zůstává vystaven nahotě opravdu po celé představení. Po hodině trvání už na ní však není nic zvláštního, šok se proměňuje ve lhostejné přihlížení – a je otázkou, zda je takový vývoj záměrem, nebo nezamýšleným důsledkem, jako když se přeexponuje film. Pokračuje přehlídka tří nahých těl a jejich dechu, setkáváme se ještě s několika zajímavými obrazy, které by samozřejmě v každém z nás měly vyvolat jinou asociaci. Evokují ritualizované chování – obětování či uctívání – i emocionální projevy jako utrpení, zoufalství, bezmoc, nebo činy: záchranu a péči o druhé či porod (poslední či první nádech na světě), dále je časté také zvířecí chování performerů, například poletování hmyzu či vrčení a vytí vlků. Výrazná je také formace „lidské stonožky“, která zprvu vytváří na scéně objekt, avšak její působení zde je, stejně jako u předešlých formací, zbytečně táhlé a dlouhé.

Svlečení interpreti totiž využívají k zamaskování a fixaci lidských údů, které by mohly takové představení narušit, jen tejpovací pásku tělové barvy. Což je poměrně neobvyklé a jistě dosti odvážné. Páska je ale po hodině intenzivních výkonů již poměrně opotřebovaná a řekněme, že na tělech nedrží tak, jak bylo zamýšleno. Divák tedy v krkolomných formacích jednoduše vidí i to, co vidět nepotřebuje, a je tím bezdůvodně rozrušen. Pokud právě to nebylo od počátku záměrem performerů. V tom případě by ale bylo lepší konfrontovat diváka se vší syrovou explicitností a napnout jeho nervy na maximum bez chlácholivých náplastí. Jakkoliv mi stále uniká jak umělecký, tak potenciálně aktivistický záměr takového odhalování. Jádrem celé performance mají být různé podoby a kvality dechu, vdechovaného a vydechovaného vzduchu, může tedy být kontraproduktivní odvádět divákovu pozornost od podstaty.

Závěr představení je postaven na jevištních technologiích, využívá projekce na všechny stěny sálu, světelné drony a výrazný reprodukovaný zvuk, performeři ze scény pomalu mizí. Na zdech se objevují záběry měst a přírody – krajina, hvězdná obloha ad. Poslední obrazy vyjevují bezútěšné scény přírodních katastrof, jako jsou bouřky a následné požáry, v nichž dech dochází Zemi, zato oheň se nadechuje zhluboka. Vše končí dosednutím dronů na zem společně s úplným setměním v sále a dozněním zvukového podkladu, zmatení diváci začínají tleskat až po nepříjemné proluce ticha.

Performance pojednávající o dechu, jeho podobách a kvalitách je zcela určitě výjimečná, a to hned v několika ohledech. Jde o abstraktní alternativní představení, které však svým odhodláním přinést něco nevídaného a konfrontovat tím diváka naráží právě na hranice každé osobnosti sedící v publiku. Využití nahoty jako ústředního bodu celé inscenace zde není nutné, obzvláště když jsou těla odkryta již v úvodu a následně se tato myšlenka nijak nerozvíjí. Proč museli být svlečeni i jevištní technici za svými pulty, také zůstává záhadou. Jde akorát o balancování na hraně toho, co je pro divadelní prostor ještě přijatelné, což se odráží i v odchodu části obecenstva během představení. Zbytečně zdlouhavé kontroverzní dění na scéně pak velkou část návštěvníků znepokojovalo, tázavé pohledy některých diváků, jejich klopení očí a šum v hledišti je toho jen důkazem. Celá performance pak vyznívá jako větší prožitek pro interprety než diváky, ti celému dění jen asistují.

There is something in the air
Autorský tým: T.I.T.S. – Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský, Matthew Rogers, Jan Husták & Björn Hansson
Performeři: Nela H. Kornetová, Jaro Viňarský, Matthew Rogers
Scenografie, video, kostýmy: Nela H. Kornetová & Jan Husták
Světla: Josef Malík & Jan Husták
Zvuk: T.I.T.S. & Björn Hansson
Koprodukce: SKOK!, T.I.T.S., Rezi.Dance, Stanica Žilina – Záriečie, Studio Alta & Østfold Internasjonale Teater a festival KIOSK 16
Na Malé inventuře uvedeno 24. 2. 2024, Studio ALTA