Jen tak se zastavit a tvořit: Na návštěvě rezidencí na Zámku Žďár

Abychom si o rezidencích pro umělce jen nepovídali, vydali jsme se letos na Zámek Žďár podívat se na závěrečné dny jedné tvůrčí a výzkumné rezidence ART KLASTR. V této sezoně to byl už třetí běh rezidence se závěrečnou prezentací, a především s možností věnovat se nerušeně tvorbě, setkat se s místní komunitou i s experty z jiných oborů.

Jednou z nejdůležitějších podmínek pro přijetí na rezidenci na Zámek Žďár je, aby práce umělce rezonovala s místní komunitou anebo prostředím, aby měl důvod, proč jet na rezidenci právě sem. Může to být souvislost tematická, projekt provázaný například s architekturou, kterou může poskytnout místní historicky cenný areál. Je třeba přemýšlet o tom, co místo a lidé zde mohou umělcům dát, a co mohou umělci přinést tomuto místu. Lapidárně řečeno – nemá smysl podpořit výzkum, jaký lze dělat „kdekoliv“. ART KLASTR je typ tvůrčí a výzkumné rezidence. Umělci nejsou v tvorbě vedeni mentorem, ale spíše doprovázeni, a motivováni sledovat své tvůrčí procesy vzájemně. A Marie Kinsky, jak řekla v nedávném rozhovoru, se letos snaží dát v rámci všech programů prostor a „hlas“ těm, kteří nemohou volně tvořit ve své zemi, objeví se tedy umělci z Izraele, Maďarska, Iránu, a bohužel také ze Slovenska.

Z Berlína přijela na rezidenci dvojice Yotam Peled a Nitzan Moshe s projektem Kibbutz, potřebovali chvíli čas a prostor na nerušenou práci. Jejich tématem je vztah k přírodě, tělu, genderu a mocenským strukturám. „Pro nás je důležitý samotný tanec, proces, zážitek, do jaké míry může být nástrojem, kolektivním prožitkem,“ pokouší se formulovat izraelský tandem, co jim rezidence přinesla. „Snažíme se v sobě nacházet nová místa a neposuzovat je, hledat hranice i v nás, a to nám právě dovoluje ten čas, který můžeme trávit tady. Hrát hru, ale myslet to přitom vážně.“ Jejich projekt bude vznikat ještě měsíce – nebo možná i roky, nekladou si zatím žádný konkrétní cíl ohledně premiéry, tvoří, protože cítí, že musejí a jako tvůrčí tandem se dobře doplňují.

Johana Pocková, Vendula Tomšů přijely vycizelovat projekt Potkat lišku a rozpustit se, který je částečně taneční choreografií, částečně objektovým divadlem a happeningem. V podstatě byl už hotový, jen bylo potřeba doladit detaily. Premiéra se konala 18. dubna v Atriu Žižkov. Jejich dílo je křehké a člověk automaticky vycítil, že o tom, co s ním umělkyně sdílí, nemůže nic říct, protože dílo roste z jemného přediva vzpomínek a pocitů, které vyžadují extrémní opatrnost. Ale teď už je hotovo!

Choreograf Miroslav Kochánek, který žije v Belgii (tanečně vychází z líhně Duncan centra) přijel s mezinárodním týmem. Alec De Bruyn je skladatel a zvukový designér, Lisa Bless tanečnice, další již známou tváří, je Veronika Švábová, a skupinu doplňuje Marek Hrdina, který se s performing arts setkává poprvé, zato je doktorandem na lesnické a dřevařské fakultě ČZU. A tahle „parta“ si ve svém pohybovém a performativním bádání pohrává s tématem mobilní aplikace, pracovní název Living app (download me), chtějí divákovi zprostředkovat živý zážitek. Ačkoliv je téma zaměřené technicky, fascinují je lesy a jejich ekosystémy.

Johana Pocková je tzv. Associated Artist SE.S.TA. Pod tím složitým pojmem se skrývá několikaletá podpora vybraného umělce, která zahrnuje 1–2 rezidence tohoto typu i rezidenci s koučinkem a účast na choreografickém fóru, možnost mentoringu, pomoc s propagací. SE.S.TA se stává na dva až tři roky takovou jeho širší uměleckou rodinou. Probíhají pravidelné schůzky, umělci mají možnost konzultovat svoje pokroky i starosti a stávají se také trošku tváří SE.S.Ty. Jejich práce se objeví na festivalu a otevírají se jim nové kontakty i do světa. „Konzultace, produkce, marketing, i s tím jim SE.S.TA pomáhá,“ doplňuje Eva Dryjová, která je manažerkou rezidencí. „Často jde o to ukázat umělcům, jak mohou využít to, co už sami dávno mají.“

Klid, čas a prostor
Rezidence je čas a prostor, který má umělec výhradně sám pro sebe a svůj výzkum. Jde o velmi osobní proces, proto není samozřejmě možné vpadnout do něj jako velká voda – ani coby reportér. Na zámek jezdím pravidelně na festival KoresponDance, ale na návštěvě s umělci na rezidenci jsem byla jen jednou, asi před osmi lety. Místo má stále svou atmosféru, ale je znát, že se neustále něco buduje, zvelebuje, rekonstruuje. Třeba prostory, které jsou v létě centrem festivalu a nyní dějištěm společných večeří a dlouhých debat, tu tehdy určitě nebyly, rozšířily se i možnosti ubytování.

Je možné pracovat v několika historických sálech. Vzpomínám, že v létě, kdy bylo teplo, se zkoušelo na travnatých nádvořích (čti: tanečníci zkoušeli, já jsem se válela na dece a zírala do listí dvousetletých dubů…). K areálu patří i tzv. Forota, což je vlastně jabloňový sad. V předjaří je ale na Vysočině přece jen na zkoušení v plenéru trochu chladno. Umělci mohou zkoušet prakticky 24 hodin denně, do areálu se nikdo nepovolaný nedostane. Mohou pracovat v noci, jedna skupina si třeba vyzkoušela noční procházku lesem, příroda nabízí v okolí mnoho, i ta lidskou rukou kultivovaná.

„Hned vedle Zámku je Konventský rybník a kolem něj vede cesta, částečně lesem. Že umělci pracují často do pozdních hodin, je známá věc, ale tady mají možnost být v noci v otevřené krajině a zažívat něco, co bystří smysly,“ vypráví Eva, která se tu stará o pohodlí a potřeby rezidentů. „Ať je to adrenalin nebo zklidnění nebo cokoliv, to už je na nich. My je jen upozorníme na souvislosti areálu Zámku s krajinou a genia loci si každý potkává sám.“ Stejně tak si mohou požádat o setkání s místními odborníky a pracovníky. V tuhle chvíli není důležité, jestli konzultace umělci „promění“ v konkrétní část svého projektu, ale že tu možnost mají a že mají důvod ji využít.

„Režisér Valteri Alanen na rezidenci pracoval s tematikou lesa a pro něj jsem organizovala setkání s lesními inženýry o hospodaření a okružní cestu po lesích,“ říká Eva. Jiný umělec z Francie, který chtěl mimo jiné pracovat s životem v městě, se rozhodl dorazit před začátkem rezidence, a zařídil si ubytování u místních, kteří ho ochotně provázeli po svých místech. „Při spolupráci s Bazaar Festivalem jsme poskytli rezidentům projektu Garden setkání se správci zahrad. Místní se zapojují jednoduše. Prosba je, aby prostě ‚jen‘ mluvili o své práci, o svém řemesle a umělci zas budou dělat svoji práci a je na nich, jak informace zpracují. Když se podaří takto uvolnit atmosféru mezi neznámými lidmi, pak třeba na otázku, jak pečuješ o ovocný strom, přijde nečekaná odpověď: ‚Musím se na něj podívat tak, že předvídám, jakým způsobem poroste a jak bude potřebovat světlo, a podle toho jej prosvětlím.‘ Může to být inspirace? Třeba v tom choreograf uvidí odraz své vlastní práce.“

Práce s komunitou a pro komunitu
V komunitě vzniklé kolem festivalu KoresponDance potupně vznikla poptávka po pravidelných lekcích tance. Tanečnice a choreografka Barboru Rakušanová, která je původem ze Žďáru, a lektorka Hanna Chalupníková se této výzvy ujaly a pořádají již druhou sezonu cyklus Pohybových lekcí (i) pro netanečníky TANEC A POHYB V NÁS I. – III., který se koná na Zámku jednou za 14 dní. V jejich rámci mají možnost rezidenti vést lekci jako hosté. Využil toho například právě Miroslav Kochánek.

Zajímavě se rozvinula také práce s místními seniory: Senior point Havlíčkův Brod, Jihlava, Žďár nad Sázavou ve spolupráci s Krajem Vysočina, místní Charitou Žďár nad Sázavou nebo Knihovnou Matěje Josefa Sychry ve Žďáře nad Sázavou dlouhodobě pomáhá místní seniory zapojovat. „Ať již to byly projekty s profesionálními umělci z Mexika a České republiky na festivalu nebo během covidových let, vytvořila tato skupina silnou partu dobrovolníků KoresponDance,“ komentuje Eva.

Jako divákovi se mi z těchto projektů nesmazatelně zapsal do paměti I´m Here izraelské choreografky Galit Liss (reportáž z premiéry zde.) Propojila skupiny seniorek ze Žďáru, Jihlavy a performerek z Izraele a vytvořila taneční performanci umělecké kvality a zároveň se sociálním rozměrem. Neskončilo to jen u premiéry na festivalu v roce 2022, následovalo uvedení na Pražském Quadriennale 2023, a „ladies ze Žďáru“ se dodnes nepřestaly pravidelně scházet a opakovat si taneční partitury, na které je choreografka navedla. Máme i jejich reakce a vzpomínky na tento zážitek, který pokračuje:

• Jsem ráda, že se vidíme, užívám si to. Užívám si pohyb. Mám hned lepší náladu.
• Užívám si svého těla v přítomném okamžiku a divím se, co mé tělo zvládá.
• Naučila jsme se více vnímat své okolí.
• Je to perfektní, jsme spokojená, cítím se na třicet 😊, kdyby mne nebolelo to rameno 😊.
• Po dvou letech covidu jsme se rozpohybovala, sice se mi někdy nechce na zkoušku jít, ale vracím se vždy spokojená, ale i trochu unavená. Příjemné setkání s ženami a tancem.
• Spokojenost – lehkost – lépe se pohybuji.
• Radost z pohybu – pocit sounáležitosti – překvapení, jaké jsou možnosti.
• Sebevědomí – nesmělost – neschopnost – krása – náročnost – krásný pohyb – potěšení – ženskost.
• Zvědavost – radost – gradace pohyblivosti – Relax.
• Překvapení – pohyb svalů – příjemný pocit z nových zážitků – seznámení se – nový pohled na tanec. Jsem ráda, že se mohu zúčastnit.

Tím ale generační propojování nekončí, neboť seniorky spolupracují i s dalšími umělci. „Díky jejich otevřenosti jsme mohli nabídnout choreografce Ester Trčkové další reference pro její projekt Entropie. (Premiéru bude mít teď 5. května v divadle PONEC, podrobnosti zde, pozn. red.). Na Zámku se tanečníci a ladies nejen setkali na společném workshopu, ale hlavně jsme s Ester zašly na jejich opakovací lekci v pátek v 8 ráno (!) a pak na samozřejmě na kafe. Právě tak se otevírá důvěra mezi generacemi,“ doplňuje Eva s nadsázkou.

Z druhého spektra jsou tu mladí lidé ze sboru Žďáráčku a již vyšlí sboristé, kteří se stále pravidelně zapojují do rezidencí festivalu KoresponDance a jeho projektů s profesionálními umělci. „Během roku sledují výstupy work in progress, a ti, co jsou s námi až deset let, se například zapojují do spolupráce jako asistenti produkce nebo se stali projektovými managery projektů festivalu a věnují se profesionálně produkci, například nyní v chystaném mezinárodním projektu Panta Rei.“

Zrození fotografky
Zvláštním spontánním centrem dění ve Žďáru je Cafe Stalingrad, které vzniklo v době covidu a sdružuje kolem sebe spolužáky, kamarády a jejich rodiny, kteří se zajímají o rozvoj místa. Jsou pravidelnými návštěvníky work in progress prezentací, zapojují se do příprav festivalu a zvou hostující umělce na své vlastní akce. Kromě pravidelných výstav a koncertů pořádají každoročně Narozeniny Cafe Staligrand v květnu (letos 25.), do kterých se zapojují komunity kolem festivalu a rezidencí. Svou první výstavu v tomto prostoru měla také fotografka Alena Češková, jejíž snímky využíváme i my.

Alena fotografuje od roku 2016. V letech 2019–2022 absolvovala brněnskou školu tvůrčí fotografie PhotoGenia, pak složila přijímací zkoušky na Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty na Slezské univerzitě v Opavě (a jako ukázku tvorby přihlásila fotografie z Festivalu KoresponDance 2021), kde v bakalářském studiu pokračuje. Od roku 2024 se věnuje fotografii profesionálně. „Na svých fotografiích se snažím zachytit emoce, atmosféru, vztahy,“ říká. „Baví mě vyjádření pohybu pomocí obrazové neostrosti se zaměřením na detaily. Bližší je mi černobílá fotografie, ale poslední dobou se nevyhýbám ani barvám.“ S Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA spolupracuje od roku 2021. Nejprve fotografovala na festivalu, sleduje komunitní projekty ve všech fázích tvůrčího procesu. Postupně začala pravidelně fotit i pro celoroční program Tvůrčích a výzkumných rezidencí SE.S.TA na Zámku.

Série vystavená v Café Stalingrad vznikla v březnu 2022, dokumentuje jednu z tvůrčích rezidencí choreografek Johany Pockové a Sabiny Bočkové ze spolku POCKETART, které do svého představení Jáma lvová o manipulaci a populismu zapojily místní obyvatele. Během třídenního workshopu vznikla jedinečná Jáma lvová UNLIMITED. Mimochodem, dva účastníci, místní mladí lidé, kteří „vyrůstali“ s festivalem KoresponDance, dnes studují na konzervatoři Duncan centre a zvolili si pohyb a nový cirkus jako svoji profesi.

A výstava Aleny Češkové, ta se přesunula nejprve do Prahy do Mon Ami Žižkov a teď je k vidění v Liberci v Galerii FOG v Severočeském muzeu v Liberci.

Komunikace s divákem a apel na porozumění
Vraťme se ale zase zpět ze Zámek. Během rezidence, která v průměru trvá deset dní, se třikrát scházejí všichni umělci společně a setkání vede Marie Kinsky, která řídí společnou diskuzi nad jejich vznikajícími projekty. Není to desetidenní dovolená – i když se nežádá hotový umělecký výstup a neprobíhá koučink, rezidenti by si měli být vědomi posunu a definovat si ho.

Poslední den rezidencí se skupina setkává opět dopoledne v kruhu v jednom z historických sálů. Není to beseda, ale pracovní schůzka, protože se musí připravit na večerní představení – představení v původním smyslu tohoto slova, nejde o divadlo, ale účastníci skutečně chtějí představit své nápady, projekty, cokoliv, co jim právě vzniklo pod rukama během posledních dní. Nemusí to být ukázka, vždyť někdo třeba opravdu jen zatím sbírá materiál a ani zatím nezačal stavět inscenaci nebo choreografii. Marie nabízí další možnosti: „Vystoupení, instalace, přednáška, performance, nějaká práce s publikem – je to na vás, ale i s následnou diskusí se musíte vejít do 20 minut.“

„Návštěvníci si prostřednictvím těchto ukázek mají udělat představu o tom, co je umělecký výzkum,“ dodává pak ještě k záměru. „Teď je důležitý proces – ne výsledek.“ Nabádá také ke sdělnosti ukázek, aby se nezapomínalo na diváka, naopak aby se každý snažil podívat na svoje téma jeho očima, zvlášť pokud pochází z jiného regionu a kultury a chce uměleckou řečí hovořit o problémech, které nám nejsou blízké. „Mohou se diváci k vašemu tématu nějak vztáhnout?“ ptá se Marie – ale není to otázka, na kterou by se mělo odpovídat. Je to přemýšlení formou otázek, které připomíná dramaturgické cvičení.

Na závěr se mohou umělci diváků vyptat, jaký si k dílu vytvořili vztah, jestli je oslovilo a jak se cítili, jestli vzbudilo jejich zvědavost, nebo odmítavé pocity… Co s nimi udělalo, i když se týká jiné kultury a kontextu. „Ale diváci budou možná chtít svoje dojmy sdílet až později, třeba zítra,“ upozorňuje ještě Marie na možnou ostýchavost a nejistotu publika. „Může trvat celý den, než je člověk připravený přepnou z pocitů na uvažování a analyzování, hned po zážitku to často nejde.“

Každý umělecký kolektiv je tak nenápadně vedený k tomu uvědomit si, proč si asi vybírá které prostředky a jaký má záměr – aniž by se jich na to někdo takto zeptal, protože na přímo formulovanou otázku by těžko hledali odpověď. Vnímám to jako určité prvky uměleckého koučinku, nenápadné a nenásilné vedení k přemýšlení o vlastní tvorbě.

Ukázky jsou pestré: někdo se snaží vytvořit zážitek pro diváky a jejich smysly, zkoumat, jak se v jejich představivosti odrazí, když jim svůj příběh bude předávat libozvučnými slovy a barvitými obrazy. Jak dalece jiné to bude, když nechá diváka dotýkat se objektů, když místo slova použije pohyb, tanec a mimování? Jiný tvůrce zase přemýšlí o tom, jak ztvárnit propojení a mezilidské vztahy, blízkost, která je životní nutností a z životů přitom mizí, chce publikum zapojit, ale různým způsobem, aby získal zpětnou vazbu a zjistil, jak se prožívání a empatie mění podle toho, jestli se divák osobně zapojí do performance, nebo zůstane pozorovatelem.

Stále jsme svědky tvůrčího procesu v neveřejné fázi, i večerní prezentace je určena pro přihlášené. A účast je sázkou do loterie – přijdou, nepřijdou? Je tu komunita diváků, kteří chodí na workshopy a sledují dění, nikdy ale není jisté, kolik z nich se vydá i na Zámek, takže se také může stát, že si účastníci jen vymění role diváků a tvůrců, v doprovodu dalších členů týmu SE.S.Ty.

Johana Pocková a Vendula Tomšů odehrají začátek své již téměř hotové performance. Yotam Peled a Nitzan Moshe mají nakročeno k fyzickému tanečnímu duetu a využívají rekvizity. Jejich tématem se zatím zdá být patos oslav a život ovlivněný válkami, hrají si se symboly, které se skrývají i v charakteru pohybu. Tam se pak také stáčí následná diskuze, ve které jde o to, do jaké míry jsou ty které výjevy a pohybové vzorce univerzálně sdělné a do jaké míry vyvolají v divácích asociace spojené s jejich vlastní kulturou i politickou minulostí. Tým Miroslava Kochánka se změnil v roboty, kteří si vypůjčují dobrovolníky z publika a nabízejí jim beta testování svých schopností. Coby pozorovatelé nechápou možná diváci zcela smysl dění, ale užívají si pak pohled na tančící páry. Jenže v téhle hravé výzkumné fázi není zaručeno, že cokoliv z toho bude zachováno i v budoucí inscenaci. Debatuje se o tom, jak těžké je uchopit všudypřítomné téma robotiky a AI nově a neotřele i o tom, jaký zážitek mají diváci ze své ne/participace.

Umělci zjevně odcházejí z rezidence především s velkým seznamem otázek, které je budou v průběhu dalších měsíců inspirovat. Ona také není otázka jako otázka, některé jsou kladeny ne proto, aby byly zodpovězeny, ale proto, aby provokovaly další uvažování!

Co si odnášejí umělci
Bilance na konci ART KLASTRU nechybí, i když je pro každého obtížné hned si definovat, co se vlastně poslední dny stalo a změnilo. Zaznívá mnoho opakujících se slov, pojmů. O hledání propojení s ostatními, o otevřenosti, o tom, jak nabízet lidem, aby se stali nejen součástí příběhu, ale i představení. Ohledávání hranic, sdílení prostých aspektů života.

Prostor   Svoboda   Autenticita   Hra   Cvičení   Jednoduchost   Hranice   Patos   Upřímnost

Z těch slov se skládá pocitový obraz toho, co právě tito umělci během rezidence zakusili – cítí velkou míru svobody a absenci tlaku na výsledek, ačkoliv je rezidence řízená. To je osvobozující.

V jednom z loňských ART KLASTRŮ byla na rezidenci také performerka Barbora Debnárová, která přijela s rozpracovaným projektem ViDoMne spolu s Ondřejem Lipovským (bývalým členem souboru Krepsko) a galeristou Romanem Čábelem, který zároveň pracuje pro organizaci Chrti v nouzi. O této organizaci si v rámci rezidence byli pobesedovat s žáky místní základní školy Na Radosti, aby jim neunikla příležitost udělat osvětu.

S Borou se známe, a tak mi svěřila také své zážitky: „Súčasťou nášho tímu sú ešte tri chrty. Spoločne všetci šiesti, tri osoby plus tri chrti začíname pôsobiť pod menom Madmazel Nobs. Projekt ViDoMne skúma čas. Bytie v chronologickom čase v Chronose a v bezčasí v Kairose. Bytie v chaose a v určitom poriadku / ráde. Skúma spoločné bytie a prerozdeľovanie pozornosti v rámci vnímania času.“

Zajímalo mne, jak rezidence probíhala – jestli se skutečně opakuje stejný modus operandi. Zjevně ano: „Samozrejme Marie Kínsky nás na začiatku pri čaji privítala a nenápadne povyzvedala, v akom sme procese. Bol to milý priateľský rozhovor, ktorý ale dával impulz k možnostiam, ako sa v rámci rezidencie vydať, čo skúmať,“ vysvětluje. „V priebehu rezidencie sme mali ďalšie stretnutie, kde sme si i všetci spoločne povedali, kde sme v našich procesoch a čo práve skúmame, ako sa to posunulo od našich príchodov. K záveru v deň ‚prezentácie našich rezidentných chvíľ‘ sme mali možnosť zdieľať v krátkych 20 min blokoch. Mohli sme si vybrať, či budeme o tom len maľúvať, ukazovať fotky, alebo urobíme verejnú fyzickú ukážku. Všetky tri rezidentné skupiny sme prezentovali ukážku, toho čo sme potrebovali zdieľať s malou skupinkou návštevníkov, ktorý sa prišli podívať čo sa na zámku deje.“

„Mentorom sme si boli vzájomne v tíme. Ja s Ondrejom, vzhľadom k momentálnemu procesu sme sa viac zamerali na nachádzanie pohybového materiálu, zatiaľ čo ďalšia časť nášho tímu, Roman s chrtmi, spoznával a navštevoval skúšky našich kolegov rezidentov. Bavil a preberal s nimi ich procesy, vďaka čomu sme mohli byť aj my neskôr viac v obraze čo skúmajú a ako… I keď sme väčšiu časť rezidencie trávili v pohybovom ponore,“ vzpomíná na tvůrčí proces.

„Vo výsledku to bol pre nás strávený čas, kedy sme zistili, že chceme opustiť to, v čom sa cítime bezpečne. Potrebovali sme si to ale vyskúšať fyzicky, aby sme pochopili, že pre tento projekt budeme musieť opustiť ‚zažité divadelné skúsenosti‘ a začať fungovať viac ako bytosti vnímajúce našich psích partnerov-chrtov ako totálne rovnocenných partnerov. Spoluhráčov na vytvorenie prostredia, kde je možnosť prechádzať medzi kontrastmi predstavivosti vytvorenej z pocitov a prítomným okamžikom spoločného zážitku. Premiéra je predbežne predpokladaná na rok 2025.“

To tedy zřejmě nejlépe ilustruje, jaký posun mají případní zájemci očekávat, když se budou hlásit na další běhy ART KLASTRŮ do Žďáru.

Tvůrčí a výzkumné rezidence se konají s podporou Národního plánu obnovy 2023 a 2024.