Hudební putování Portugalskem: Kontrasty opery a lidové hudby

Osmičlenný soubor nejprve uvedl sonáty, sinfonie a menuety portugalských autorů 18. století, psané v italském stylu, jakým psal například Scarlatti a jaký se příliš neliší od mnoha autorů té doby napříč Evropou. Není divu, někteří z nich přímo pocházeli z Itálie (Pedro António Avondano), jiní v ní studovali hudbu (António Teixeira, Francisco António de Almeida) nebo byli kolegy Scarlattiho ve službách krále v Lisabonu (jako Carlos Seixas). Pokud mohl pozorný posluchač vůbec vystopovat nějaké národní stylové odchylky, byl by to možná méně zdobný galantní styl, težkopádnější instrumentace, občas zvláštně použitý akord nebo nezvyklá pointa v závěru skladby. 

Uměleckou scénu hlavního města samozřejmě silně ovlivnila i italská opera, Pergolesi, neapolská opera seria či komické drama. Napůl zpívané napůl mluvené zpěvohry se v Lisabonu provozovaly v divadle s velkými loutkami. Bohužel mnoho hudebních děl, partitur a dalších uměleckých artefaktů bylo zničeno při velkém zemětřesení, které postihlo Portugalsko v roce 1755. To smetlo z povrchu země královský palác, operu, chrámy, hrady, mnohá další města. Zkázu dokonaly požáry a tři ničivé vlny tsunami. Proto jsou starší portugalské hudební památky tak vzácné.

Měli jsme možnost slyšet árie z Almeidovy komické opery La Spinalba (1739) a Gl´incanti d´Alcina (1730) a Avondanovy opery Il mondo della luna (1765) v podání sopranistky Any Viery Leite. V poslední době její hvězda stoupá – mladá, pohledná sopranistka dostává pěkné příležitosti na evropských scénách především v repertoáru 18.století. Její výkon působil solidně, ale jednotvárně, zvládala různé skoky a technické nástrahy, jako např. dlouhou kadenci bez instrumentálního doprovodu, ale uplatňovala poměrně málo ornamentů, jen manýristicky (a někdy až přehnaně) protahovala znělé tony do neznělé koncovky, a ne všechny rejstříky měla vyrovnané. I když se snažila o živý přednes doplněný výraznými hereckými grimasami, pro mě tam citový obsah chyběl.

V druhé polovině koncertu se pozornost od opery přenesla postupně k autentickým portugalským formám, jako je hudba chudinských čtvrtí fado, salónní píseň modinha doprovázená cembalem nebo kytarou, a lundum, lidová píseň nebo tanec s africkými prvky, který se hrál v ulicích. A zde nastala chvíle pro Marca Oliveiru, jednoho z nejvýraznějších lisabonských interpretů stylu fado. Nejprve si ale odskočil do opery a jeho árie Toda a minha alma z 2. dějství Teixeirových Proměn Prométhea (1737) zapůsobila jako zjevení – jak jiný a přitom okouzlující byl jeho prostý „neoperní“ zpěv, citlivý, vřelý, sladce rozechvělý tenor, exoticky znějící portugalská výslovnost… Byl to první moment, který mě ten večer zaujal a jak se zdálo podle reakcí publika, jednoduchou písní zastínil kreace své kolegyně. Druhou árii z Teixeirova „komického dramatu“ Guerra do alecrim e manjerona (1737) již zpívali oba a byl to velký kontrast, stejný autor, ale interpretace z úplně jiného světa, opět toho klasicky operního. 

V průběhu večera zazpíval Oliveira některé písně i sám s kytarou, vestoje, jako pouliční pěvci. Další oživení do sálu vnesly černošské lundumy, energická hudba blízká jazzu, s rytmem „od podlahy“ plným synkop i s trochou volnosti a improvizace. Soubor zde vystoupil ze své poněkud nevýrazné polohy. Dosud to byla poučená interpretace bez větší originality, hráči se i v sólech drželi spíše zpátky (Seixasova Sinfonia B dur). Soubor dirigoval Marcos Malgaháes od cembala. Předvedl se také jako brilantní cembalista při doprovodu Leiteho písně Amor concedeu-me um prémio. Dále v této polovině zazněly skladby F. X. Baptisty, J. M. de Camary, A. Duarteho. Na závěr oba pěvci sehráli vtipnou modinhu Josého Palomina, napůl zpívanou, napůl deklamovanou, v níž se hádá hokynářka s námořníkem, který se jí chce dvořit. Pro velký úspěch u publika ji celou museli znovu opakovat. Koncert trval do pozdních hodin, ale perfektní festivalová organizace myslela na všechno a přistavila pro účastníky zvláštní autobusový spoj, který je dopravil bezpečně na metro.

Fantasia portuguesa
29. července 2024, 20:00 hodin
Zámek Troja, Praha

Program:
Pedro António Avondano: Quanta gente che sospira (Il mondo della luna)
Pedro António Avondano: Trio Sonata D dur
Carlos Seixas: Tři menuety pro cembalo
Carlos Seixas: Sinfonia B dur
Francisco António de Almeida: La Scongiura di Vespina (La Spinalba)
Francisco António de Almeida: Rapen na quel dolore (Gl’incanti d’Alcina)
Francisco António de Almeida: In queste lacrime (Il trionfo d’amore)
Francisco António de Almeida: Sinfonia F dur
António Teixeira: Dirás ao meu bem (Guerras de alecrim e manjerona)
Jose Palomino: Os fios qu’amor fabrica (modinha)
António da Silva Leite: Amor concedeu-me um prémio (modinha)
Anonym: Os efeitos da ternura (lundum)
Anonym: Ganinha minha ganinha (lundum)
Anonym: Fado menor do Porto
Anonym: Fado sem ti!
a další

Účinkující:
Ana Vieira Leite – soprán
Marco Oliveira – zpěv
Os Músicos do Tejo
Nuno Mendes, Denys Stetsenko – barokní housle
Álvaro Pinto – barokní viola
Ana Raquel Pinheiro – barokní violoncello
Vicente Magalhães – kontrabas
Pedro Castro – barokní hoboj, zobcová flétna
Marta Araújo – cembalo
Marcos Magalhães – cembalo, umělecký vedoucí