Vídeňští filharmonikové a Christian Thielemann: Oslava staré dobré značky

Obě skladby jsou uznávané “majstrštyky” a na koncertním podiu se již dlouho těší neutuchající oblibě orchestrů i dirigentů. Nebylo tomu však vždy. Kontrast mezi nimi je obrovský, proto i večer s Vídeňskými filharmoniky přinesl dvě zcela rozdílné poloviny. Je tu řeč o Mendelssohnově Skotské symfonii a moll a symfonické básni Hrdinův život (Ein Heldenleben) Richarda Strausse. Zatímco prvá představuje pól přírodní romantiky ovlivněné četbou Waltera Scotta, druhá je poněkud bombastickým portrétem v nadživotní velikosti, možná portrétem autora samého, jak lze usuzovat z jistých náznaků. Byly doby, kdy právě toto silácké gesto vadilo – zhruba několik dekád po Straussově smrti, což shodou okolností byla doba, kdy ani Mendelssohn neprožíval zrovna boom, takže Heldenleben byla ze všech symfonických básní Richarda Strausse hrána nejméně, mimo německou oblast se prakticky neobjevila na pódiu, a Mendelssohnova Skotská čelila různým úpravám, mnohdy drastickým, jako ta Klempererova. Německý dirigent nesnášel onen hymnický závěr, který představuje jednu z “nejapelativnějších”, nejradostnějších intonací, jež hudba zná. Je to hudba, která by postavila i lazara na smrt nemocného do pozoru, ale objektivistického Otto Klemperera (někdo by řekl i “suchara”) tolik dráždila, že napsal svůj vlastní závěr, a takto Symfonii dával až do konce svého života. Hrál ji ostatně velmi často, těžko říci, zda z lásky k Mendelssohnovi či z jiného důvodu.

Vídeňští filharmonikové hrají dnes převážně s primy po levici a sekundami po pravici dirigenta. Logiku tohoto rozsazení jsme mohli zvláště ocenit v hybných částech Skotské, kde se uplatní v dialogu houslí i prostorový efekt. Byl to Mendelssohn poněkud akademický, ale zvukově, témbrově vyladěný tak, jak jsme u tohoto orchestru po mnoho generací zvyklí. Slyšeli jsme zvuk, jaký nemá žádný orchestr tohoto světa. Pod Thielemannem přináší v krystalicky čisté podobě esenci toho, co dnes nazýváme vídeňským stylem, ale co je zaseto v genech tohoto orchestru už od poloviny 19. století, prakticky od jeho založení. V této souvislosti připomínám, že legendární těleso bylo založeno v roce 1842, a právě tento rok měla svou premiéru Mendelssohnova Skotská symfonie (byť byla započata mnohem dříve). Bylo by proto nošením dříví do lesa zdůrazňovat zde, že zvuk orchestru svým témbrovým, spektrálním vyladěním v maximální míře vyhovuje charakteru tohoto díla, neboť dokáže beze zbytku vytěžit vše z potenciálu jeho partitury. Thielemannovo pojetí se v maximální míře přibližovalo raně romantickému zvukovému ideálu, takže, ač to zní jako klišé, myslím, že Mendelssohn mohl být včera spokojen. Nemohu zde zacházet do technických detailů ohledně toho, co přesně činí zvuk orchestru tak jedinečný i mezi německými orchestry, řeknu jen, že je to zvuk v nejlepším smyslu slova konzervativní, uchovávající tonální krásu orchestru z přelomu 19. a 20. století, tak jak jej poprvé slyšel třeba Bruno Walter, který o tomto zážitku říká: „… takhle má orchestr znít, takhle má hrát. Nikdy předtím jsem neslyšel takovou krásu, tu zvukovou vyrovnanost, glissando, způsob vibrata, prolínání dřevěných dechů s měkkými smyčci i žesti, jejich vyváženost v kombinaci s bicími…“, pak pokračuje ještě dlouho, a nakonec připojí pointu: „Tento zvuk z roku 1897 je stejný i dnes.“ To bylo v roce 1960, ale včera jsme si mohli názorně ověřit, že to platí i pro dnešek. Vedení orchestru připouští stále jen minimální změny, pokud jde o instrumentarium, hráčský kádr a především trvá na způsobu hry, což bych označil za velmi moudré. Jen díky tomuto zatvrzelému konzervatismu jsme si mohli vychutnat autentického Mendelssohna, se všemi fasetami jemného, hebkého, ale vřelého zvuku, který se bohatě proměňoval podle poetické nálady. Mohli se nechat unášet bouřlivě temnou, elegickou atmosférou vstupního sonátového Allegra, užít si naplno radostnou bujarost skotských synkop i plynulost klarinetových klouzavých běhů v 2. větě, Vivace non troppo v F dur (jediné s výraznějšími skotskými intonacemi) a zejména pak majestát hymnického vyvrcholení v samém závěru, tak jak jej Mendelssohn původně napsal, v němž fascinovaly barevné proměny žesťů v závislosti na dynamice – opět jeden z významných atributů vídeňského stylu, který akcentuje význam právě těch nástrojů, jež jsou této proměny schopny. Skotská symfonie Thielemannovi plyne jako jeden kontinuálně vyprávěný rmutný příběh lásky a osudu, přestože dirigent již nedodržuje (vyjma poslední věty) Mendelssohnův požadavek nedělat mezi větami předěly.

Jedinečné zvukové kvality vídeňského orchestru jsme si mohli po přestávce ještě plněji prožít ve Straussově kolosální šestivěté, tři čtvrtě hodiny trvající “sebeoslavné” symfonické básni, jež autora představuje jako mistra nad mistry, pokud jde o umění instrumentace. Strauss sice jakékoli spojení se svou osobou na přímý dotaz vždy popíral, jinde je však připouštěl („Zjistil jsem, že můj význam není o nic menší než Napoleonův“– v dopise Romainu Rollandovi, což je zřejmá narážka na Beethovenovu Eroiku, k níž se Strauss evidentně chce vztahovat i volbou stejné tóniny Es dur). Hojné citáty z jeho vlastních děl (kromě četných písní a oper jsou to hlavně Also sprach Zarathustra, Till Eulenspiegel, Don Quixote, Macbeth, Don Juan, Tod und Verklärung) mohou této teorii jen dále nahrávat. Heldenleben nemá sice, jak Strauss dále říká, smuteční pochod, ale zato má spoustu lesních rohů, které podle něj nejlépe ztělesňují heroismus. Horen partitura obsahuje osm, kromě dvou harf, nadstandardně obsazených dřev, včetně bohatě diferencované klarinetové rodiny (es klarinet, dva soprány, basklarinet), tří pozounů, tenorové tuby (vedle basové), tří trubek (v jednu chvíli za scénou, v Rudolfinu tedy za naštěstí dobře namazanými dveřmi), a přebohatě obsazených perkusí. Toto opulentní obsazení umožňovalo Thielemannovi fascinující barevné proměny, od vstupního hrdinova tématu v hornách a violoncellech, jehož vznosná ušlechtilost evokovala obrovskou, nadlidskou vnitřní energii, přes pichlavost ironicky titěrného štěbetání zakrslých Straussových oponentů, kde komentář temných žesťů vyzníval téměř jako záhadná výhrůžka, zatímco portrét Richardovy ženy Pauliny, personifikované znamenitě předneseným houslovým sólem, proměňujícím pro tu chvíli symfonickou báseň v houslový koncert, to byla křehce opalizující tonální poéma, zúročující hebounký sonorismus tak úchvatným způsobem, že si říkáte, opojeni tou sensuální nádherou, že už nikdy nechcete Život hrdinův slyšet jinak než s tímto orchestrem. Pravda, známe i jiná, efektnější, zvukově drsnější pojetí, a jsou to také pozoruhodné kreace (Rudolf Kempe, Staatskapelle Dresden, Zubin Mehta, Los Angeles, nebo z novějších David Zinman, Tonhalle či Manfred Honneck, Pittsburgh), ale tam, kde u jiných slyšíte jakýsi dotěrný hmyz (protivníci ve 2. větě), tady slyšíte bzučící tiplice, zmateně poletující kolem vašich uší. A nikde neuslyšíte závěrečný Es dur akord tak, jako když jej hraje Vídeňská filharmonie. Všude je crescendo podbarveno perkusemi, zatímco u vídeňských zažíváte tu úžasnou postupnou barevnou proměnu žesťů, začínajících od ztišených trompet až po vrcholící břeskně metalický klimax lesních rohů. Všechno, co dnes oceňujeme, oproštěni od dobových resentimentů, na této velkolepé orchestrální poémě, bylo v Thielemannově interpretaci obsaženo fascinujícím způsobem, a přes jistou konzervativnost zvukového spektra, směřujícímu spíše k sametové hebkosti než hrubé drsnosti, byl, a možná právě proto, celkový dojem prostě omračující. Zazněl tu díky tomu Strauss nikoli bombasticky “sebeoslavný” (slovy dobového kritika: „Ten, kdo napsal tento nehorázně odporný zvuk, nezasluhující označení hudba, je buď blázen, nebo se rychle blíží idiocii.“), ale mistr nekonečně bohatého, šťavnatého, smyslově opojného zvuku, jenž v nás nemůže nezanechat než pocit nejvyšší libosti.

Dvořákova Praha
18. září 2024, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, op. 56, „Skotská“
Richard Strauss: Život hrdinův, symfonická báseň, op. 40

Účinkující
Wiener Philharmoniker
Christian Thielemann – dirigent