Operní panorama Heleny Havlíkové (503) – Platée jako divadelní hostina, na které však halucinogenní účinek žabího jedu vyprchával

• Platée v kontextech
• Střet světů Luksovy historické poučenosti, standardního orchestru a hledající režie
• Dominantní haute-contre Marcela Beekmana

Platée v kontextech

Platée je už několikátou operní inscenací, na které spolupracovalo „velké“ stálé divadlo s Václavem Luksem. Tato produkce ve Státní opeře však pro mě není takovou událostí, jakými byly předchozí inscenace, na kterých se Václav Luks podílel s různou mírou participace jeho Collegia 1704. Po Händelově Rinaldovi ve Stavovském divadle v roce 2009 založeném na historicky poučené interpretaci hudební i divadelní, začal Luks spolupracovat s režiséry, kteří dokázali operám seria vdechnout nový života: na Myslivečkově Olympiádě s Urselou Herrmann ve Stavovském divadle (2013), na Vivaldiho Arsildě s Davidem Radokem v Bratislavě (2017), při Purcellově Didoně a Aeneovi s Jiřím Heřmanem v Brně (2016) a opět v Brně s týmž režisérem při Händelově Alcině před dvěma roky. Přitom na rozdíl o předchozích inscenací oper seria (s výjimkou Purcella), s jejichž schematičností se museli režiséři potýkat, je Rameauova Platée na libreto Adrien-Josepha Le Valois d’Orvilles hudebně i divadelně skvěle napsaná opera, které ještě dodávají na atraktivitě pro francouzskou tradici typické baletní scény. Nejvyšší bůh Jupiter má už dost věčných výlevů žárlivosti své manželky Junony. Jeho kumpáni vymyslí žert, jak záletnému šéfovi odpomoci. Přesvědčí ošklivou královnu bažin a žab, vodní nymfu Platée, že se do ní zamiloval sám nejvyšší z bohů a dokonce si ji chce vzít. Na fingovanou svatbu pak pozvou Junonu, aby ji dokázali, že na tak šerednou nymfu žárlit opravdu nemá smysl.

Barokní operní satira Platée se vymyká jak z Rameauovy tvorby, tak z praxe holdovacích oper pro královské svatby, v tomto případě dauphina Ludvíka Ferdinanda, syna krále Ludvíka XV., se španělskou infantkou Marií Terezou Bourbonskou v roce 1745. I když byla Marie Tereza popisovaná jako krásná a vzdělaná, v rámci honosných svatebních oslav uvést ztřeštěnou operu o ošklivé nevěstě a dělat si až krutou legraci z instituce manželství byla hodně odvážná, až pikantní drzost. Pro Rameaua bylo ovšem podstatné, že tatínek ženicha Ludvík XV. byl nadšen, což se projevilo i tím, že ho jmenoval Královským komorním skladatelem se slušnou roční penzí.

Platée se pak v Rameauově úpravě v rámci veřejného divadelního provozu pařížské opery s tehdejším názvem Académie Royale de Musique od roku 1749 stala už za skladatelova života jeho nejpopulárnější, ba v kontextu dobové provozovací praxe přímo triumfálně přijímanou operou. A její obliba se opakuje s érou návratu k barokním operám od poloviny minulého století. Zejména nastudování Marka Minkowského ve vtipně rozehrané režii Laurenta Pellyho v Pařížské opeře v roce 1999 vyvolalo nadšení.

U nás Platée poprvé uvedli před deseti lety na Hudebním festivalu Znojmo. Pro mě to tehdy byla událost nejen díky hudebnímu nastudování Romana Válka a jeho Czech Ensemble Baroque, ale i fungujícímu přenesení příběhu do současnosti francouzskou režisérkou Constancí Larrieu. Bujný večírek snobské high society, jehož rozjaření účastníci sjížděli z balkonu jízdárny Louckého kláštera efektně po skluzavce i s pyrotechnickými efekty, se zvrhne do šikany tlusťošky (Jean-François Lombard), která v zelených plavkách, slunečních brýlích a s leknínem ve vlasech dává nekriticky na odiv své půvaby. Záznam je stále možné shlédnout v iVysílání České televize.

Střet světů Luksovy historické poučenosti, standardního orchestru a hledající režie

Ve Státní opeře, která Platée nastudovala u nás jako druhá scéna, zvolili upravenou verzi z roku 1749, ovšem se závěrem královského znění z Versailles. Neopakuje se tak rozjásané sborové finále a inscenace v pojetí SKUTRU končí smutným ztišeným dojemného loučení s umírající Platée, zdrcené ponižujícím podvodem.

Hudební nastudování Národní divadlo svěřilo Václavu Luksovi, našemu špičkovému specialistovi na historicky poučenou interpretaci, ovšem s orchestrem Státní opery. Podstatné bylo, že Václav Luks při zevrubné znalosti interpretační praxe nepřistupuje k barokní hudbě jako k muzeálnímu exponátu, ale jako k umění nabitému emocemi, která nám je bližší, než bychom čekali. A Luks si s muzikantským gustem s hráči sedícími ve vyvýšeném orchestřišti vychutnával tu spoustu kontrastů a hudebního vtipu s kvákáním žab, oslím hýkáním, disharmonickým řevem ptáků, parodií ješitnosti a mnoha dalšími zvukomalebnými žerty. V porovnání s vycizelovaností, jak ji známe od Luksova Collegia 1704, sice nebyla hra orchestru Státní opery jen s „výpomocí“ hráčů Collegia 1704 u prvních pultů tak vytříbená, ale zaslouží si obdiv, jak se členové orchestru, kteří projevili zájem si rozšířit praxi standardního operního repertoáru o zkušenosti se starou hudbou a skloubit zvuk svých moderních nástrojů s těmi historickými dokázali s Václavem Luksem na sebe adaptovat a vzájemně se obohacovat.

Bylo jasné, že se SKUTŘI nebudou držet striktně postupů barokního divadla, jak to známe třeba z inscenací souborů Musica Florea nebo Ensemble Damian, které disponují replikami barokního perspektivního jeviště s iluzí nekonečného prostoru, bočními panely a zadními malovanými prospekty vyměnitelnými sofistikovaným divadelním mechanismem. Ovšem očekávala jsem, že právě pro SKUTR bude Platée tím správným titulem pro jejich fantazii a vytvoří férii s inspiracemi v baroku tak oblíbených, často až bombastických scénických efektech. Z nich SKUTŘI na scéně Jakuba Kopeckého uplatnili alespoň přelety Junony nad jevištěm a propadlo.

Rozjezd inscenace přitom sliboval divadelní hostinu, ostatně prolog o zrození komedie začíná pitoreskní svatební hostinou mytologických postav: Thálie, múzou komedie a pastorální poezie, Moma, boha výsměchu, Satyra, poloboha spojovaného s bujarým veselím, boha lásky Amora, kteří burcují Thespida, aby své nadání vložil do služeb divadelního herectví a komedie. U dlouhého bohatě prostřeného stolu je i akvárium. Diváci z předních řad jeviště postřehnou, že v něm je žába a postavy si připijí halucinogenním jedem drsně z ní vyždímaným. Pak se zvedne zadní stěna šedá stěna a objeví se totéž akvárium, ovšem zvětšené do celého prostoru jeviště Státní opery. Horní osvětlení akvária tak vytváří „dopravní prostředek“, který se může spouštět mezi „nebesy a zemí“. V takto obřím akváriu efektně nasvíceném psychedelickými barvami se odehrává vlastní děj comédie lyrique.

Simona Rybáková svými kostýmy dodává svérázným postavám groteskní nadsázku s použitím věcí, které byly na stole při hostině, stejně jako choreograf Jan Kodet rozsáhlým baletním scénám propojeným s dějem, mezi kterými vynikal způsob, jakým se Jupiter představuje Platée jako osel, pták a nakonec bůh se svítícím bleskem. Jenže jakoby mezi jednotlivými „chody“ této divadelní hostiny halucinogenní účinek žabího jedu vyprchával – a to i když díky Rameauově stylu jsou recitativy, árie a taneční čísla propojeny a „prokomponovány“ plynuleji než při „oddrmolených“ recitativech a vzletných áriích italské opery seria.

Dominantní haute-contre Marcela Beekmana

Přitom především výkon Marcela Beekmana, který roli Platée vytvořil v mnoha inscenacích po celém světě, byl excelentní – v tak speciálním oboru, jakým je francouzský vysoký tenor haute-contre. Třebaže by tato travesty role snadno mohla sklouznout do lascívního nevkusu, v třpytivých zelených šatech, které z Platée dělaly tlustou boubelku, vystihl směšnou ješitnost, panovačnost i domýšlivost této ambiciózní láskychtivé nešťastnice – a zároveň v závěru s krutě vysmívanou a zneužitou Platée pociťujeme i soucit jako s obětí intriky.

Záletného a patřičně namyšleného vládce bohů Jupitera, jemuž zároveň nechyběl smysl pro humor, vytvořil barytonista Pavol Kubáň. V partičce uličníků kolem Jupitera se uplatnil barytonista Tomáš Šelc jako král Cithéron, který v prologu vytvořil také Satyra, barytonista Lukáš Zeman coby bůh kritiky a posměchu Momus a Ruairi Bowen, další skvělý sólista, který v oboru vysokého tenoru pěvecky suverénně zvládl jak hbitého Merkura, tak v prologu herce Thespida. Drzým Amorem, ale i Clarine, soucitnou družkou Platée, byla s oporou velkých zkušeností s barokní hudbou Pavla Radostová. Vedle jejího zvučného barevného v dynamice flexibilního sopránu působil koloraturní soprán Olgy Jelínkové subtilněji, zejména v rozjařeném výstupu Šílenství, která přece jen v rozlehlosti hlediště Státní opery neměla potřebnou intenzitu. Vášnivé dramatičnosti žárlivé hysterické manželky Junony ovšem dosahovala mezzosopranistka Michaela Zajmi, která se nezalekla létání ve výšce jeviště.

Druhé, pražské uvedení Platée v České republice nesporný divadelní potenciál této opery sice využilo jen z části, nicméně může současné publikum oslovovat jako zábavná féerie.

Jean-Philippe Rameau: Platée
Premiéra 21. listopadu 2024, 19:00 hodin
Státní opera

Hudební nastudování: Václav Luks

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Choreografie: Jan Kodet
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: SKUTR, Jakub Kopecký
Scéna, video design: Jakub Kopecký
Dramaturgie: Ondřej Hučín.

Osoby a obsazení
Platée – Marcel Beekman
Jupiter – Pavol Kubáň
Juno – Michaela Zajmi
Thespis a Merkur – Ruairi Bowen
Momus – Lukáš Zeman
Thalie a Šílenství – Olga Jelínková
Amor a Clarine – Pavla Radostová
Satyr a Cithéron – Tomáš Šelc.

Collegium Vocale 1704
Balet Opery Národního divadla

Orchestr Státní opery a členové Collegia 1704