Fenomenální sopranistka Jessica Pratt ukázala Praze, jak vypadá pravé belcanto

Je ozdobou prestižních festivalů jako např. Rossiniho festival v Pesaru a senzační úspěch zaznamenala v listopadu 2024 v rodišti Gaetana Donizettiho v Bergamu za fascinující výkon v roli královny Alžběty v jeho opeře Robert Devereux. V r. 2013 získala prestižní mezinárodní cenu pro koloraturní sopranistky La Siola d´Oro „Lina Pagliughi“ a v r. 2016 mezinárodní cenu pro nejlepší sopranistku roku „Oscar della lirica“.

Je dnes prakticky jedinou pěvkyní, která se na tento obor specializuje a v kritikách je označována mimo jiné za nástupkyni Edity Gruberové. Nyní se o jejích kvalitách mohlo přesvědčit i pražské publikum. V náročném programu Delirio představila v Praze scény z belcantových oper Vincenza Belliniho a Gaetana Donizettiho, jež spojovalo téma šílenství. Doprovázel ji Orchestr Státní opery Praha pod taktovkou Andrije Jurkevyče.

Pět extrémně náročných scén – a ani stopa zaváhání

Koncert Delirio je odrazem stejnojmenného CD Jessicy Pratt z r. 2023, jež pěvkyně natočila s Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, řídil dirigent Riccardo Frizza. Však i pro plakát k pražskému koncertu byl použit přebal tohoto CD. Pro tuzemské publikum se tak naskytla skutečně výjimečná příležitost – slyšet světovou hvězdu s unikátním repertoárem, který se u nás prakticky vůbec neprovádí.

Exponované árie a scény z oper, v nichž hrdinky ztrácí či už ztratily rozum nebo jsou na pokraji duševního vyčerpání, jsou posluchačsky atraktivní, pěvecky extrémně náročné a pro technicky dobře disponovanou pěvkyni mimořádnou příležitostí. Tyto okamžiky jsou výzvou nejen hudební, ale jsou i zvláštním způsobem dráždivé svou podstatou – vyžadují kromě brilantní techniky a stoprocentní intonační jistoty i vnitřní přesvědčivost.

Ztráta rozumu – tedy duševní smrt, je stav, který nelze pouze ´odzpívat´. Koneckonců právě také Edita Gruberová nahrála svého času tyto a další exponované výstupy na CD. Období raného romantismu těmito psychickými stavy, temnými stránkami lidské mysli, její křehkostí, doslova oplývalo. Náročné koloratury a strhující pěvecké ´artistické´ výkony vyjadřovaly duševní trýzeň. Bellini a Donizetti psali tyto party pro konkrétní pěvkyně, nejlepší své doby. Oběma byla múzou též legendární Giudita Pasta (1797–1865), první Donizettiho Anna Bolena a první Amina v Náměsíčné (La Sonnambula) V. Belliniho; Eugenia Tadolini (1808–1872) byla první Donizettiho Linda di Chamounix a pro sopranistku Fanny Tacchinardi Persiani (1812-–1867) napsal skladatel jeden z nejslavnějších partů světové operní literatury – Luciu di Lammermoor.

A právě z těchto děl vybrala svá čísla i Jessica Pratt. V první polovině koncert provedla tři náročné výstupy a ve druhé dva. Celý večer byl otevřen předehrou k půvabné opeře Ambroise Thomase Mignon, dva výstupy ve 2. části oddělila předehra k Thomasově u nás zcela neznámé opeře Raymond aneb Královnino tajemství (Raymond, ou Le Secret de la reine). Volba francouzských operních melodií byla k belcantovému ´šílenství´ vhodná a snad i pomohla upozornit na repertoár, který by si rozhodně zasloužil svůj comeback.

Jessica Pratt nejdříve zazpívala scénu a árii Aminy z 2. dějství Náměsíčné (La Sonnambula) „Scende… Coraggio… è salva! – Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge uman pensier“, opery, která přece jen figuruje v povědomí českého obecenstva. To už rozhodně neplatí o opeře Gaetana Donizettiho Emilia di Liverpool, z níž přednesla náročný výstup z 1. dějství „Ecco, miratela… Madre! Deh placati… Ah di contento ripiena ho l’alma“ – Emilia opuštěná svým milencem koná ve vesnici poblíž Liverpoolu dobré skutky, dělá si výčitky kvůli smrti své matky, jež zemřela žalem nad zneužitím dcery, ale životní rovnováhu jí vrátí liverpoolští občané, kteří ji velebí za její charitativní činnost.

Donizettiho Annu Bolenu připomenulo provedení sboru “Chi può vederla a ciglio asciutto” – jedná se o číslo, které předchází velké scéně šílenství této manželky Jindřicha III. A první polovinu uzavřela slavná Lucia di Lammermoor a scéna „Oh giusto cielo… Il dolce suono… ‘Ardon gl’incensi… Spargi d’amaro pianto…“ Přesto, že toto jediné dílo je známé širokému publikum, připomeňme, že v Praze se hrálo scénicky naposledy 2004, koncertně je uvedl Andrij Jurkevyč v březnu 2023.

Druhou polovinu večera otevřeli Puritáni (I Puritani) Vincenza Belliniho scénou Elvíry „O rendetemi la speme… Qui la voce sua soave… Vien diletto.“ A po Thomasově předehře k Raymondovi vygradoval večer Donizettiho dílem Linda di Chamounix, které je v podstatě známo hlavně díky árii hlavní hrdinky, tu však Jessica Pratt nezpívala. Zvolila náročnou scénu „Linda! A che pensate… Nel silenzio della sera… No non è ver mentirono…“ mířící už do dramatického repertoáru a hlasového oboru soprano drammatico di agilità. V ní hlavní hrdinka v dočasném pomatení smyslů vzpomíná na svého milého, o němž se dozvídá, že vstupuje do sňatku s jinou ženou.

Belcanto na hranici lidských možností

Vysoce exponovaná scéna je silně dramatická a Jessica Pratt v ní ukázala, kam až umí posouvat své hranice. Má-li vůbec jaké. Aby podtrhla odlišnost postav a charakter výstupů, oblékla se na každý z nich do jiného kostýmu, a i drobnými koncepčními nuancemi ve vystupování na jevišti vtiskla hrdinkám a jejich scénám specifický ráz. Árii Elvíry zpívala přicházejíc hledištěm od posledních řad přízemí, její krásný hlas se linul Státní operou, podmaňoval si publikum, zářil a dojímal. Hladil po duši. Jessica Pratt v Praze plně dostála své pověsti.

Pěvkyně má neuvěřitelné hlasové dispozice. Už jen přednést pět těchto rozsáhlých hlasově náročných scén v jednom večeru jen s malými odstupy (v případě Náměsíčné a Emilia di Liverpool s žádným) je neuvěřitelné. Na Jessice Pratt nebyla znát po celý večer sebemenší stopa únavy, zpívala uvolněně kultivovaným hlasovým projevem a se stoprocentní jistotou. Její výkon po celý večer byl technicky brilantní, vysoce muzikální a strhující. Ve tříčárkované oktávě se pohybuje naprosto suverénně, do závratných výšek stoupá s lehkostí, hlas nechá volně plynout, dociluje úžasné dynamiky a dechberoucích pianissim, ani nejvyšší tóny nezní ostře.

Střední polohy Jessici Pratt nejsou uměle zabarveny, jak toho býváme, především u nás, často svědky. Výborná byla i srozumitelnost zpívaného textu. Jaká je šíře jejího uměleckého talentu, prokázala charismatická pěvkyně ve zcela nečekaném přídavku. Mžikem oka shodila při nadšeném aplausu a standing ovation ze sebe rudý kostým Lindy di Chamounix a před publikem stál někdo docela jiný – rozpustilá diva ve stříbrné flitrové róbě. Rozverným komediálním gestem složila kostým Lindy k dirigentskému pultu a Státní operou zněla proslulá árie Cunegonde “Glitter and Be Gay” z Candide Leonarda Bernsteina. Ovšem v podání, o kterém se nám ani nesní – precizní koloratury měly punc Brodwaye a vysoká ´es3´ doslova zářila jako meteority. Pěvkyně se postarala o skutečnou show – sestoupila do hlediště mezi publikum a zapojila do jevištní akce i dirigenta, takže orchestr hrál veden tóny houslí koncertního mistra Antonína Burdy. Státní opera byla její.

V ansámblech vystoupili společně s Jessicou Pratt sólisté pražského Národního divadla. Tenorista Martin Šrejma jí byl plnohodnotným partnerem ve výstupu Náměsíčné v roli Elvina. Tento repertoár mu zřejmě vyhovuje – jeho tenor zněl uvolněně a plně s italským témbrem, i v krátkých vstupech zanechal silný dojem. Během večera spolehlivě provedli své party také altistka Jana Sýkorová, barytonista Svatopluk Sem a basista Pavel Švingr. Spoluúčinkoval Sbor státní opery, kterému patřilo i dobře zvolené samostatné číslo. Kvalitně jej nastudoval Adolf Melichar.

Orchestr podporoval pěvkyni, ale chyběla lehkost

Doprovod technicky výborně hrajícího orchestru byl pod taktovkou Andrije Jurkevyče přesný. Thomasova hudba však nezněla pod Jurkevyčovou taktovkou dostatečně odlehčeně, postrádala francouzský esprit a šarm, stejně zatěžkaný byl Donizetti a Bellini bez typických fines.

Jemnost pianissim pěvkyně byla v poměrně příkrém rozporu s dynamikou orchestru a také jeho zvuku, kterému by prospělo více jemnosti a subtilnosti, ve smyčcové sekci co do dynamiky souznělo s pěvkyní pouze pizzicato. Zcela nepochopitelné bylo scénické řešení v kadenci árie Lucie z Lammermooru, která je náročným ´rozhovorem´ pěvkyně a flétnisty (připomeňme, že původně napsal Donizetti tento part pro skleněnou harmoniku). Bývá zvykem, že při koncertním provedení zaujímá flétnista místo před orchestrem, aby byl s pěvkyní v kontaktu (ostatně to tak bylo i ve Státní opeře v r. 2023), nyní však zůstala flétnistka sedět vzadu v orchestru. Byla to škoda, protože Jana Lukášová hrála technicky brilantně krásným tónem a za lepších okolností by jistě bylo dosaženo ještě kvalitnější souhry koloratur se sólovou flétnou.

Večer s Jessicou Pratt byl výjimečným uměleckým zážitkem a naše první scéna si za její pozvání zaslouží dík. Jessica Pratt je pěvkyně, jejíž jméno ve světě vyprodává sály rychlostí blesku. Státní opera však zcela zaplněná nebyla. Při výjimečnosti této pěvkyně měl být zvolen zcela jiný typ propagace, než jaký Národní divadlo obvykle dělá a jaký udělalo i nyní. Standardní prezentace v tomto případě nestačí. Při jiném přístupu by tento koncert zcela nepochybně potěšil krásou belcantového zpěvu mnohem více posluchačů.

Delirio
8. prosince 2024, 18:30 hodin
Státní opera, Praha

Program:
Ambroise Thomas: Předehra k opeře Mignon
Vincenzo Bellini: Náměsíčná (Scende… Coraggio… è salva! – Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge uman pensier; Amina & Elvino, Rodolfo, Teresa a sbor)
Gaetano Donizetti: Emilia di Liverpool (Ecco, miratela… Madre! Deh placati… Ah di contento ripiena ho l’alma; Emilia & Candida a sbor)
Gaetano Donizetti: Anna Bolena (Chi può vederla a ciglio asciutto; sbor)
Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor (Oh giusto cielo… Il dolce suono… ‘Ardon gl’incensi… Spargi d’amaro pianto…; Lucia & Enrico & Raimondo a sbor)

Přestávka

Vincenzo Bellini: Puritáni (O rendetemi la speme… Qui la voce sua soave… Vien diletto; Elvira & Riccardo, Giorgio)
Ambroise Thomas: Předehra k opeře Raymond aneb Královnino tajemství
Gaetano Donizetti: Linda di Chamounix (Linda! A che pensate… Nel silenzio della sera… No non è ver mentirono…; Linda & Pierotto)

Účinkující:
Jessca Pratt (Amina, Emilia, Lucia, Elvira, Linda)
Jana Sýkorová (Teresa, Candida, Pierotto)
Martin Šrejma (Elvino)
Svatopluk Sem (Enrico, Riccardo Forth)
Pavel Švingr (Rodolfo, Raimondo, Giorgio Valton)
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Andrij Jurkevyč – dirigent
Adolf Melichar – sbormistr