Houslistka Karen Gomyo zvedla ostravské posluchače ze sedadel. V polovině koncertu si vyžádali přídavek

Dvořák v mistrovském podání Karen Gomyo

První část koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava patřila Antonínu Dvořákovi a Karen Gomyo – houslové virtuosce. Pro tento večer byl vybrán Houslový koncert a moll, op. 53 (B. 108), vrcholné dílo Dvořákova takzvaného slovanského období, patřící k nejvýznamnějším houslovým koncertům romantické éry. Dvořákův Houslový koncert byl premiérovaný 14. října 1883 v pražském Rudolfinu, sólistou opery byl František Ondříček, dirigoval Mořic Anger. Koncert vznikl na objednávku berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který chtěl navázat na úspěch Slovanských tanců a Symfonie č. 6. Původně byl zamýšlený pro slavného houslistu Josepha Joachima. Ten měl ale zejména k houslovému partu výhrady, Dvořák jej proto několikrát přepracoval. Joachim nakonec koncert nikdy neprovedl, ale premiéra v Praze s houslistou Ondříčkem byla velmi úspěšná. Nadmíru skvělý výkon předvedla také Karen Gomyo. Je jednou z mezinárodně uznávaných houslistek. Vyniká hlubokou hudební citlivostí, technickou brilancí a schopností navázat silné emocionální spojení s publikem. Mimo jiné, Dvořákův Houslový koncert patří k jejím nejoblíbenějším.

O+

Houslový koncert má tři části. První věta Allegro ma non troppo (a moll) je dramatická, energická, ale zároveň lyrická. Forma první věty je sonátová s prvky ronda, ale bez tradiční orchestrální expozice, neboť housle dostávají slovo téměř okamžitě. Hlavní téma je rytmicky výrazné a dramatické, vedlejší téma je zpěvné, s typicky slovanskou melodikou. Gomyo vedla s orchestrem dialog s kontrastními náladami. Zde se slova ujal zejména hornista – jeho výkon byl vynikající. Dvořák v této větě porušuje klasické formální konvence, čímž vytváří plynulý a přirozený hudební tok. První a druhá věta jsou propojeny bez přerušení. Druhá věta Adagio ma non troppo (F dur) přinesla kantabilitu v houslovém partu, orchestr vytvářel jemné, barevné pozadí. Věta působí jako lyrický zpěv beze slov, s hlubokým emocionálním nábojem. Naprosto jedinečný výkon zde předvedl maďarský dirigent Gilbert Varga, který dokázal podtrhnout vše, co bylo z hlediska dynamiky významné. Třetí věta – Finale: Allegro giocoso, ma non troppo (A dur) – je svým charakterem radostná, taneční, živá. Hlavní téma připomíná rychlý tanec furiant. Sólistka předvedla brilantní techniku. Dvořák v této větě naplno rozvinul svůj takzvaný slovanský styl, pro něj tak typický. Je nutno dodat, že sólový part je nesmírně technicky náročný, ale neokázalý, virtuozita zde slouží výrazu, nikoli efektu. Dvořák kladl důraz spíše na hudební obsah, než na exhibici. Orchestrace je barevná, vyvážená, nepřehlušuje sólový nástroj. V celém koncertu je patrný slovanský temperament, rytmy připomínají tance jako dumka nebo furiant, což činí koncert emocionálně bohatý a rytmicky živý.

Uchvácené publikum si potleskem ve stoje vyžádalo také přídavek v podobě Tango etudy Ástora Piazzolly, houslistčina oblíbeného skladatele.

Adams a Kodály v kontrastním dialogu

Druhá polovina koncertu patřila zahraničním autorům. Jako první zazněla skladba od současného amerického skladatele Johna Adamse (*1947) a druhá od maďarského skladatele Zoltána Kodálye (1882–1967).

Skladba The Chairman Dances: Foxtrot for orchestra od Johna Adamse je fascinujícím dílem z roku 1985, které kombinuje prvky post minimalismu s programní hudbou a tanečními rytmy. Sám Adams ji popisuje jako „outtake“ (nepoužitou část) z 3. dějství opery Nixon v Číně. Ve skladbě se opakují rytmické a harmonické vzorce s velkou expresivitou a orchestrální barevností. Skladba oplývá tanečním charakterem ve foxtrotovém pulsu, ale s neustálými proměnami. Orchestrace je bohatá, barevná, velkému využití se dostalo perkusním bicím nástrojům, ve skladbě je prostor pro pět hráčů na bicí nástroje, ale nechybí také harfa a klavír. V závěru se jednotlivé nástroje postupně vytrácejí až do úplného ticha.

Lidovou hudbou silně inspirovaný Zoltán Kodály v roce 1933 napsal skladbu Tance z Galanty. Skladba je volně založena na formě verbunkos, tradiční maďarské taneční hudby, která se skládá ze dvou částí: lassú, která je pomalá, zpěvná a ornamentální, a friss, rychlá, rytmicky živá a taneční. Skladba začíná dramatickým orchestrálním úvodem, po němž následuje brilantní klarinetové sólo, evokující tradiční nástroj tárogató. Vynikající výkon předvedl člen Janáčkovy filharmonie Ostrava Daniel Svoboda, jehož přednes byl mimořádně přirozený. Skladba vytváří atmosféru nostalgie a očekávání a série čtyř rychlých tanců, přičemž každý má jiný charakter utvrzují rytmickou pestrost. Ve skladbě bylo využito lidových motivů z historických sbírek tanců z Galanty. Skladba vrcholí v energickém finále, které připomíná lidovou slavnost. Nutno vyzdvihnout také vynikající výkony flétnistky Šárky Adamíkové, hobojisty Dušana Foltýna či hornisty Jindřicha Mollingera.

Dirigent tohoto večera Gilbert Varga předvedl klidnou gestiku, orchestr vedl velmi přirozeně. Jeho jasné a elegantní gesto bylo pro orchestr velmi čitelné. Na místě je také vyzdvihnout schopnost vytvářet bohaté orchestrální barvy a jemné dynamické odstíny. Dokáže vystavět napětí i bez dramatických gest, spíše prostřednictvím hudebního výrazu.

Závěrečný koncert 71. sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava byl velmi povedený, výkony byly dokonalé a jistě jej můžeme označit za skvělou pomyslnou tečku za koncertní sezonou 2024/2025.

Janáčkova filharmonie Ostrava: Závěrečný koncert
22. května 2025, 19:00 hodin
Kino Vesmír

Program
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 (Allegro ma non troppo, Adagio ma non troppo, Finale: Allegro giocoso ma non troppo)
John Adams: Předseda tančí (The Chairman Dances)
Zoltán Kodály: Tance z Galanty

Účinkující
Karen Gomyo – housle
Janáčkova filharmonie Ostrava
Gilbert Varga – dirigent