Čarostřelec v režii Stefana Ruzowitzkého ve Vídni

Čarostřelec Carla Marii Webera je uznáván jako první německá národní opera a z Weberových oper je nejhranější. Téměř v každé publikaci o Weberovi a o tomto díle však zároveň nacházíme skeptická, zlehčující až odsuzující slova o libretu Friedricha Kinda. Je to s ním podobné jako se Schikanederovým libretem ke Kouzelné flétně či Sabinovým libretem k Prodané nevěstě – kdyby prý nebylo tak geniálních skladatelů jako byli Mozart, Smetana a v případě Čarostřelce Weber, dávno by byly tyto opery zapomenuty. Zde není místo na velké obhajoby podceňovaných „veršotepců“, dovolím si jen poukázat na to, kolik možností výkladů, vkladů a poselství právě tyto tři opery dodnes poskytují. Už jen to znamená, že je v nich mnohem víc, než se jim přiznává; koneckonců skladatelé tyto texty nezhudebňovali s tím, aby je „zachraňovali“, nýbrž proto, že jim cosi nabízely – i když například později Smetana říkal, že Prodaná nevěsta byla „jen taková hračka“.

Čarostřelec vůbec není jen naivní romantická hra o hodném, ale bázlivém Maxovi s nedostatkem sebedůvěry a o zlém a úskočném Kašparovi, o pověrčivé Agátě a praktické Aničce, či o démonovi Samielovi. Onen výstřel na zkoušku je víc než tradovaný zvyk, je to symbol pro přechod k dospělosti. Nejednoznačný závěr opery (roční odklad – jaký bude jeho výsledek?) poskytuje široké pole k úvahám, a je zde i mnoho dalšího. Lovci – jaká divoká zvěř má být vlastně ulovena? Otázku kladou dědičný nárok na postavení a vzpoura proti zvyklostem „od nepaměti“. Pověry a kouzla a možnost svobodného rozhodnutí, osobní selhání a osobní hrdost.

S.O’Neill (Max)

E.Van den Heever (Agathe)

Pro filmového režiséra Stefana Ruzowitzkého byl Čarostřelec prvním pracovním setkáním s operou. Zvědavost na jeho pojetí byla znásobena již řadu týdnů předem zveřejňovanými rozhovory, v nichž se ke svému pojetí vyjadřoval. Sdělil, že příběh Čarostřelce je nadčasový, nepotřebuje být umístěn do konkrétního času a místa; Samiel je pro něj pokušení drogy, které Max podlehne, protože ze strachu uvěří našeptávači; pro porozumění opeře není třeba les; impulsy vycházejí ze strany lovců, venkované v této opeře nikdy nepracují (a v které ano? – Janáček se kdysi dotkl smetanovského idolu, když poukázal na nerealistický zpěv ženců za scénou v Libuši, a ani v Tajemství by vymlácené žitko krásné do mlýna nedorazilo). Hlavním lákadlem bylo obsazení role Samiela Karlem Markovicsem, který hrál hlavní roli v Ruzowitzkého oskarovém filmu Der Fälscher (Ďáblova dílna). Režisér prozradil, že Samiel bude téměř stále přítomen na scéně jako našeptávač, svých několik replik bude také skutečně šeptat, což bude působit daleko démoničtěji a strašidelněji než hlasitý projev.

Možná že skutečně není dobré slibovat předem. Inscenace je solidní, promyšlená, poctivě vystavěná, překvapení se však nekonalo. Divadlo má jinou dynamiku než film a prozradilo se, že Ruzowitzkého přece jen brzdí nemožnost detailního záběru – na to doplatila především role Samiela. Jeho „paganiniovská“ maska je pěkná, ale brzy se okouká, ať už je v bílém nebo rudém saténu, jeho zjevování je přehlédnutelné a – nepopírejme – zbytečné, hrozivost postrádá. A jeho šeptání přes mikroport není rozumět. Ruzowitzkého „filmovým“ příspěvkem je „předehra k předehře“ v podobě němého filmu, v němž se vypráví prehistorie. Poustevník, dárce očarovaných růží, které zachrání Agatu a jenž se na konci objeví, aby přesvědčil knížete Ottokara o zmírnění trestu pro Maxe, je sám obětí podobné střelecké zkoušky. Jeho nevěsta však byla kdysi skutečně zastřelena a on se – rozhodnut zcela opustit lidskou společnost – uchýlil do lesů. Potud film, a proto na konci opery poustevník zasahuje (jeho maska připomíná Gandalfa z Pánu prstenů) a žádá, aby byl starý zvyk zrušen. Němým filmem tak byl nahražen k opeře přidaný a jako zbytečný už za Weberova života opět vynechávaný prolog, který měl ony začarované růže publiku polopatisticky vysvětlit. Film je doprovázen Weberovou předehrou hranou na klavíru a poté si ji vyslechneme ještě jednou v orchestru. Dvojí vizualizovaná předehra tak vytváří neúnosně dlouhou expozici, než se konečně něco začne dít.

F.Struckmann (Kaspar)

M.Snell (Kuno)

Autory scény byli Renate Martin a Andreas Donhauser, scény neobyčejně těžkopádné, na níž se sice dají vytvořit působivá uskupení, hercům však dost překáží a především vyžaduje dlouhé pauzy na přestavby mezi dějstvími, které k udržení napětí rozhodně nepřispívají. Atmosféra lesa tu je, ovšem lesa po ekologické katastrofě. Ruzowitzky k opeře nic nepřidává, v zásadě jen rozmisťuje aktéry po jevišti. S výjimkou scény ve Vlčí rokli, kde Kašpar vpichuje Maxovi do žíly drogu – celé kouzlo s litím kulí je tedy Maxovou halucinací, zpodobněnou nahými těly se zkrvavenými hrudníky. Zde zřejmě Ruzowitzkému scházela filmová kouzla, kterými už je divák až příliš zhýčkán, nejvíc. (Vzpomínám na dávnou inscenaci z jakési německé scény – paměť selhává, ale dodatečně zjistím, kde to bylo –, hranou ve stylu pouťového divadla. Vlčí rokle byla plná pohádkových strašidel jako bezhlavých rytířů, mrtvých nedělňátek a hejkalů – a ve své naivitě působila daleko přesvědčivěji.) Kostýmy Nicoly Fischnaller navazují na černobílost úvodního němého filmu, pro celý večer však vzniká monotónnost, kterou ani rudý Samiel a krev ve Vlčí rokli nezachrání.

M.Erdmann (Ännchen)

Hlavním vítězstvím nynějšího Čarostřelce na Vídeňce je hudební nastudování Bertranda de Billyho a Rozhlasového symfonického orchestru (de Billy se se svou šéfovskou rolí u tohoto orchestru – bohužel – loučí). Mnohá místa hrál pomaleji než bývá zvykem a dodal tak inscenaci napětí, které scéně občas scházelo, orchestr zněl barevně a vyváženě, lesní rohy i sólo violoncella byly vynikající. Kašpar Falka Struckmanna je skutečně ďábelský svůdce (a působí ďábelštěji než Samiel), byl to pěvecky i herecky nejucelenější výkon ze všech. Simon O’Neill dokázal, že při své mohutné postavě může působit bezelstně a bezbranně (trochu jako obézní dítě, kterému se ostatní smějí, že neumí kotrmelec), je to krásný tenor světlé barvy, wagnerovské role, které zpívá, jej však možná brzy od takovýchto rolí odvedou. Agatha (Elza Van den Hever) a Anička (Mojca Erdmann) vytvořily dvojici protikladných ženských povah, jak to role vyžadují, větší prostor pro hru měla pochopitelně Mojca Erdmann a také jej využila. Dobře byly obsazeny menší role – Kilián (Dominik Könninger), Kuno (Martin Snell) i družičky. Henk Neven se jako kníže Ottakar se ctí vypořádal s výpadkem textu a velmi dobře a pro svou úlohu v závěru nepostradatelně zapůsobil hlasově jadrný Artur Korn jako poustevník.

Suma sumárum: Dobré, spolehlivě zazpívané a zahrané představení, Čarostřelec na scéně vídeňské Volksoper přede dvěma lety (režie Marco Arturo Marelli) však zaujal víc.

Carl Maria von Weber:
Der Freischütz
Dirigent: Bertrand de Billy
Režie: Stefan Ruzowitzky
Scéna: Renate Martin & Andreas Donhauser
Kostýmy: Nicole Fischnaller
Sbormistr: Erwin Ortner
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 19.4.2010 Theater an der Wien

Agathe – Elza Van den Heever
Ännchen – Mojca Erdmann
Kaspar – Falk Struckmann
Max – Simon O’Neill
Kuno – Martin Snell
Kilian – Dominik Köninger
Eremit – Artur Korn
Ottokar – Henk Neven
Samiel – Karl Markovics
Brautjungfer – Petra Barathova
Brautjungfer – Judith Halász
Brautjungfer – Jaroslava Pepper
Brautjungfer – Alice Rath

www.theater-wien.at

foto J.Fischnaller