Jak zkouší Robert Wilson v Národním? Byli jsme u toho

Vít Dvořák, 23.06.2010 0:10

Už od konce května pražské Národní divadlo skoro vůbec nehraje. Jen víkendy jsou výjimkou. Důvod? Americký režisér a scénograf Robert Wilson zavítal po osmi letech znovu na naši první scénu, aby tu nastudoval Janáčkovu Káťu Kabanovou. Po prázdninách pak přejde do činohry a připraví Čapkovu Věc Makropulos.
Letos devětašedesátiletý rodák z Texasu je prostě takový: Když on zkouší, hrát se nemůže. Spolu se svými asistenty totiž dlouhé dny od časného dopoledne až do pozdních večerních hodin doslova piluje sebemenší detaily své koncepce. Od pokaždé osobitě pojaté výtvarné koncepce, přes pro Wilsona typickou hru světel a stínů, až po aranžmá a gesta herců, předepsaná do každičkého důmyslně promyšleného detailu.

Jak taková zkoušky operního mága Roberta Wilsona vypadají? V čem všem jsou specifické? Co se za zdmi na měsíc zdánlivě osiřeného Národního divadla vůbec děje? Vedení opery včera navečer přistoupilo ke kroku u nás nevídanému: Pár vybraných novinářů na Wilsonovu zkoušku Káti Kabanové přizvalo. Opera Plus byla u toho.
Ještě před vstupem do setmělého hlediště ředitel Národního divadla Ondřej Černý zdůrazňuje: „Hostování Roberta Wilsona je pro nás ohromnou výzvou“. A šéf opery Jiří Heřman dodává: „Práce s tímto režisérem je nesmírně náročná, například operní sólisté nejsou zvyklí na centimetry dodržovat aranžmá.“ Heřman sám osobně na Wilsonových inscenacích nejvíc obdivuje sugestivní obrazy, které jej prý zasáhnou až v nejhlubším nitru.

Roberta Wilsona teď znovu přivedla do Prahy Soňa Červená (obsazená do titulní role Čapkovy Věci Makropulos, s premiérou v lednu 2011). Janáčkovu Káťu Kabanovou navrhnul Wilsonovi Jiří Heřman a on prý souhlasil. První přípravy probíhaly v New Yorku, loni v říjnu a v listopadu pak v Praze na zkušebně, kde Wilson za účasti statistů “nahodil” základní kostru své koncepce, včetně světelné režie. Po jeho odjezdu jej vystřídali asistenti, aby v polovině května režisér znovu do Prahy přijel a velice náročné celodenní několikafázové zkoušky, navíc souběžně probíhající na zkušebně i na jevišti, dovedl až do premiéry, ohlášené na tuto sobotu.

Robert Wilson o své cestě k opeře říká: “Když jsem byl mladý, operu jsem neměl rád. Připadala mi jako dlouhý, neuchopitelný a nezajímavý útvar… Vlastně jsem se jí nikdy zabývat nechtěl… V pozdějším věku jsem ale pochopil, že divadlo je umění, kde sluchová složka musí doplňovat vizuální a pohybovou, jinak se ochudíte o vjemy a opera pro mne začala být přitažlivá…”
Jak sám režisér říká, snaží se o to, aby to, co divák slyší, doplňoval obrazový vjem a pohyb, a to v souladu s hudbou, ne proti ní. Snaží se o to, abyste hudbu v jeho inscenaci dokázali slyšet vlastně i bez zvuku. Abyste ve zvuku, který slyšíte, vnímali kouzlo pohybu a světla, i když zavřete oči. Svou režijní práci připodobnil k instinktům živočichů v přírodě. Pohyb a světlo, jež hraje v jeho inscenacích dominantní roli, jsou vlastně vyjádřením instinktů a chování zvířat i lidí v mezních emočních situacích. A o emočně vypjatých životních situacích většina oper pojednává.

Roberta Wilsona jsme se také zeptali, proč si i teď, pro svoji druhou operní inscenaci v Praze, znovu vybral Janáčka. Odvětil, že tato hudba je mu blízká, je pro něj úžasná a navíc Janáček jako národní skladatel může podle jeho názoru oslovit domácí publikum více, než jiní. Zdůraznil také, že Osud, který před lety pro pražské Národní nastudoval, je zcela jiný, než Káťa Kabanová a její hudba i libreto.
Robert Wilson je zajímavou osobností i při osobním setkání. Působí vyrovnaným, meditativním a klidným dojmem. Když s ním mluvíte, máte pocit, že v jeho pohybech, gestech i mimice je mnoho z pohybů a gest operních hrdinů, jejichž osudy na jevišti inscenuje. Pojďme nahlédnout přímo na zkoušku Roberta Wilsona. Včera prošel na jevišti i s orchestrem snad poprvé v jednom tahu, tedy bez zastavování, celou operu.

Navečer pak ale začal znovu vybrušovat detaily scény noční scény z druhého dějství. Nejdřív bez orchestru i zpěvu nechal samotné sólisty, aby mu detailně a pokud možno naprosto přesně předvedli krok po kroku, pohyb po pohybu, jedno sebemenší pohnutí prstu po druhém celé aranžmá této části. A pak znovu totéž, s orchestrem. Po přestávce pak zkouška pokračovala do nočních hodin. Do premiéry zbývají tři dny…