Norma z Boloně: Nebylo by lepší koncertní provedení?

Není divu, že titulní part Belliniho Normy je považován z těch sopránových za jeden z nejobtížnějších. Italská primadona Giuditta Pasta (1797-1865), pro kterou Normu Vincenzo Bellini (1801-1835) napsal během sedmiměsíčního pobytu na její venkovské usedlosti, disponovala obrovským hlasovým rozsahem, od a až po d3. Navíc její technika byla popisována jako navýsost suverénní, poklony jí obdivovatelé skládali i za dramatický talent a barevnou plasticitu jejího zpěvu. Slavná „Casta diva“ z Normy ale byla i pro Pastu nakonec natolik krkolomná, že Bellini musel tuto přetěžkou árii na její přání upravit.

Hned první, římské nastudování Normy o Vánocích roku 1831 mělo obrovský ohlas, který okamžitě odsunul do zapomnění jiné zhudebnění stejné předlohy, Soumetovy tragédie Norma, a to z pera Belliniho krajana Giovanniho Pacciniho (1796-1807). Příběh, zpracovaný libretistou Felicem Romanim, je postavený na milostném trojúhelníku druidské velekněžky a věštkyně Normy, kněžky Adalgisy a římského prokonsula Polliona, a je rámovaný římskou okupací Galie za vlády Césara. Na rozdíl od Belliniho předchozí Náměsíčné je partitura Normy daleko propracovanější a citovější, do značné míry oproštěná od vnějších efektů, po interpretech požadující to pravé belcanto, tedy nejen onen „krásný zpěv“, ale i perfektní techniku, bezchybné frázování a v neposlední řadě i dramatický prožitek a výrazové odstínění.

Naplnit to všechno je věru úkol nesnadný, a proto právě úloha Normy patří k těm rolím, pro něž se jen těžko hledají ideální představitelky. Slavná Maria Callas coby Norma se navíc stala pro mnohé své následovnice nedostižným vzorem. A právě na interpretce titulní Belliniho hrdinky hlavně doplatilo nastudování Normy v italské Boloni, zaznamenané v dubnu 2008. Hlas italské sopranistky Danielly Dessi (1960) vykazuje především ve výškách a při pomalejších tempech poměrně značné opotřebování, trpí nadměrným rozkmitem tónu a často nezní příliš libozvučně. Zkrátka a dobře: Do toho pravého belcanta má hodně daleko.

Napravit tento podstatný „kaz na kráse“ boloňské Normy pochopitelně zbylí sólisté nemohli, jakkoli byli výteční. Italský tenorista Fabio Armiliato (1956, životní a proto také častý jevištní partner Dessi) si stále drží skvělou formu. Jeho nádherně opřené, jisté, lahodně znějící výšky a vůbec perfektní technika si pořád zaslouží nemalý obdiv. Je jen otázkou, jak v reálu vyznívá dynamické odstínění jeho pojetí Polliona – v poměrně silném a ne zcela ideálním nazvučení kinosálu to objektivně hodnotit lze jen ztěží. Také Adalgisa americké, i u nás dobře známé mezzosopranistky Kate Aldrich (1973) je hodna hluboké poklony, a to především pro vzácnou vyrovnanost všech rejstříků, ale i sametovou plnost tónů.

Italský dirigent Eveli Pido nic nepokazil, ani ničím zvláštním ani nezaujal. No a režie jeho krajana Federica Tiezziho? Ani snad nestojí za řeč. Neustále se opakující rozmáchlá gesta rukou do prázdna, místy až nevkusná, výtvarně nekompatibilní scéna, přenášející děj kamsi do měšťanských salónů, kde si děti Normy hrají s vláčkem… Nebylo by lepší pouhé koncertní provedení?

Vinzenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Evelino Pidò
Režisér: Federico Tiezzi
Scéna: Pierpaolo Bisleri
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Orchestra e Coro dell’Opera di Bologna
Teatro Comunale di Bologna duben 2008
Projekt Opera in Cinema – Palace Cinemas 9.11.2010

Norma – Daniela Dessì
Pollione – Fabio Armiliato
Adalgisa – Kate Aldrich
Oroveso – Rafal Siwek
Clotilde – Marie Luce Erard
Flavio – Antonello Ceron

 

www.palacecinemas.cz