Straussův operní epilog v kinech

Konverzační hra s hudbou. Tak charakterizoval Richard Strauss společně s libretistou a dirigentem Clemensem Kraussem svoji poslední operu, nazvanou Capriccio. Neobvyklost obsahu i formy Capriccia se začala rodit už bezmála deset let před jeho úspěšnou mnichovskou premiérou, když v roce 1934 přivedl Stefan Zweig Strausse na myšlenku ztvárnit na operním jevišti některá z častých témat uměleckých debat, především pak otázku, zda si přednost zaslouží slovo nebo hudba, tedy básník nebo skladatel. Zweig Strausse přitom upozornil na text Giovanniho Battisty Castiho Prima la musica e poi le parole, tedy Nejprve hudba, potom slovo, po kterém už dávno před tím sáhnul Antonio Salieri (1786). Nelehko uchopitelný námět Straussovi dlouho zrál v hlavě, uvažoval přitom o jednolitém hudebním proudu opery o opeře, plném slovních potyček, suchého humoru a hudebně pojaté analýzy. Především libretista a jeho dlouholetý přítel Clemens Krauss ovšem Straussovi nakonec rozmluvil podobu jakési „teoretické“ bezdějové opery a přivedl ho k výslednému tvaru jejího textu.

Clemens Krauss a Richard Strauss

V závěru těsné a poměrně zdlouhavé spolupráce Strausse a Krausse je libreto, odehrávající se v poněkud nasládlé atmosféře tichého zámečku poblíž Paříže roku 1775, tedy v době Gluckovy operní reformy, kdy o estetické otázky spojené s tehdejším operním děním vedla pařížská společnost nekonečné spory. V této poslední Straussově opeře se znovu dostává ke slovu poetika Růžového kavalíra a také Ariadny na Naxu. I v Capricciu se scházejí umělci, nechybí tu skladatel, ale ani libretista a zkouší se divadelní představení, které má být uspořádáno k narozeninám hraběnky. Obdiv k ní přitom kumštýře v jejich práci inspiruje a žene dopředu a zároveň přivádí ke kýženým úvahám o umění, kdy konverzační scény střídají místa zcela lyrická.

Richard Strauss na premiéře Capriccia (Nationaltheater Mnichov 28.10.1942)

Své přitom sehrála i doba, kdy Strauss na svém Capricciu pracoval – totiž druhá světová válka, čas, kdy nacističtí pohlaváři bouřlivě slavili vítězství svých armád. Capriccio je tak nejspíš záměrným protikladem k mnoha tehdejším hrůzám, jakousi poklidnou oázou a balzámem na duši v sousedství zrůdnosti nacistické ideologie, dílem, kterým Strauss dokumentuje svoji myšlenkovou svobodu a nezávislost. V roce 1933 skladatel sice přistoupil na své jmenování prezidentem státní organizace na podporu německé hudby, později se však dostal do potíží s nacisty, především kvůli svojí spolupráci s již zmíněným Stefanem Zweigem, který byl Žid.

Projev Richarda Strausse na shromáždění státní organizace na podporu německé hudby (1933)

Pomyslná odpověď Richarda Strausse na otázku, zda přednost má slovo nebo hudba, je – bez ohledu na to, jak se k této otázce postaví hlavní hrdinka – jasná: Bezpochyby hudba! Capriccio je celé především pěveckou „záležitostí“, kdy vedle nelehkého samotného hudebního nastudování závisí úspěch především na obsazení hlavních postav, vedle často mimořádných pěveckých nároků vyžadujících i nepřehlédnutelné charisma a schopnost tlumočit často těžko uchopitelné poselství díla. Určitě i to je důvod, proč se Straussovo Capriccio uvádí poměrně zřídka. Není tak divu, že třeba Praha tento titul ještě nepoznala, a že i současné nastudování v Met je teprve prvním na této scéně. Současná inscenace se sem přitom vrátila po bezmála patnácti letech, když původnímu premiérovému obsazení vévodila Kiri Te Kanawa coby Hraběnka.

Renée Fleming (Countess)

Renée Fleming se netají svojí náklonností k dílu Richarda Strausse, což je i při “jejím” Capricciu takřka na první pohled patrné. I Hraběnku Madeleine má dokonale zažitou, úspěchy s ní slavila i v Evropě, například ve Vídni či v Paříži. Ani tentokrát netlačila na hlas, který tak naprosto lehce stoupal k nenásilně drženým výškám, čímž znovu připomněla svoji skvělou techniku. I její vnitřní prožití role je fascinující, lyrický témbr se s poetikou Capriccia dokonale snoubí. Fleming si navíc umí velmi dobře rozložit síly a tak zejména závěrečná scéna v jejím podání vyzněla skutečně působivě.

Vyzdvihovat kohokoli z dalšího obsazení by bylo tak trochu nespravedlivé vůči těm zbylým. I tak: Vynikající byl Joseph Kaiser jako skladatel Flamand (tento kanadský tenorista sklidil na podzim ohromné ovace jako Lenský při svém debutu v pařížské Národní opeře), neméně pěvecky i typově výtečný byl i další Kanaďan, barytonista Russell Braun jako básník Olivier. Britský bas Peter Rose dal zejména velkému monologu divadelního ředitele La Roche ohromnou přesvědčivost, skvělý byl i dánský basbarytonista Morten Frank Larsen coby hraběnčin bratr. Pozadu nezůstali ani další dva Britové – mezzosopranistka Sara Connolly jako herečka Clairon a tenorista Barry Baks coby Italský pěvec (zcela k nepoznání od jeho Gernanda z Rossiniho Armidy!)

Russell Braun (Olivier), Sarah Connolly (Clairon), Joseph Kaiser (Flamand)

Už třeba jen smyčcový sextet předehry byl doslova balzámem pro uši i duši; záběry kamer jen potvrzovaly, s jakým ohromným zaujetím jednotliví hráči ke svým partům přistupují. Dirigent Andrew Davis (shodou okolností další Brit tohoto večera) zaujal přímo filigránským vypracováním jednotlivých frází partitury a také nelehkých ansámblů, včele s mistrovsky zkomponovaným oktetem v druhé části.

Režisér John Cox (také Brit!) na realisticky doslova vypiplané scéně (Mauro Oagano) „jen“ dobře posloužil dílu samotnému, především se smyslem pro detail a břitkost humoru; snad jen výstup tanečního páru působil až příliš křečovitě přehrávaným dojmem, naopak brilantně zaranžovaný byl třeba výstup služebnictva před samotným závěrem.

Straussovo Capriccio je určitě titulem, jemuž blízkost záběrů kamer – ať už třeba zprostředkováním mimiky protagonistů či umožněním přece jen lepší orientace v ději – v kombinaci s českými titulky zejména u méně poučeného publika pomůže. I tak šlo ale bezpochyby o jeden z divácky nejnáročnějších a nejméně „vděčných“ večerů v programové řadě přenosů z Met, o čemž svědčí evidentně menší zájem o vstupenky i nejeden odchod ze sálu ještě před závěrečnou oponou. Bezesporu své v tom sehrála i dlouholetá absence Strausse na českých operních jevištích. To už je ale jiná kapitola.

Richard Strauss:
Capriccio
Dirigent: Andrew Davis
Režie: John Cox
Scéna: Mauro Pagano
Kostýmy: Robert Perdziola
Světla: Duane Schuler
Choreograf: Val Caniparoli
Premiéra 1.září 1998
Met in HD live 23.4.2011

Countess – Renée Fleming
Clairon – Sarah Connolly
Flamand – Joseph Kaiser
Monsieur Taupe – Bernard Fitch
Count – Morten Frank Larsen
Olivier – Russell Braun
La Roche – Peter Rose
Major Domo – Michael Devlin
Italian Singer – Olga Makarina
Italian Singer – Barry Banks
Servants – Ronald Naldi, Paul Corona, Steven Goldstein, Christopher Schaldenbrand, Grant Youngblood, Scott Scully, Brian Frutiger, Kyle Pfortmiller
Musicians – David Chan, Rafael Figueroa, Dennis Giauque
Dancers – Laura Feig, Eric Otto

www.metopera.org